Další muži roku 1968

Smrkovský: Řečník pražského jara

„Lidskou tvář“ pražského jara si zpravidla spojujeme s Alexanderem Dubčekem, ale byl to Josef Smrkovský (1911–1974), kdo uměl s lidmi mluvit přímým a srozumitelným jazykem. Ze všech tehdejších vrcholných stranických představitelů se nejvíc dokázal vzdálit totalitnímu ptydepe a frázím. Nebyl myslitelem či ideologem pražského jara už proto, že jeho postoje byly málo konzistentní, přesto byl jeho hlavním mluvčím.

Syn malého sedláka a vyučený pekař vstoupil do KSČ v roce 1933 poté, co absolvoval politické školení v Sovětském svazu. Slibný funkcionář se pak ujal vedení stranické buňky v Brně a ve straně vytrval, přestože jemu myšlenkově blízké druhy Gottwaldovo vedení v průběhu třicátých let povyhazovalo. Věrnost straně ho dovedla i do válečného odboje, který jako jeden z mála přežil díky pomoci nekomunistického dělníka. Coby místopředseda povstalecké České národní rady s nacisty podepsal 8. května 1945 dohodu o jejich nekrvavém ústupu z Prahy, což mu vedení Rudé armády i spolustraníci, kteří strávili válku v Moskvě, jen obtížně odpouštěli.

Smrkovský se tak musel v následujících letech činit: v Lidových milicích byl připraven při únorovém převratu přikázat střelbu, pak byl jedním z organizátorů kolektivizace. Ani to ho však nezachránilo před zinscenovaným procesem a mučením. Při výslechu ale nepovolil a nepodepsal připravené přiznání, což mu zachránilo život. Dostal patnáct let, nicméně na svobodu byl propuštěn už v roce 1955, po…