Domov začíná v hlavě

Určitě znáte rčení, že vyhořet je lepší než se stěhovat. Rozhodli jsme se ho ověřit. Prozkoumali jsme dostupná vědecká fakta, názory psychologů, stěhováků i světoběžníků, kteří v životě měnili bydliště mnohokrát. Závěr? Tradované úsloví není pravdivé. Stěhovat se je rozhodně lepší než vyhořet. Ale jen o málo.

Stres v krabicích

Bydliště představuje pro nás obyvatele západní polokoule důležitou oblast života, k níž se však vztahujeme trochu paradoxně. Na jednu stranu souvislosti našeho bydlení celkem intenzivně prožíváme. Zajímá nás, jestli máme výhled do zeleně, jak moc je přes zeď slyšet televize od sousedů, zda topení není moc drahé, kde se dá v okolí zaparkovat nebo jak daleko je školka.

Na druhou stranu si moc nepřipouštíme, že by místo, kde bydlíme, nějak zvlášť ovlivňovalo naši osobnost. Své záliby a pohled na svět sice do domova otiskujeme (třeba v podobě sbírky porcelánových kočiček ve vitríně obývacího pokoje), ale svou identitu obvykle považujeme za autonomní, nezávislou na aktuální adrese.

V jiných částech světa to lidé prožívají jinak. Německý antropolog William S. Sax například zkoumal vztah k domovu v jihovýchodní Asii a zjistil, že lidé tu svou identitu od místa bydliště odvozují mnohem silněji. „Domov neznamená jen to, kde jste, ale také kdo jste,“ vysvětlil Sax v jednom rozhovoru.

Pro individualizované Zápaďany tak představuje příležitost uvědomit si hloubku pouta k místu především chvíle, kdy se trhá. Kdy naše sbírka kočiček míří obalená…