Máte štěstí, že jsme skvělí

Na domluvenou schůzku v kavárně zaměstnanců státního ropného kolosu Sinochem přichází Čang s úsměvem lidí, kteří se cítí být nad věcí. Venku za okny se pekingský bulvár Fu-sing-men pomalu chystá na noční život, ale mládenci v elegantním obleku šichta ještě ani zdaleka nekončí. „Můžeme si povídat hodinu, pak budu muset jít a ještě tak tři hodiny pracovat. Jsem tu každý den dvanáct hodin,“ říká absolvent fakulty cizích jazyků bezchybnou angličtinou.

Čang ničím nepřipomíná stereotypní představu ustrašeného Číňana, který své potřeby a sny podřizuje práci. „Nechtěl jsem jít do zahraniční firmy, protože v nich bývá mnohem větší pracovní tlak. Myslel jsem si, že ve státní firmě bude více klidu. Ale to jsem se mýlil,“ tvrdí. „Tahle práce mě štve. Chci žít svůj život, nechci tohle, nechci se jednou probudit a mít pocit, že jsem ztratil pár let života. Takže se snažím po pracovní době ještě žít a vídat kamarády. Ale nevím, jak dlouho to moje tělo zvládne. Cítím se unavený, často mě bolí hlava. Netuším, jak z toho uniknout, za rok mám jen pět dní dovolené.“

Čang je přesvědčen, že nehovoří jenom za sebe, ale za větší část své generace. „Všichni moji kamarádi to cítí stejně. Nemáme rádi tenhle život. Práce nás nebaví. Nevěříme straně, vládě a médiím. Nevíme, co přesně chceme, určitě ale využít co nejvíce příležitostí v životě, být prostě šťastní. Nejsme jako dnešní třicátníci, kteří se obětují pro firmu. Respektujeme sami sebe, naše jedinečné charaktery.“ Při všech těchto…