Smích je lék

Poklidný dubnový podvečer v parku na pražské Malé Straně prořízne hlasitý výbuch hlasů, který naznačuje, že kdosi se dnes dobře baví. Odvázané řehtání, hýkavý jekot, vysoké pištění a několik dalších těžko popsatelných podob smíchu vychází z podkroví Divadla Kampa. A pohled na skupinu osmi žen a dvou mužů, kteří se tu sešli na neobvyklém semináři, je neméně podivuhodný jako zvuky, jež se ozývají z oken.

Účastníci leží v kruhu na zemi na rozprostřených polštářích s hlavami u sebe. Někdo kope nohama do vzduchu, jiný se svalí na bok, další slzí, občas se někdo chytne za břicho či se plácne do stehen. Skoro všichni mají tváře červené a zpocené námahou. Desítka lidí se už patnáct minut nepřetržitě směje – a nemá k tomu vůbec žádný důvod. S přibývajícím vyčerpáním smích pomalu ustává, ale vždy jen na chvilku. Jakmile někdo znovu vyprskne, nakazí ostatní a vzedme se nová vlna. Je vysoce nakažlivá. Kuckání se brzy ozývá i z rohu místnosti, odkud bizarní dění pozoruje reportérka a fotograf Respektu – při pohledu na deset dospělých, kteří podle pokynů instruktora Petra Fridricha postupně provozují smích „prkenný“, „chrochtavý“ či „lví“ (ten spočívá v tom, že vypláznete jazyk, vykulíte oči a rukama s roztaženými prsty máváte okolo hlavy), se zkrátka nelze ubránit.

Jsme na tříhodinové lekci jógy smíchu, cvičení, jež před osmnácti lety vymyslel a pak rozšířil do celého…