Boj o Libkovice

Na okraji Lomu, vesnice stojící na dohled od Litvínova, je znát, že zdejší obyvatelé myslí na budoucnost. Opravují se tu fasády, udržuje se silnice a podél jedné ze zahrad se kope nová přípojka na vodovod. Zcela běžný obraz drtivé většiny jiných obcí má tady speciální příchuť. Kousek odtud čeká výstraha, jak vrtkavé mohou v tomto kraji všechny plány ohledně budoucnosti být. Asfaltka opouštějící Lom se noří do krajiny nápadně porostlé náletovými rostlinami. Asi po půl kilometru přetíná silnici závora a cedule se zákazem vstupu. Za ní je území neprostupných keřů, cest zatarasených hromadami hlíny nebo končících ve vodních lagunách.

Před necelými sto lety tady žily v obci Libkovice víc než dva tisíce lidí ve tři sta domech, národnostní složení bylo i díky započaté těžbě uhlí česko-německy smíšené. Odsun Němců počty lidí redukoval, stále tu ale žila minimálně tisícovka obyvatel – až do konce osmdesátých let, než vypuklo drama, po němž museli obec opustit taky. A tentokrát nešli do západního Německa, ale na sídliště do Mostu. Důvod druhého vyhnání lze najít o kus dál, pokud budeme pokračovat v chůzi za závoru dalších několik set metrů, kde začíná povrchový uhelný důl.

Libkovice se staly symbolem sporu o budoucnost severních Čech a celé zdejší energetiky. Právě ve jménu budoucnosti se desítky čtverečních kilometrů kraje mezi Chomutovem, Mostem a Teplicemi změnily na měsíční krajinu a boj o Libkovice měl otestovat, jestli se tato proměna bude šířit dál.

Bacha na pusu