Léčba meditací

Gong oznamuje předěl meditace a z reproduktorů na dřevěné podlaze se ozývá divoké bubnování. Safar, čtyřiatřicetiletý drobný muž v kraťasech a tričku, začíná pobíhat napříč malým sálem, divoce sebou škube a máchá rukama. Občas u toho zařve jako tygr. Dnes je v sále pražského meditačního centra Druna, který si pronajímá, aby zde mohl meditovat, kromě novinářské společnosti úplně sám. Nezdá se však, že by mu to vadilo. Za okny se staženými závěsy hučí Karlovo náměstí v ranní špičce a mladý podnikatel zatím ve zběsilém rytmu skáče na patách a vyráží z hrdla hluboký divošský pokřik. „Hu, hu, hu – musíte to vytáhnout z první čakry nahoru jako afričtí Křováci. Uvolní se emoční bloky a energie může volně proudit.“

Autor těchto řádek teď zápasí s lehkými pocity trapnosti a s každým dalším „hu, hu, hu“ zjišťuje, že stát se Křovákem uprostřed západního velkoměsta není vůbec snadné. Konečně k úlevě hopsajícího novináře s dalším gongem vystřídá bubnování naprosté ticho a zastavené tělo za zavřenýma očima zaplavuje pocit klidu. Na světě není teď nic důležitějšího než rytmus vlastního dechu. S každým nádechem jako by tělo prostupovala radost z čisté přítomnosti, mysl nehybně spočívá na místě a život se zdá být příjemně jednoduchý.

„Tahle dynamická meditace je dělaná pro dnešního západního člověka,“ vysvětluje později Safar podstatu techniky, kterou praktikuje v „tiché“ verzi každé ráno doma a jednou týdně se pak v meditačním centru odváže naplno. „Osho věděl, že potřebujeme nejdřív vybít emoce a vyčistit si hlavu, než jsme schopní skutečného soustředění. Ale smysl je stejný jako u každé jiné meditace – být tady a teď.“ S učením slavného indického guru, který v sedmdesátých letech okouzlil tisíce stoupenců v USA a kvůli svému sexuálnímu apetitu a zálibě v přepychu má dnes v duchovních kruzích poněkud pošramocenou pověst, se Safar, občanským jménem Michal Nikodem, seznámil na workshopu loni v létě. Okamžitě ho nadchlo. „Kolik měl Osho rolls-royceů, mě vůbec nezajímá,“ říká nový vyznavač, jinak vystudovaný ekonom a majitel úspěšné firmy poskytující kuchařské kurzy. „Hlavní je, že jeho knihy mi mluví z duše a meditace mi pomáhá.“ Nepovažuje se za učitele, meditační prostor si najímá především pro sebe, ale kdokoli může v úterý ráno přijít a meditovat s ním – občas jsou to tři lidi, občas nikdo. „Cítím se uvolněný, neovládají mě tolik emoce a stres,“ popisuje Safar hlavní změnu, kterou mu meditace přinesla. „Ztratil jsem strach z toho, co bude, třeba kde vezmu peníze na výplaty. Prostě beru život tak, jak přichází. Tady a teď.“

Óm nebo kokakola

Michal Nikodém je typickým příkladem západního jedince, který uprostřed hektického života nalezl útočiště v prastaré duchovní praxi v moderním balení. Meditace totiž odkrývá zajímavý paradox dneška. Zatímco tradičním církvím houfně ubývají věřící a kdekdo mluví o sekularizaci Západu, techniky práce s myslí, vycházející z rozličných náboženských doktrín, zažívají již několik desetiletí nárůst popularity. Česká čísla neznáme, ta americká tvrdí, že k nějaké formě meditace usedá za oceánem celkem deset milionů lidí. V propojeném světě mají z čeho vybírat a právě široká nabídka možností činí dnešní meditační tržiště tak lákavým.

Učení, která na Západ přinesli po válce tibetští lamové, buddhističtí mniši, zenoví mistři, súfijští dervišové nebo indičtí jogíni (a doplnili tak křesťanské meditační tradice), udržují skalní vyznavači v původní podobě, ale mnoho tvořivých zasvěcenců je postupně rozebralo na součástky a sestavilo z nich množství eklektických technik. Základem zůstává buď soustředění na jediný objekt pozornosti, nebo cvičení bdělé všímavosti vůči všemu okolo (viz rámeček), ale v moderní verzi se propojuje třeba s psychoterapií či tancem. Některé populární školy jako transcendentální meditace nebo metoda nazývaná redukce stresu skrze všímavost nabízejí čistě technický, od náboženských souvislostí oproštěný návod osobnostního rozvoje, jiné pracují s představou Boha nebo andělů. Základní účel meditace jako cesty ke zklidnění a osvobození mysli se nemění, ale velká část vyznavačů se dnes obejde bez vonných esencí i manter a využívá lotosový sed jako čistě praktický způsob, jak si vylepšit pozornost třeba před zasedáním dozorčí rady.

Meditace má dnes na rozdíl od šedesátých let, kdy vousatí guru z Východu vyvolávali na Západě nadšení mládeže a odpor jejích rodičů, jedny nové a velmi vlivné zastánce – vědce. Legenda říká, že svůj průkopnický výzkum na sklonku šedesátých letech prováděl harvardský profesor Herbert Benson raději v noci, aby ho kolegové nepovažovali za potrhlého hipíka, kterému podobně jako Beatles učaroval charismatický Mahariši Maheš Jógi. Svou metodu transcendentální meditace tento indický učitel vydestiloval pro západní použití z hinduismu a šestatřicet jejích vyznavačů, které Herbert Benson pozval v roce 1967 do své laboratoře, vykazovalo při měření natolik pozoruhodné výsledky, že se harvardský profesor stal prvním z dlouhé řady vědců přísahajících na blahodárný efekt meditace pro lidské zdraví.

Mimochodem, Benson zpočátku patřil také k hlavním propagátorům myšlenky, že technika meditace má čistě sekulární základ – tvrdil například, že stejný efekt jako opakováním tradiční hinduistické mantry „óm“ docílíme soustředěným mumláním slova kokakola.

Bůh, nebo mozek

Benson prokázal, že meditace snižuje stres, posiluje schopnost soustředění a nadhledu v emocionálně náročných situacích. To byl ovšem teprve začátek. „Skutečný rozmach výzkumů přišel s rozvojem moderních metod sledování lidského mozku,“ vysvětluje akademik Jan Burian, který se zabývá umělou inteligencí, neurovědami a meditací. Svou roli v tom sehrál také čilý zájem tibetského duchovního vůdce dalajlamy o spolupráci se západními vědci. Meditující mniši se senzory přisátými k oholeným hlavám se stali vděčnou ozdobou západních laboratoří a výsledky předčily očekávání. Dnes najdeme v renomovaných vědeckých časopisech stovky studií, podle nichž meditace snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění, má schopnost probouzet empatii, léčit hyperaktivitu, depresi, úzkost, posttraumatický syndrom nebo chronickou bolest. Snižuje množství stresového hormonu kortizolu v těle, zmenšuje pooperační komplikace, zpomaluje stárnutí mozku, posiluje imunitní systém a dodává celkovou radost ze života. A to vše nejen v případě meditačních vytrvalců z Himálaje, ale i lidí, kteří žijí normální západní život a meditují poctivě pár desítek minut denně.

Meditující alkoholici tak mají vyšší šance, že vydrží abstinovat, recidivisté se pravděpodobněji dokážou vrátit k počestnému životu, mladé agresory práce s vlastní myslí odnaučuje šikanovat spolužáky. „Ty nejlepší věci v životě jsou občas zadarmo,“ glosoval blahodárný vliv meditace v magazínu Time populární americký kardiochirurg Mehmet Oz.

Studie přínosu pro lidské zdraví si kdekdo pochvaluje, značné spory ovšem vyvolává jiná kapitola neurologických výzkumů – měření spirituálních prožitků. Intenzivně praktikované meditace mohou přinášet člověku silné duchovní vhledy, které současné přístroje dokážou lokalizovat v mozku. Tak například pocit bytostného spojení s Bohem, nebo, chcete-li, univerzem vědci vidí na monitorech jako útlum části mozku, která je zodpovědná za pociťování hranic vlastního těla. Většina výzkumníků se střeží takové poznatky jednoznačně interpretovat, mimo jiné kvůli tomu, že pokusní dobrovolníci (kromě buddhistů to bývají třeba františkánské jeptišky) si často nepřejí, aby jejich meditační know-how sloužilo k vědeckému vyvracení Boha. Někteří neurologové se však takového názoru nebojí. „Můj výzkum ukazuje, že náboženství je majetkem mozku, jenom mozku a nemá nic společného se světem okolo,“ tvrdí například kanadský profesor neurovědy Michael Persinger. Taková slova vyvolávají odmítavé reakce nejen mezi teology, kteří se zlobí, že věda si jako už tolikrát v minulosti přivlastňuje záležitosti, jimž nerozumí. „Mozek je pouze hardware, skrze nějž duchovnost zakoušíme,“ tvrdí psycholog Daniel Batson, který zkoumá lidskou religiozitu. „Říkat, že mozek vytváří náboženství, je jako tvrdit, že piano vytváří hudbu.“

Nástrahy bez učitele

Při četbě vědeckých i populárních článků působí často meditace takřka idylicky, jako jednoduchá cesta k harmonii. Jenže realita skrývá mnoho překážek a nástrah. Dnes sedmatřicetiletý lektor Jan Honzík začínal s buddhistickou meditací před deseti lety a zpočátku převládalo nadšení z příjemných zážitků. „Meditace mi přinášela pocity vnitřní svobody a lehkosti. Cítil jsem se dobře, aniž by to příliš záviselo na vnějších okolnostech,“ vypráví dnes. Aby se mohl věnovat meditaci naplno, opustil na čas svůj světský život a odjel na Srí Lanku do buddhistického kláštera.

Stal se mnichem, ale v cizím prostředí se meditační zážitky změnily. „Po několika měsících začaly přicházet stavy hrůzy, averze a zhnusení, které přetrvávaly i mimo meditaci,“ vzpomíná. Spolu s dalšími českými mnichy pak objížděl exotickou zemi a hledal učitele, který by mu poskytl vedení. Pomohl mu až ctihodný Pemasiri Thera, vyhlášený mistr meditace vhledu. „Díky němu jsem dokázal nějak přijmout, co se mi děje, negativní prožitky začaly pak postupně odeznívat,“ vysvětluje Honzík, který se nakonec mnišského života vzdal, vrátil se do Česka, dnes má rodinu a nemedituje již tak intenzivně. Živí se jako lektor sebepoznávacích kurzů a právě připravil do tisku sborník o českém buddhismu. „Moje meditační praxe dnes už není spojená s tolika příjemnými pocity jako na začátku,“ dodává. „Ale myslím, že o to ani primárně nejde. Důležitá je pro mě vnitřní svoboda, schopnost nenechat se nepříjemnými stavy ovládat a akceptovat skutečnost, jaká je.“

Psychologové poukazují na riziko, že meditaci často vyhledávají lidé trpící psychickými nebo vztahovými problémy, kteří by přitom potřebovali spíše psychoterapii. Oddanost guru, upnutí se na vlastní vnitřní zážitky, představu Boha nebo osvícení se mohou stát náhradním řešením, které krátkodobě pomůže, ale nic neřeší. „Zejména v našem prostředí, kde meditace nemá tradici a nejsou tu dobří učitelé, je dobré být opatrný a vždycky přemýšlet nad tím, jaký máme vlastně záměr,“ říká psycholog a psychoterapeut Michael Vančura, který má sám s meditací zkušenost a pomáhá lidem, kteří se dostali do psychospirituálních potíží. „Meditace učí emoce odkládat, což často nemusí být nejlepší řešení. Rozhodně je dobré ji kombinovat s psychoterapií, která s emocemi naopak pracuje a hledá jejich příčiny.“

Když rodina usne

V českém veřejném prostoru nenajdeme mnoho lidí, kteří by se se svou meditační praxí svěřovali tak jako zástup amerických celebrit počínaje Davidem Lynchem a konče třeba Hillary Clintonová. Americká vášeň pro meditaci má pravděpodobně tentýž zdroj jako americká zbožnost, v nábožensky vlažném Česku je však duchovní praxe stále považována za trochu podivný výstřelek. Ani Ondřej Liška, předseda Strany zelených (v čele SZ stál do roku 2014 – pozn. red.), jediný z meditujících vrcholných politiků, kterého Respekt vypátral, toho z počátku o sobě nechce moc prozradit. „O svém soukromém životě obvykle s médii nemluvím,“ říká opatrně a rozpovídá se až po ujištění, že cílem nemá být udělat z něj ani duchovního mistra, ani cvoka.

Spiritualita ho zajímala vždycky, během dospívání uvěřil v Boha, přijal křesťanství a později vystudoval religionistiku. Zdůrazňuje, že jako přesvědčenému liberálovi je mu část katolické doktríny z duše cizí, naopak ho v jistou chvíli zaujal buddhismus a především autoři, kteří východní i západní tradice propojují, jako třeba německý teolog Hans Küng. „Líbí se mi, že buddhismus neumožňuje schovat se za něco, co mi poskytne alibi, ale ukazuje cestu, jak rozvíjet své nitro systematickou prací,“ vysvětluje politik a na hodinkách kontroluje, jestli už nemusí být zpátky na hlasování ve sněmovně.

Jeho osobní praxe je pro dnešní postmoderní spiritualitu příznačná. Věřící katolík, který se inspiroval buddhistickými technikami, správně dýchat se naučil během lekcí čínského bojového umění a meditační rozcvičku odkoukal od otce, vyznavače jógy. „K meditaci se vzhledem ke svému vytížení dostanu tak jednou týdně, když rodina usne,“ prozrazuje Liška, „ale pro můj život to jsou důležité chvíle. Získávám vnitřní kontrolu a odstup. Kultivuje to intuici a schopnost dobře se rozhodovat,“ pochvaluje si poslanec. „A pomáhá mi to přežít ten rozklad, do kterého se dnešní parlament dostal.“

 Spor o školy

Liškův případ ukazuje, že meditace u nás zůstává především tichou soukromou aktivitou, což je vlastně docela pochopitelné. Kvůli komunismu máme zpoždění v příchodu asijských učitelů, nezažili jsme západní horečku new age a snaha zkoušet nové duchovní cesty má ve skeptickém prostředí stále lehkou příchuť trapnosti. Pátrat po tom, zda se v Česku podobně jako na Západě meditační techniky prosazují ve zdravotnictví, vězeňství, armádě nebo školství, se brzy ukáže jako zhola zbytečné. „O tom jsme nikdy neslyšeli,“ zní univerzální odpověď.

Americká a západoevropská praxe se nedá do českého prostředí násilím naroubovat, ale může prozatím posloužit jako inspirace. Medituje se v americké armádě, kde práce s myslí nejen pomáhá léčit posttraumatický stres veteránů, ale meditačními technikami odvozenými ze samurajské tradice se vojáci na některých základnách také připravují do akce. Instruktoři meditace pracují s vězni některých kriminálů, tři roky starý a hodně diskutovaný dokument The Dhamma Brothers například ukazuje, jak zklidnění mysli pomáhá k sebereflexi a smíření nejtěžším zločincům ze speciální věznice v Alabamě. Mnoho firem nabízí kurzy meditace svým zaměstnancům kvůli zlepšení pozornosti a výkonu. A vůbec nejvíce proponentů této aktivity najdete mezi lékaři, protože práce s myslí prokazatelně pomáhá při zotavování pacientů.

Zajímavé rozpory obklopují využití meditace na školách. Zejména z hinduismu odvozená transcendentální meditace ™, která má v USA silné postavení díky množství sympatizujících celebrit (Al Gore, Michael Stipe), se v posledních letech leckde stává nepovinným doplňkem výuky. Režisér David Lynch k tomuto účelu zřídil nadaci, která platí lektory a do roku 2008 získala čtyři tisíce frekventantů z řad studentů, učitelů i rodičů. Podle několika studií meditační soustředění snižuje agresivitu na školách a zlepšuje koncentraci, ale celý trend provází také vášnivý spor. Část rodičů považuje TM za náboženskou, a nikoli sebepoznávací techniku a vehementně protestuje proti tomu, aby se vyučovala na státních školách, které musejí být ze zákona sekulární. Někteří ředitelé už po nátlaku rodičů s Lynchovou nadací ukončili spolupráci.

Sledujeme přes oceán vlastní budoucnost, nebo k nám tato masová móda nikdy nedorazí? Těžko říct. Meditace se neprosazuje shora, ale spíše vlastním zážitkem nebo skrze příklady lidí, kteří ukázali, jaké plody může porozumění vlastní mysli přinést. Tady je příběh jednoho z nich.

Uzlíček nervů

Po hodině strávené v čajovně s Milanem Moravcem (48) má člověk pocit, jako by si po celou dobu zadarmo dobíjel baterky. Charisma tohoto muže je jemně zábavné a příliš často se nevidí. Pozorné oči, lehkost, s jakou vytahuje žonglovací míčky nebo trojrozměrné obrázky a vysvětluje jejich význam při nácviku všímavosti, zaujatý výklad o tom, jak obohacující je cesta metrem do práce, pokud člověk dokáže v plné přítomnosti vnímat svět kolem sebe. Je to šarlatán, který šermuje citáty z duchovních knih, nebo člověk, jenž vnitřně cosi důležitého objevil? Pokud dáme na holá fakta, jedna věc nasvědčuje spíše druhé variantě: šest zlatých medailí z mistrovství Evropy a dvě stříbrné z mistrovství světa. Moravec i žena, které ty medaile patří, se přitom shodnou na tom, že bez soustředěné meditační práce s myslí by to nikdy nedokázali.

Jejich cesty se zkřížily celkem nenápadně. Ilona Hlaváčková šla v patnácti na sportovní gymnázium do Prahy, protože chtěla závodně plavat, Milan Moravec, absolvent tělovýchovy, tady plavání trénoval. Zpočátku klasickým tréninkovým drilem, jaký si osvojil na fakultě. „Brzy ráno vstávat, dostat tělo do stresu, dřít a dřít, to je obvyklý přístup,“ vysvětluje trenér, „nebyla v tom žádná radost a já jsem začal pomalu chápat, že pokud se mysl postaví proti tělu, nedokážu vůbec nic.“ Začínala devadesátá léta a v komunismem vyhladovělých Čechách se kromě jiného rozvíjel i trh s duchovní literaturou a začala vznikat první takto orientovaná centra. Milan Moravec přečetl a ochutnal kdeco a některé prvky zkoušel opatrně zapojovat do tréninku. „Nemůžete dětem vyprávět něco o zenu, súfismu nebo meditaci,“ říká Moravec, „musel jsem na to jinak.“

Ilona Hlaváčková v polovině devadesátých let odmaturovala a po zranění, které ji na čas nepustilo do bazénu, vážně uvažovala, že s plaváním skončí. „Pan Moravec mě nakonec přemluvil, ať ještě vydržím,“ vzpomíná dnes plavkyně na začátek své vrcholové kariéry. „A tehdy mi začal opatrně nabízet trochu jiný trénink.“ Ilona měla mimořádný talent na plavecké sprinty, ale zároveň byla velká trémistka, která si nevěřila. Začali spolu často mluvit o pocitech a strachu, Moravec svou svěřenkyni učil správně se posadit, dýchat hluboko do břicha, uvědomovat si vlastní tělo a uvolňovat ho. Učil ji vizualizační techniky, při nichž si v relaxaci představovala závod, který ji čeká, a viděla v něm sebe samotnou v hluboce klidném rozpoložení a propojení s vodním živlem. „Při tréninku jsme nehleděli tolik na čas a rychlost, ale hlavně na to, aby dokázala plavat při plně přítomném vědomí, aby se jí mysl někde netoulala,“ popisuje Moravec společnou práci.

Když se Ilona v bazénu pořád ztrácela v myšlenkách, nechal ji Moravec stát na míči stlačeném pod vodní hladinou – dokud se nenaučila koncentraci, jednoduše z míče okamžitě spadla. „Dnes to nechápu, ale nakonec jsem dokázala na tom míči stát třeba pět minut,“ směje se Hlaváčková. Trenér přicházel s dalšími nápady, zkoušeli žonglovat, plavat s hudbou puštěnou do vody nebo namísto dosahování maximální rychlosti nechat tělo volně plout na hladině a naslouchat jeho impulzům, kdy chce vyrazit. „Postupně se v ní vytvořil její vlastní vnitřní trenér a já jsem nechával stále více na ní, jakým způsobem a jak dlouho chce plavat. Ona byla výjimečně vnímavá a dokázala to.“

Kolik finalistů mistrovství světa v Barceloně v roce 2003 trávilo závěrečnou přípravu před závodem hrou na tibetské mísy nebo meditační představou, že s nádechem do dlaní nasávají pozitivní energii a z chodidel vydechují tu negativní, si můžeme jen domýšlet. Jisté je, že Ilona Hlaváčková po startovním výstřelu s pocitem dokonalé harmonie zlomila tři české rekordy a vyhrála stříbrnou medaili. Celkem přivezla z evropských a světových šampionátů medailí osm.

Závod není o čase

„Náš život je hrozně mechanický, když chceme dělat něco pořádně, potřebujeme víc vědomí,“ vysvětluje trenér svou ústřední filozofii. Ilona Hlaváčková skončila před pár lety závodní kariéru, Milan Moravec dál učí na sportovním gymnáziu a zdokonaluje svůj systém. Na stěně v kabinetu má obrovský trojrozměrný obraz, protože si vyzkoušel, že schopnost vidět nezaostřeně (tedy základní předpoklad pro to vnímat 3D obrázky) rozvíjí přítomné vědomí. Zamiloval si žonglování, které podle něj výborně slouží témuž. „Nedávno jedna svěřenkyně maturovala a přiběhla ke mně, že si zapomněla žonglovací míčky,“ směje se Moravec. „Půjčil jsem jí své, ona dvacet minut žonglovala na školním dvoře a k maturitě šla úplně klidná.“

Techniky, kterým říká psychomotorický trénink, Moravec spojil v ucelený systém a hodlá jej nabízet nejen svým studentům. Kromě plavání ho zajímá také tenis a golf, jedná o spolupráci s dalšími vrcholovými sportovci. „To nejpodstatnější, co vždycky říkám svým svěřencům, je, že důležitější než sportovní výsledky je rozšířit si vnímání sebe sama, aby sport nebyl jen otázkou ega. Závod není o čase, dostat se co nejrychleji z jednoho bodu do druhého. Závod je o přítomnosti – pokud v ní dokážeme setrvat, tělo udělá, co má,“ uzavírá zaujatě trenér. „A tohle je podle mě podstata meditace. Ne někde sedět sám se zavřenýma očima, ale prožívat běžný život v plné přítomnosti.“

RESPEKT 12/2010