V zemi nikoho

V Paříži se konala v minulých dnech porada vysokého komisariátu u Společnosti národů pro pomoc uprchlíkům z Rakouska a Německa (v což jsou zahrnuti uprchlíci němečtí a židovští ze zabraného území bývalého Československa). Poradě předsedal sir Herbert Person a za Česko-Slovensko tam mluvila předsedkyně centrálního komitétu pro uprchlíky paní Marie Schmolková. Mluvila velmi důrazně, otevřeně a jasně. Řekla mezi jiným:

„Česko-Slovensko poskytovalo uprchlíkům právo azylu tak, že se jim – ovšem relativně – vedlo lépe než v jiných zemích. Po mnichovské dohodě je však prakticky naprosto nemožné, aby Česko-Slovensko poskytovalo azyl dál. Další pobyt německých uprchlíků v Česko-Slovensku znamená jednak značné osobní nebezpečí pro uprchlíky, jednak politické nebezpečí pro sousedské vztahy Česko-Slovenska s Německem vůbec.“

To je velmi jasná řeč, tím obdivuhodnější, že ji pronesl dlouholetý zástupce uprchlíků a emigrantů. Měla bych vám asi dlouho povídat, kdo je Marie Schmolková. Poznala jsem ji, když jsem psala první článek o těchto štvaných lidech a když jsem sháněla pro něj čísla a podrobnosti. Bydlí na Starém Městě v malé uličce, kterou jsem já, rodilá Pražačka, neznala, v malém, křivém domečku s dřevěnými schody. Když však vejdete do bytu, najdete podivuhodně ladný a kulturní byt, krásné knihy, Štursovy sochy, krásný, temný nábytek a telefon, který nepřestává zvonit. Snad byste na první pohled řekli, že není hezká. Ženy, které celý den a pozdě do noci pracují, které se celé…