Walter Isaacson: Steve Jobs chtěl, abych byl brutálně upřímný

V knize píšete, že Steve Jobs nebyl chytrý v obvyklém slova smyslu. To asi hodně lidí překvapí – proč si to myslíte?

Myslel jsem to jako kompliment. On byl totiž geniální, přemýšlel nekonvenčně, nově, převratně. V Silicon Valley potkáme na každém kroku deset chytrých lidí, Bill Gates má mnohem soustředěnější a analytičtější mysl, než Jobs kdy měl. Ale Steve měl větší představivost, měl speciální smysl pro krásu. A to z něj dělalo génia, byť nebyl chytrý v klasickém slova smyslu.

Všechny nás samozřejmě zajímá, jestli Jobs svým kolegům nezanechal nějakou zásadní novinku. Mluvili jste spolu o jeho plánech?

Zajímala ho televize, její nová forma, a kolují zvěsti, že právě na tom teď Apple pracuje. Zajímala ho fotografie a určitě měl v plánu přijít s novou podobou učebnic. Chtěl ty tradiční, těžké papírové knihy proměnit na lehké, elektronické, interaktivní. Vždy ho zajímaly obory, u nichž cítil, že by se daly dělat mnohem zajímavěji a moderněji – třeba právě ty učebnice. Hodně ho lákaly nositelné technologie, například hodinky.

Měl ve zvyku každé tři čtyři roky zaměřit svoji pozornost na něco nového a jiného. Nikdo si nemyslel, že potřebujeme nový přehrávač hudby, všichni jsme měli mp3 přehrávače, ale když Steve vytvořil iPod, najednou to byla nezbytnost. Těsně poté, co představil iPad, jsem byl u něj doma a spousta lidí nechápala, o co jde: co to je a proč to potřebujeme? Je to přerostlý telefon, nebo zakrslý počítač? Proč to nemá klávesnici? A tak dál. Dnes si bez něj neumíme život představit. Jdu po Václaváku a vidím lidi, jak s ním fotí, dívají se do mapy, hledají obchody, cokoli.

Jaká ingredience z Jobsova úspěchu je „použitelná“ pro nás všechny? Kromě zápalu pro věc a vysokého pracovního nasazení.

Steve uměl něco, co málokdo v jeho oboru – propojil umění a vědu, humanitní obory s inženýrstvím. Věřil, že krása je důležitá, že má význam. Bill Gates si to nikdy nemyslel, a proto také krásné věci nevyráběl. O design, poezii a krásu se vlastně nezajímá většina inženýrů.

Když to zobecním, dokázal využít a propojit dva světy, které spolu obvykle nejsou ve spojení.

Přesně tak – Jobs studoval humanitní vědy, ale miloval také vědu. A jeho úspěch spočíval i v tom, že při vytváření technologií používal intuici, šlo mu o celkový pocit z té věci, o její kouzlo.

Vaše nová kniha mapuje vznik počítačů a internetu, který vyprávíte skrze příběhy pionýrů digitálního věku. Trávíte s nimi tolik času jako s Jobsem?

S některými ne, protože jsou mrtví – začínám Johnem von Neumannem a Alanem Turingem, oba zemřeli před mnoha lety. Ale vedl jsem skvělou konverzaci s Billem Gatesem či Larrym Pagem, protože kniha končí vynálezem Googlu. Mám štěstí, že jsem v minulosti dosáhl jistých úspěchů, takže lidé jsou zpravidla ochotni se se mnou sejít a promluvit si.

Scenárista Aaron Sorkin a režisér David Fincher prý připravují na základě vaší knihy o Jobsovi film. Když to dělají tihle dva, tak by to mohlo být dobré.

Zatím je potvrzené pouze to, že Aaron Sorkin, což je jeden z nejchytřejších a nejpoctivějších scenáristů současnosti, pracuje na scénáři. Mám rád film Sociální síť i seriál Newsroom, na nichž se podílel, takže odhaduji, že jeho scénář bude lepší než moje kniha.

Zlatý věk žurnalistiky se vrátí v okamžiku, kdy si lidé zvyknou na to, že za články se platí.

Kromě Jobse jste napsal biografie Einsteina, Benjamina Franklina, Kissingera. Jaký typ příběhu vás zajímá?

Mluvili jsme o chytrosti a o tom, že Jobs nebyl tradičně chytrý. Ani ti ostatní nebyli chytří v konvenčním slova smyslu, ale byli všichni schopni myslet jinak než ostatní. Einstein byl obklopen lidmi, kteří byli přesvědčeni, že čas se nemění, přesto si dokázal říci: Pojďme se na to podívat jinak, zkusme ověřit, jestli to není tak, že čas je relativní v závislosti na tom, jak se pohybujeme. Také Henry Kissinger byl schopen podívat se jinak na situaci, do jaké se Američané dostali ve Vietnamu. A Ben Franklin určitě nebyl nejchytřejší z amerických otců zakladatelů – tenhle titul možná náleží Jeffersonovi nebo Madisonovi –, ale byl z nich nejmoudřejší opět v tom smyslu, že měl největší představivost a viděl dál než ostatní.

Kdosi prohlásil, že každá biografie je do velké míry také autobiografií, a vaše dcera říká, že u vás to platí. Co z vašeho života vás tedy táhne právě k těmto příběhům?

U Franklina obdivuji tu cestu ze střední třídy, z pozice majitele obchodu až ke skvělé novinářské a diplomatické dráze. Netvrdím, že jsem jako on, ale rád bych byl více jako on. Einstein mojí dceři připomněl jejího dědečka, mého otce, a já s tím souhlasím. Ale připadá mi samozřejmé, že se na lidi kolem díváme skrze vlastní životní zkušenost. A proto je jedině dobře, že vzniká tolik biografií, každý autor se na portrétovaný objekt dívá jinak a vidí u něj jiné věci. Já třeba ve Franklinovi spatřuji také někoho, kdo trávil čas rozmanitými aktivitami a byl velmi tolerantní k lidem – a já jsem se vždy snažil o něco podobného.

Nenašel jste zatím žádnou ženu, která by měla podobné kvality jako tito muži?

Věnoval jsem se teď Adě Lovelaceové, nesmírně zajímavé a poměrně neznámé dceři lorda Byrona. Byť jí tedy nevěnuji celou knihu, ale hned první kapitolu ve své nové knize a rovněž s ní knihu končím. Ukazuji tam, jak její myšlenky a nápady ovlivnily digitální revoluci. Zajímavých žen, o nichž by šlo psát, je však celá řada.

Loajalita ke čtenářům, ne k inzerentům

Strávil jste prací v médiích desetiletí, koncem sedmdesátých let jste nastoupil do časopisu Time, později jste ho řídil jako šéfredaktor. Také jste šéfoval zpravodajské stanici CNN. Jakou největší změnu jste za ty roky zažil?

Obrovskou změnu přinesla samozřejmě digitální média, skrze něž kdokoli, kdo chce, může přinést zprávu, může zveřejnit svůj názor. To byla dobrá změna – čtenáři a konzumenti mohou jednak dostat informace doslova odkudkoli a jednak se na jejich získávání a vytváření sami podílet. Fakt, že kdokoli má dnes možnost se vyjádřit, je jednoduše úžasný. Špatná zpráva ovšem je, že média zatím pro tuto novou situaci nedokázala vymyslet funkční obchodní model. Psaná žurnalistika v posledních letech finančně závisí zejména na výnosech z reklamy na internetu. To není moc dobrý zdroj a také to nemůže být zdroj jediný.

Před čtyřmi lety jste v článku pro Time pojmenovaném „Jak zachránit noviny“ navrhoval následující řešení: odstranit mýtus o tom, že obsah na internetu má být zadarmo, a čtenáře naučit, že za obsah se platí.

Pořád si myslím, že většina obsahu na internetu by měla být zadarmo. Zároveň je nicméně nutné, aby měli čtenáři možnost zaplatit za obsah, který se jim líbí, což by následně motivovalo novináře, aby vytvářeli kvalitní obsah a navíc by to posílilo jejich loajalitu ke čtenářům, místo k inzerentům. Stále se domnívám, že jde o jediné možné řešení.

Noviny či magazíny míří vedle, když se snaží imitovat internet, naopak musí nabídnout něco jiného, něco, co umějí.

Mnoho médií už dnes po čtenářích poplatky požaduje a řada z nich v novém systému již nějaký pátek funguje. Lze nyní říci, že tato cesta skutečně zafungovala?

Zlatý věk žurnalistiky se vrátí v okamžiku, kdy si lidé zvyknou na to, že za články se platí. A jak říkáte, už se o to řada médií pokouší: zavedli to The New York Times, The Wall Street Journal, chystají se na to v The Washington Post, mnoho magazínů i novin jde také cestou, že zpoplatňují pouze vysoce kvalitní či exkluzivní články. A mám pocit, že se to skutečně vyplácí, jinak by se tou cestou nevydávalo čím dál více titulů. Klíčová podmínka ovšem spočívá v tom, že systém plateb musí být co nejjednodušší.

Teď je to tak, že pokud si chcete přečíst pár textů na webu The New York Times či The Wall Street Journal, což já pravidelně dělám, musíte si je předplatit, musíte někam napsat číslo svojí kreditní karty. Kdybych si ale chtěl koupit jedno číslo vašeho časopisu a nebudu si ho chtít předplatit na delší dobu, tak je to celkem obtížné.

Vlastně není – jedno číslo si sice nekoupíte, ale pomocí textových zpráv si za malý poplatek můžete přečíst jednotlivé články.

Tak to je skvělý způsob, jak na to, a gratuluji vám k němu. Čím snazší systém, tím lépe – textovka, bitcoin, cokoli jednoduchého a rychlého by novinám zásadně pomohlo. Jak už jsem řekl – zlatý věk žurnalistiky znovu nastane, až nalezneme nové příjmy pro její provozování a financování.

Další trend z poslední doby, jejž sledujeme i v Česku, je, že média nakupují bohatí byznysmeni. V Americe tak třeba majitel Amazonu a miliardář Jeff Bezos koupil deník The Washington Post a zdá se, že novinám by to mohlo pomoci, protože nedávno oznámili velké investice. Co jsou pozitiva a naopak rizika tohoto trendu?

Je určitě dobře, že bohatí lidé chtějí dát svoje miliony do novin, a ne do dalších jachet, ale zároveň je zdravé, aby existovala média i s jinými formami vlastnictví, například jako akciové společnosti. Čím více modelů bude existovat, tím lépe, asi by nikomu neprospělo, aby média vlastnil výhradně tento typ majitelů. Zároveň se mi líbí, že právě někdo tak chytrý, jako je Jeff Bezos, investuje svoje peníze do novin.

Není tohle navíc další důvod doufat v lepší časy? Vy považujete Bezose za nejlepšího současného šéfa firmy v Americe.

Bezos je nejlepší, protože rozumí tomu, co chce zákazník a uživatel. To je velmi důležité, ať už řídíte Amazon nebo noviny. A určitě to podporuje nadějné vyhlídky médií – když do toho jde někdo tak chytrý jako on, znamená to něco.

Které noviny či magazíny čtete pravidelně vy? A v jaké formě?

Obvykle si v noci čtu internetová vydání novin, které vyjdou následujícího dne (tuto službu mám předplacenou): The New York Times, The Wall Street Journal, The Washington Post. Jen málokdy už vezmu do ruky jejich papírové verze. A sleduji weby, jež přinášejí nějaký nový typ novinařiny – mám rád The Huffington Post, který kombinuje vlastní reportáže a texty s videi, blogy a články převzatými z ostatních médií. Také se mi líbí Vox – nový projekt Ezry Kleina, jenž kvůli němu odešel z The Washington Post.

Jak se za poslední léta změnili čtenáři? Opravdu chtějí jen klipovité, rychlé zprávy? Pokud by to tak bylo, nemohl by Time nedávno otisknout – za velkého čtenářského úspěchu a pozornosti – nejdelší článek ve své devadesátileté historii.

Myslím, že právě zejména časopisy mohou uspět s dlouhými, analytickými texty. Lidé totiž pořád chtějí číst poctivě udělané reportáže, dobře vyprávěné příběhy. Není pravda, že dneska nikdo už nemá čas – vždyť lidé čtou knihy. Samozřejmě nemohou soutěžit s internetem v krátkých, bleskových zprávách, ale mohou nabídnout něco, co někde na blogu nebo na Twitteru prostě nenajdete. Noviny či magazíny míří vedle, když se snaží internet imitovat, naopak musí nabídnout něco jiného, něco, co umějí.

Amerika ve světě

Ve světle událostí na Krymu se znovu otevírá otázka posledních let: jakou roli dnes ve světě hrají Spojené státy? A jakou roli by případně měly hrát?

Ukrajinskou krizi nesleduji natolik dopodrobna, abych se k ní mohl fundovaně vyjádřit, ale pořád platí, že máme soubor hodnot, v rámci nichž věříme v individuální svobodu, v demokracii. A když říkám my, nemyslím jen Spojené státy, ale i Českou republiku a další demokratické země. A naše role je tyto hodnoty propagovat, což je také jeden z úkolů Aspen Institutu, který řídím – pořádat debaty a konference, jež podporují demokracii. Jako debatu, kvůli které jsem přijel do Prahy. Bavíme se o tom, jak pomoci palestinské ekonomice a jak zlepšit ekonomické vztahy mezi USA, Evropou a Palestinci a Izraelci.

Je na Ukrajině ve hře i vojenský zásah?

Nejsem si jist, jestli krize na Krymu má vojenské řešení za účasti Západu. Nicméně jsme si kvůli této krizi znovu uvědomili hodnotu Severoatlantické aliance a důvody, proč NATO existuje a vzniklo – tedy jako reakce na rozpínavé tendence Ruska.

Na podzim 1989 jsem jako novinář v Praze pokrýval sametovou revoluci. Tu revoluci nevyhrála vojenská síla NATO, zařídili ji lidé v ulicích a síla myšlenek. S Václavem Havlem jsem se potkal v jeho bytě na nábřeží v den, kdy byl propuštěn z vězení – on disponoval mocnou silou, ovšem ne proto, že by měl za sebou armádu, ale díky síle myšlenek. A jsem přesvědčen, že historie se bude vždy ubírat směrem k větší svobodě a větší demokracii, zejména v našem digitálním věku, kdy mají lidé přístup k informacím.

Kde nicméně berete přesvědčení o tom, že to je nevyhnutelné? Dějiny se přece tolikrát zvrtly.

Myslím, že to je nevyhnutelné. Pokud budou mít lidé po ruce nástroje, díky nimž mohou posílit svůj vliv na dění kolem sebe, tak je budou využívat. Znovu se vrátím do roku 1989 – chvíli jsem pobýval i v Bratislavě a bydlel jsem tam v hotelu, který tehdy jako jediný ve městě měl satelitní televizi. Tamní děti se tam po škole chodívaly dívat na hudební klipy a lidé z hotelu se mě ptali, jestli bude v pohodě, když je nechají dívat se u mě v pokoji.

Mně to nevadilo a jeden den jsem přišel na pokoj a našel jsem kupu děcek, jak hltají ne MTV, ale CNN, která ukazuje, co se děje v Berlíně, v Polsku a jinde. Když ztratíte možnost kontrolovat, jaké informace se k lidem dostávají a jaké sami dál šíří, ztratíte možnost nad nimi autoritativně vládnout. To byla pravda tehdy před lety se satelitní televizí a je to pravda dnes v násobné síle díky internetu. Není to samozřejmě hladký a nekomplikovaný proces, ale autoritativní režimy prostě budou dál slábnout a mizet.

RESPEKT 13/2014