Estébák, který přijal pravidla vítězů

Za konferenčním stolkem místnosti, skrze niž se vcházelo do kanceláře federálního ministra vnitra Jána Langoše, seděl malý, tlustý, trochu zpocený chlapík. Sekretářka mě se slovy – pan ministr si hned na vás udělá čas, je potěšen, že jste přišel – vedle muže posadila. Byl konec dubna 1990 a za ministrem jsem přišel jako novinář kvůli informacím o StB. Neznámý muž se chvíli ošíval, pak sáhl do podpaží a vytáhl pistoli, kterou položil na stolek. „Jakou máš ty?“ zeptal se, natáhl pravici. „Jsem Honza.“ V ten okamžik mě sekretářka pozvala do kanceláře ministra a onen muž, Honza, se nedozvěděl, jakou služební zbraň používám. Nedozvěděl se ani to, že o zbraních nic nevím, ani že nejsem policajt.

Tak vypadalo první setkání s bývalým estébákem Janem Bělíčkem, mužem, který přešel po pádu komunistů okamžitě na stranu vítězů. Jeho informace pomohly rozprášit zločineckou Státní bezpečnost, hlavní oporu komunistického režimu. Plukovník Bělíček se stal také jedním z mých nejlepších novinářských zdrojů v devadesátých letech.

Čadek, Babiš…

O měsíc později bylo pozváno téměř osm set členů StB do sálu na vojenském generálním štábu, kde si pod dohledem policejních samopalníků vyslechli od tehdejšího náměstka ministra vnitra Jana Rumla výpověď. Přesně 775 bývalých příslušníků druhé správy SNB, nejbrutálnější složky Státní bezpečnosti, bylo propuštěno ze služebního poměru. Jedním z mužů, kteří ministru Langošovi a jeho náměstku Rumlovi pomohli pochopit, jakým způsobem je nutné vést…