Erwin Heller: Nicnedělání se vyplatí

Máte už dlouho právnickou praxi. Cítíte na sobě zrychlování světa?

Zrovna nedávno mi kdosi nechal v sobotu pozdě večer vzkaz na záznamníku. Ozval jsem se mu v pondělí dopoledne a už bylo pozdě. Našel si nějaký servis, který pro něj začal pracovat hned, i v tu nejšílenější denní dobu. Dříve lidé takhle na všechno nespěchali. Když si chtěli dát schůzku, tak jsme našli volný termín za několik dní. Teď všechno musí být hned.

Tento časový tlak vám na zrychlování života vadí nejvíc?

Mně osobně vadí ještě proměna toho, jak se k sobě lidé v důsledku toho většího tlaku chovají. Pozoruji, že se snižuje schopnost vcítit se do druhých, oslabuje se schopnost domýšlet potřeby jiných. Lidé jsou sami často pod tlakem, v tísni, a tak domýšlí jen své potřeby. Běží rychle životem, jako takovým tunelem, a jejich pohled je pořád upřený před sebe – na tu svoji cestu. Mizí potřeba společné domluvy, více společenského uvažování. Mezilidské vztahy jsou v této situaci stále častěji používané tak, jako kdyby to byly nějaké obchodní vztahy. Pozoruji tu změnu na sobě a bavím se o tom se spoustou přátel, kteří mají stejnou zkušenost.

Kdy a proč k tomu zrychlování světa došlo?

Rozdělil bych ten vývoj do čtyř fází. Změna začala už ve chvíli, kdy padl monopol církve na výklad světa a začala doba objevitelských cest. Toto zpochybnění starého řádu přímo vedlo k osvícenství, kdy vládu převzal rozum. Tehdejší ideou bylo, že naše světy a životy neřídí Bůh a tradice, ale že tvoříme svůj život sami. Výsledkem této myšlenkové změny pak byla průmyslová doba, kdy se čas začal přísně organizovat. Kvůli stanovení jízdních řádů železnice se sjednotily časy v různých regionech. Už tehdy se mimochodem někteří spisovatelé děsili rychlosti železnice a toho, jak změní svět. Vývoj směřoval ke čtvrté fázi, kdy nám zrychlování světa přerostlo přes hlavu – tou je rozvoj informačních komunikací a elektroniky v minulých dvaceti letech.

Technologie nám dále pomáhají v osvobození od starých nutností a neskutečně narostl počet možností, kterých můžeme využívat. Nikdy jsme na tak široké úrovni nepoznali kulturu hojnosti, nekonečných možností a to přináší potíže. Už jen problémy, které máme s automobilovou dopravou přece pramení z toho, že v ulicích nejezdí deset aut, ale vůz si může koupit skoro každý. To vede k zácpám a ke znečistění vzduchu. To je, myslím, dobrá metafora technologií, které nám měly ušetřit čas, ale v důsledku zvyšují naši časovou tíseň.

Řadu nedůležitých věcí děláme ze zvyku nebo jen proto, že se bojíme nějakého konfliktu.

Do doby bez počítačů se už ale nevrátíme. Jak se bránit tomu, aby nás tyto technologické novinky neuhnaly?

Ke každému výrobku si musíme položit základní otázku: K čemu ho vlastně potřebujeme? A k tomu jej pak také využívat a neztrácet čas s ostatními možnostmi přístroje, které nám jen zaberou čas. A musíme si promyslet, co nám třeba chytrý telefon přinese a co nám na druhou stranu vezme.

Takže podle vás všechny tyto nové možnosti nevedou k většímu klidu a spokojenosti?

Zacházet s tím množstvím informací a šancí je šíleně těžké, strašně zodpovědné. Vzniká paradox: nové možnosti se zvrhávají a začnou vyvolávat tíseň. Máme možnost díky internetu nebo chytrému telefonu dělat věci rychleji, ale tahle možnost se mění v nutnost dělat je rychleji a v nutnost stihnout toho více. Možnost se mění v nutnost! Znáte to určitě z internetového zpravodajství: pokud jde zprávu dokončit o deset minut rychleji, tak budou šéfové tlačit na to, aby se o těch deset minut rychleji také dokončila. Přitom je jasné, že v tom časovém tlaku roste pravděpodobnost chyb. Tlak na výkon a na rychlost často není ani hospodářsky výhodný, to by měl někdo manažerům vysvětlit. Brání přece důkladné analýze, promyšlenému rozhodnutí.

Ta tíseň s novými možnostmi jde vidět i na počítačových programech. Už staré programy od Windows třeba leccos uměly. Firma ale zjistila, že lidé používají jen deset až dvacet procent toho, co program dokáže. Kupujete něco, na co sami nestačíte. Jste moc hloupý nebo nemáte čas ovládnout všechen ten potenciál, všech těch dva tisíce funkcí, a to může být pro leckoho frustrující. Výrobci vám přece dali tolik skvělých možností… Tak proč je nepoužíváte? A stejně, pokud bych už dokázal všechny ty funkce ovládnout, tak na trh přijde nový výrobek a má snaha přichází vniveč. Je to zlepšovací mánie. Stále někam běžím, ale stejně nikdy do cíle nedoběhnu, jako v Ezopově bajce o zajíci a želvě.

Můžeme ale prokázat, že se náš svět opravdu zrychluje a že to je opravdu problém? Nenamlouváme si to jenom? Nejsme trochu jako ti romantizující spisovatelé, kteří naříkali nad tempem vlaku?

Samozřejmě se něco takového těžko měří. Kromě toho, že dnes podobným pocitem trpí tak velký počet lidí, ale existují výmluvné statistiky. Posledních dvacet let třeba prudce stoupá počet psychických nemocí, případů vyhoření i používání psychofarmak. Jeden německý ekonomický magazín třeba nedávno přinesl zprávu o tom, že osmdesát procent vedoucích pracovníků v německých firmách bere psychofarmaka. To přece nesvědčí o zdravé společnosti. Elektronická revoluce se obrací i proti zaměstnancům – sice teď mají po ruce počítač, ale stejnou práci pak musí zvládnout třeba polovina lidí. Se zavedením počítačů zůstala stejně dlouhá pracovní doba, ale zvýšil se objem a intenzita práce.

Jak bychom se měli stále větší časové tísni bránit?

V první fázi člověk běžně svádí vinu na sebe. Říká si: „Sakra, tohle už nezvládám a nestíhám.“ V tradici osvícenství hledáme chybu a zodpovědnost nejprve u sebe. Já jsem hloupý, špatně organizovaný, líný, neschopný naučit se všechny ty nové možnosti, příliš plýtvám časem na posezení u piva s kamarády. Reakcí na tento pocit selhání byly teorie o „time managementu“. Konzultanti lidem vysvětlovali, co dělají špatně, jak si musí určit priority, najít časožrouty a ty z života odstranit. Manažeři času s tím dlouho měli obrovský úspěch, protože si leckdo myslel, že takhle vypadá řešení. Ale bylo to řešení, které předpokládalo, že člověk je vlastně tak trochu stroj a že celý ten problém je jen individuálním selháním. Problémy spjaté se zrychlováním života byly individualizované také v médiích, jež občas popisovala příběhy manažerů, kteří si vzali měsíc dovolené na horské chatě. Ale to si mohou dovolit lidé s dobrým postavením. V našem Spolku pro zpomalení času bojujeme o to, abychom stres, časový tlak, problémy spjaté se zrychlováním světa vnímali jako kolektivní, kulturní, společenský, ekonomický fenomén naší doby. Nikoli jako problém jedinců, kteří nestíhají. Založení spolku v roce 1990 vycházelo z poznání, že když se sejde deset, padesát, sto lidí a všichni popisují stejný způsob stresu, tak se nemůže jednat o individuální problém.

Jak velká je zodpovědnost jedince za své nestíhání? Každý z nás přece může své nakládání s volným časem ovlivnit. Co byste poradil?

Samozřejmě poznání, že se jedná o kolektivní problém, nemění nic na tom, že jedinec musí najít způsob, jak se z potíží vyhrabat. Naráží přitom na nový paradox: když nemáš čas, tak potřebuješ čas na to, abys tento problém vyřešil. Musím se aspoň na chvíli dostat z koloběhu, ve kterém se cítím prázdný, vyhořelý, přehlcený. Musím tedy nejprve nějaké věci vypustit jen proto, abych měl trochu volného času sám na sebe a na řešení své nespokojenosti. Potřebuji prostě najít časové útočiště a prostory tu také jsou – nikdo nedělá sedm dní v týdnu čtyřiadvacet hodin denně jen důležité věci. Doporučil bych také si třeba jen týden psát na papír, co vlastně děláme. Kdy telefonujeme, spíme, píšeme e-maily, čteme, jíme, přemýšlíme. Už tohle je vlastně terapie, trénink vědomí. Vystoupíte na chvilku mimo sebe a přemýšlíte nad sebou, nad tím, co jste dělali. Dojde vám, že řadu nedůležitých věcí děláte ze zvyku nebo jen proto, že se bojíte nějakého konfliktu.

Jak hledáte klid vy? Máte nějaký recept?

Já svůj den vlastně začínám pauzou. Mám nějaký nevyhraněný čas, kdy nic nedělám. Promítám si začínající den, jaké je jeho téma, co by měl přinést a jen tak bezcílně rozvažuji. Samozřejmě to není možné dělat vždy, někdy musím jako advokát být brzy ráno u soudního sezení, ale snažím se den začínat takhle svobodně co nejčastěji. Pak se snažím prostě ke všemu přistupovat se zvědavostí, všechny pracovní telefonáty jsou přece zajímavé, protože na druhé straně linky sedí člověk s nějakým příběhem. Nesnažím se prostě věci vnímat jako nutnosti, ale vidět na nich to zajímavé. Čas pak dostane úplně jinou kvalitu a kvalita stráveného času je přece klíčová – a kvalitní mohou být mimochodem i nepříjemné emoce patřící k životu, třeba smutek. Všichni máme spoustu možností – na rozdíl třeba od lidí zavřených v uprchlických táborech – a k nim se váže zodpovědnost, právě za nakládání s naším časem. Měli bychom si klást takové aristokratické otázky: po tom, co bychom tady na světě měli vlastně dělat. Sedět v hospodě? Být na nákupu? V kině? Pracovat jak duševně choří?

Předpokládám, že od té práce mě budete odrazovat.

Potkal jsem jednou muže, který byl předsedou Lions Clubu v Grünwaldu, v jedné z nejbohatších čtvrtí Mnichova. Patřil tedy k bohaté elitě. Ptal jsem se na jeho pracovní dobu a on mi vyprávěl o čtrnácti hodinách, které denně tráví v jedné velké kanceláři v Mnichově. Ptal jsem se ho, co dělá kromě toho, a on mi odpověděl, že nic. Když má tak týden ročně dovolenou, tak je doma u rodiny. Sám mi řekl, že se pak ptá svých dcer na radu, co by vlastně mohl dělat. To už jsou přece příznaky masivní degenerace. Jsme ještě lidé, nebo pracovní stroje, které jsou čtrnáct hodin denně zapnuté?

To je v protikladu k étosu výkonného pracovníka, který dnes převládá.

Ano, celá ta otázka po nakládání s naším časem je vlastně revoluční. Protože se ptá na naše životní cíle, na to, jak se tady chci se světem sžít. Je to otázka, která není nutně slučitelná s hospodářským systémem.

Nesesype se náš hospodářský systém bez tlaku na vysoké výkony?

Nemůžeme podlehnout iluzím. Svět prostě tiká podle ekonomických potřeb, které budou naše životy stále masivně ovlivňovat. Existuje pořád příliš mnoho lidí, kteří mají normální práci, ale nevydělají dost peněz na slušný život. Nemá smysl, abych někomu, komu plat nestačí na základní potřeby, říkal, aby méně pracoval kvůli nějaké vnitřní harmonii. Ale je potřeba si ty věci uvědomovat. Například vidět, že stále více lidí pracuje na svůj živnostenský list a často – nejde to říct jinak – vykořisťují sami sebe. A to zkrátka proto, že to v řadě oborů jinak nejde; mohou jen více a více pracovat, jinak se neuživí. Pointa mých argumentů je v tom, že pro každého z nás je důležité včlenit do svého života volné časy, takové chráněné oblasti, které musíme mít. Každý je dokáže najít. Při zaznamenání toho, co každý týden děláme, jich určitě dost objevíme. Někdo jich potřebuje více, někdo méně, ale je nutné mít chvíli úplně volný čas, jen pro sebe. S nikým se nebavit, ale být jen sám. Chodit jen tak okolím, ale nemyslet u toho například na to, že dělám něco pro své tělo – běhání je totiž fajn, ovšem zase to je nějaká činnost. A my potřebujeme také úplně nečinný čas. S nikým se nebavit, být jen sám se sebou. Ve svém pokoji, na ulici. Potřebujeme rovnováhu. Vždyť život je postavený na polaritě mezi klidem a aktivitou, růstem a umíráním, prací a volným časem. Jedním z našich problémů je ztráta smyslu pro tyto rovnováhy.

Co je ten odpočinek, to blahodárné nicnedělání? Patří sem i čtení knih?

Ještě než odpovím, varoval bych před spojením slov odpočinek a nicnedělání. Nicnedělání je těžká práce. Je nebezpečná a nezvyklá. Skoro nikdo z nás s ní nemá příliš zkušeností. Nebo jsou ještě chvíle, kdy neděláte absolutně nic?

Záleží na tom, co tohle nicnedělání je. Třeba obyčejné procházení?

Ano, pokud se jen tak automaticky procházíme a nijak se na to nekoncentrujeme. Automatické je u mě třeba řízení na dálnici, když nikam nespěchám a jen tak někam jedu, sedím, automaticky řídím, sleduji provoz a vidím ubíhající krajinu. Tohle opuštění všech možností v nás vyvolává nějaký vnitřní život. Necháme prostě probíhat, co se kolem nás děje, začínáme snít, probouzíme fantazii, na nic se nemusíme koncentrovat, jen tak necháme běžet svět v nás. Nemusíme jít do hlubokých meditací a úplně přestat myslet. Může to být pro někoho jen takové odpočinkové poslouchání hudby, pro jiného zapálení si jointu.

A to zmíněné čtení knih?

Záleží na způsobu čtení, na tom, jestli jsme schopni knihu občas odložit a nechat na chvíli plout myšlenky, které v nás probouzí. Nejde stanovit přesnou hranici, ale každý pozná, jestli čte velmi vědomě, sleduje, jak autor formuluje, jak příběh probíhá, a uvažuje o knize analyticky, anebo se nechá jen tak nekriticky unést příběhem a přemýšlí při tom i o jiných věcech, o sobě. Čtení je však trošku jiné kvůli tomu, že nejsme sami se sebou, ale se světem a myšlenkami, které napsal někdo jiný. Newton ale vymyslel teorii o gravitaci, když podřimoval pod stromem a na hlavu mu spadlo jablko. Einstein vymyslel řadu teorií jen tak na procházce. Nové ideje nemohou vznikat pod tlakem, nové, nevyzkoušené, nestrukturované nápady přicházejí vždy z ničeho. Nemají se kdy dostavit, když jste sto procent svého času nějak aktivní, mozek prostě potřebuje volné chvíle.

Vysvětloval jste ale, že zrychlování života je společenský fenomén. Co by se tedy mělo dít, abychom se necítili tak pohánění a pod časovým tlakem? Co třeba navrhuje váš spolek?

Centrální bod je to, co už tady děláme: o čase mluvit a přemýšlet. A to i s kamarády, bavit se o tom, jak se s časovou tísní vypořádat, nestydět se ji přiznat a vzájemně se radit. Zkrátka uznat, že to není pouze naše osobní selhání, ale společenský problém. Není přece možné, aby ve všech podnicích, ať už velkých nebo malých, byl pořád jen tlak. Není ani prokázané, že všechny ty zákazy soukromé e-mailové korespondence v podnicích vedou k větší efektivitě, často se tím pouze maskuje snaha o kontrolu. Průzkumy například ukazují, že multitasking, dělání spousty věcí najednou, vede k nekvalitním pracovním výsledkům. Třeba Siemens kdysi používal program, který kontroloval to, že lidé jen nesedí u počítačů, ale skutečně na nich pracují. Jaký je však jejich smysl? Copak někdo může být osm hodin denně koncentrovaný? Copak není efektivní, když na chvíli přemýšlíme, vypneme, povídáme si s kolegy na chodbě? Změny by se tedy měly dít hlavně na úrovni podniků. Když pracuji v podniku, kde se pracovní podmínky stanou nesnesitelnými, tak si sednu a domluvím s kolegou a postavíme se proti tomu společně.

Pokud je dnes časová tíseň systémovým problémem, co mohou dělat třeba politici jinak, jak by se mohli starat o čas a duševní zdraví lidí?

Tematizace, mluvení o tom je opravdu základem. Neočekávám lék od politiků. Oni jsou také pacienti, ne lékaři. Také nemají čas na kvalifikovaná rozhodnutí. Klíčové je si ten problém uvědomovat a nebýt spolupachatelem. My všichni se na problému přece podílíme. Od politiků chceme, aby konali okamžitě, aby hned měli odpověď na nové otázky a události. Dostáváme se pak do paradoxní situace – dění je stále komplikovanější, ale očekáváme čím dál rychlejší stanoviska a rozhodnutí. Bylo to teď dobře vidět na případu bakterie EHEC. Všichni chtěli hned znát příčinu nákazy a ten tlak vedl k tomu, že se vina omylem přisoudila biozemědělcům a mělo to pro ně katastrofální dopady. Podobně unáhleně se občané a média chovají vždy, když nastane něco neočekávaného, něco, co se vymyká představě toho, že věci máme pod kontrolou. Musíme tedy všichni snížit očekávání, nevidět pořád vše jako za pět minut dvanáct.

RESPEKT 26–27/2011​