Vzhůru na sever

V Oleněgorsku vystupujeme z vlaku jen my čtyři. Na prázdném plácku před modře natřenou budovou nádraží pije pivo Sergej a opírá se o svou dodávku Toyota. „Budou to čtyři tisíce rublů,“ říká (asi 2500 korun), dopije pivo, vykouří cigaretu a naloží nás i s batohy do auta.

Náš vůdce, slavný český polárník Miroslav Jakeš, sedí vpředu, archivářka z Liberce Hana, manažer z Pardubic Mirek a já se vzadu držíme v poskakujícím autě všeho, čeho se lze chytit. Dal nás dohromady Jakeš (60), jenž si přijel prohlédnout trasy na poloostrově Kola, který chce v zimě projít na lyžích. Hana (60), jeho partnerka z cest po Grónsku, je zkušená trekařka, prošla půl světa, Mirek (45) a já (54) jsme spíše nováčci. Sem na sever, kde se v tajze rozpouštějí poslední ruiny někdejšího souostroví stalinských koncentráků, jsme přijeli zažít ruskou divočinu se vším, co to obnáší. Náš plán je projít lesy až do hor, pak se obrátit na jih a dorazit na pověstné Solovecké ostrovy. Podle místních tady za polárním kruhem až do minulého týdne pršelo a teplota se nepřehoupla přes pět stupňů. Teď je modré nebe a podle předpovědi to nějakou dobu vydrží.

Vzrušeně koukáme ven na tajgu vedle cesty rovné jak pravítko a plné děr, jimiž Sergej obratně kličkuje. V šikmém světle nízkého slunce vypadá les majestátně a vlídně. Najednou bleskne mýtina a na ní pět temných paneláků s vymlácenými okny, mezi nimi trčí kolmo do vzduchu dvacetimetrová raketa. „Opuštěná základna,“ říká suše Sergej. Ale co ta…