Reportáž z Rwandy: Jak se staví tygr

Vzpomínková akce za účasti českého prezidenta Petra Pavla, izraelského prezidenta Jicchaka Herzoga, bývalého amerického prezidenta Billa Clintona či francouzského exprezidenta Nicolase Sarkozyho připomněla uplynulou neděli třicet let od začátku genocidy ve Rwandě. Připomeňte si další osudy země následující reportáží:

Rwanda byla symbolem rozvratu Afriky. Dnes je premiantem hospodářského probuzení a nabízí příběh o tom, jak těžce stíhané země bere osud do vlastních rukou.

Celník vytahuje několik kufrů a tašek z autobusu. Je půl šesté ráno a cestující na přechodu ugandsko-rwandské hranice po celonoční jízdě jen apaticky přihlížejí. Muž v černé uniformě rozepíná zip a hned vidí, že si vybral dobře. Vyndává z tašky plastový sáček. Jeho obsah vrací zpátky do zavazadla a sáček odhazuje do papírové krabice k několika dalším – igelitové tašky prostě podle zákona do Rwandy nepatří.

Ukázka boje proti plastovému moru, jehož povlávající cáry a šustící útržky zaplavují a hyzdí většinu větších afrických měst, není jedinou známkou toho, že vjíždíme do země, která se chce stát vzorem pro zbytek Afriky. V kanceláři na zapadlé hraniční stanici totiž mezitím druhý pohraničník na internetu prochází databázi imigračního oddělení a ověřuje si údaje, které cestující z Evropy napsali do své on-line žádosti o vízum.

Vše je v pořádku a autobus může pokračovat. Za okny se zelená políčka položená na zaoblených kopcích melancholicky ztrácejí v ranní mlze. O několik hodin později už ostré slunce z přírody vymámí ty nejbarevnější rytmy a krátce po šesté večer se zase krajina během chvilky ponoří do oslepující tmy. Rwanda, a vlastně celá Afrika, je zkrátka místem extrémů. Barvami všedního dne počínaje a politikou konče.

Před šestnácti lety se v přírodním ráji za okny autobusu odehrával snad nejpromyšlenější zločin od konce druhé světové války. Radikální vůdci většinové „kasty“ Hutuů zorganizovali genocidu menšinových Tutsiů a během čtvrt roku zahynulo za rozpačitého přihlížení světa skoro milion lidí (Hutuové a Tutsiové nejsou etnika nebo kmeny, mají stejný jazyk i kulturu, a pro popis této společenské kategorie do češtiny či angličtiny neexistuje adekvátní překlad). Zabíjeli tehdy nejen vojáci a vycvičené vrahounské milice, ale také a velmi často běžní lidé – svoje sousedy, spolupracovníky, známé, spolužáky svých dětí, jejich učitele… Vražednou zbraní byla hlavně mačeta a rychlost zabíjení překonala i nacistický holokaust.

Vzpomínky na příliš živou minulost se nedají potlačit ani na výpravě za projektem, kterým se tato malá středoafrická země touží do dějin zapsat podruhé: Rwanda se chce během příštích dvaceti let stát „africkým Singapurem“, první vědomostní ekonomikou na jih od Sahary.

„Vítejte v Kigali!“ píše se na transparentu po vjezdu do hlavního města. Dvacetiletý spolucestující Vedaste nám popisuje cestu do hotelu a vysvětluje fungování hromadné dopravy. Vrací se právě z Keni, kde si byl v uprchlickém táboře vyzvednout peníze. Je tam falešně hlášený, ale někde prý peníze získat musí. Střední školu vystudoval díky speciálnímu fondu pro děti obětí genocidy a teď si i drobným podvodem v Keni chce našetřit na studium medicíny. Zůstal totiž sám. Rodiče, sourozenci, prarodiče, tety, strýcové, nikdo z nich genocidu nepřežil. Jen on. Skrývali ho sousedé.

A podobné je i druhé náhodné kigalské setkání. Úplně sám totiž zůstal také soused ve frontě v krámku s potravinami Adams. Ze Rwandy utekl v osmdesátých letech a vrátil se sem až jako voják tutsijské armády vedené dnešním prezidentem Paulem Kagamem, která genocidu zastavila. „Ulice v Kigali byly plné mrtvol, to se ani nedá popsat,“ říká majitel drobné taxi služby. „Ani ten pocit, který prožíváš, když vidíš vypálený dům zavražděných příbuzných a vedle něj stojí neporušený dům sousedů. Na to se nedá zapomenout. Co se tenkrát stalo, ani nejde vysvětlit rozumem. Snad jen tím, že do Rwandy vstoupil démon.“

Minulost dnešní Rwandu stále ještě bolí, a proto se na ni nelze na potkání ptát. Avšak otázkám není možné se ubránit. Tím spíše, že by návštěvníka v ulicích, obchodech, tanečních klubech Kigali nikdy nenapadlo, že se tady před šestnácti lety mohlo ve velkém vraždit. Co ale všichni ti kolemjdoucí usmívající se lidé viděli během genocidy? Kdo a jak ublížil jim nebo jejich příbuzným? Komu a jak ublížili oni nebo jejich příbuzní?

Vláda prezidenta Kagameho chce, aby se příběhy, které prožili Vedaste nebo Adams, už nikdy neopakovaly. Kromě vymazání kategorie Hutuů a Tutsiů z dokumentů, dokladů a jednou snad i z mysli lidí – takové rozdělení ostatně v původně nesmírně komplikované rwandské společnosti uměle zavedli až němečtí a belgičtí kolonizátoři – a probuzení společného rwandského vlastenectví mají starou nesnášenlivost odstranit i prosperita a moderní technologie. Politici věří, že lidé žijící v bohaté zemi s přístupem k informacím z celého světa už nikdy nepodlehnou politické manipulaci a propagandě jako před genocidou.