Danae Ringelmannová: Boháče nepotřebujeme

Na serveru Indiegogo, který jste založila, vznikají tisíce kampaní s cílem vybrat peníze na cokoli. Máte vůbec přehled o tom, co se na vašem serveru děje?

Zaujal mě příběh manželského páru, který se dlouhá léta bez úspěchu snažil o dítě a nemohl si dovolit umělé oplodnění. A tak šli na Indiegogo, kde se jim povedlo vybrat asi deset tisíc dolarů převážně od úplných cizinců. Pár měsíců poté se narodilo miminko. Nikdy se mi ani nesnilo, že by i něco takového bylo možné.

Ale máte pravdu, už se v tom nedá orientovat. Kvůli té záplavě žádostí jsme vytvořili matematický algoritmus, který sleduje aktivitu tvůrců kampaní, jejich zapojení a také reakce přispěvatelů. Pozitivně hodnocené kampaně pak mají lepší umístění a mají větší šanci zaujmout. Do ničeho však nezasahujeme, netřídíme kampaně podle vlastního vkusu, to by bylo proti původní myšlence naprosté otevřenosti.

Na konci září se prostřednictvím Indiegogo podařilo vybrat více než 1,3 milionu dolarů na výstavbu muzea Nikoly Tesly v americkém městečku Shoreham. To je dosud nejúspěšnější kampaň na vašem serveru.

Kampaň pro Teslovo muzeum skutečně překonala mnoho pomyslných bariér, ukázala, že když je nápad nosný a inspiruje dostatek lidí, neexistují limity. Pokud se veřejnost nadchne, může se uskutečnit cokoli. Předtím by takový zájemce musel přesvědčovat banku, ukázat jí výzkumy, z nichž by vyplynulo, že si místní obyvatelé muzeum přejí.

Takhle jen lidé svými peněženkami vyjádřili, že mají o muzeum zájem. Toho se pak chytla vláda státu New York, která když pochopila, že místní o muzeum stojí, vstoupila do projektu dalšími penězi. Pochopila, že už to není velký risk. Crowdfunding se dá chápat také jako průzkum trhu.

Než jste založila Indiegogo, pracovala jste na Wall Street pro gigant JP Morgan. Co přesně jste dělala?

Pracovala jsem ve sféře korporátních financí se zaměřením na mediální společnosti, vydavatelství novin a časopisů. Bylo to mimořádně drsné. V práci jsem trávila osmdesát až sto hodin týdně. Na druhou stranu, pokud bych za sebou neměla zkušenost na Wall Street, nikdy by nevzniklo Indiegogo, protože bych vůbec nevěděla, co chci změnit. Viděla jsem, jak peníze uvádějí věci to pohybu a jakým způsobem se dělají rozhodnutí, do kterých projektů se bude investovat.

A jak to tedy funguje?

Nerozhoduje, co je nejlepší, ale pouze co je dostupné. Mnoho projektů neproleze trychtýřem čistě proto, že nemají vhodné konexe nebo jdou nesprávnou cestou. Výborné příklady jsou z oblasti filmu. Už samotný systém, jak se filmová studia dostávají ke scénářům, je omezený. Děje se tak výhradně prostřednictvím agentů a ti zase scénáře sbírají pouze od svých prověřených kontaktů. Takže pokud jste filmař, který se nezná s hollywoodským agentem, jste naprosto v háji.

Proč to považujete za problematické?

Zažila jsem cosi jako moment prozření. Zhruba během druhého roku, kdy jsem pracovala ve světě financí, jsem dostala pozvánku na akci, která se jmenovala Hollywood Meets Wall Street. Představovala jsem si, že tam potkám spoustu slavných herců. Místo toho jsem se ocitla v davu dychtivých umělců a producentů, kteří doufali, že potkají svého spásného anděla. Stala se ze mě nejobletovanější dívka na večírku. Snažila jsem se vysvětlit, že nemám sebemenší vliv na investice, že je mi teprve třiadvacet let. Ale oni mě nevnímali, viděli na mé jmenovce logo JP Morgan a v očích se jim blýskaly dolary.

O dva dny později mi poštou přišla zásilka od renomovaného scenáristy, jemuž již určitě táhlo na sedmdesát. Poslal mi svůj nový scénář s tím, že doufá, že jej finančně podpořím. Zalila mě vlna smutku a frustrace z toho, že tu je zasloužilý tvůrce s obdivuhodnou kariérou, který prosí mě – zpovykanou holku – o peníze jen proto, že dělám v bance.

Jak jste reagovala?

Udělala jsem přesně to, co udělá každá dívka zklamaná životem. Zavolala jsem mámě a minimálně půl hodiny jsem lamentovala, jak je svět nespravedlivý. Matka si mě v klidu vyslechla a pak řekla jednoduchou větu: „Jestli tě to tak štve, tak s tím něco udělej.“

Zkoušela jste pak pomáhat nezávislým filmařům a nakonec z toho vznikl projekt Indiegogo.

Potkala jsem se s dalšími budoucími zakladateli. Ericem Schellem a Slavou Rubinem, kteří měli s fundraisingem své zkušenosti. Shodli jsme se, že demokratizovat ho může jedině internet, a to nás všechny nadchlo. Za pár týdnů jsme měli nápad na Indiegogo a v lednu 2007 jsme se ocitli na filmovém festivalu Sundance, kde jsme se svým konceptem poprvé oslovili filmaře, protože filmu jsme všichni rozuměli nejlépe.

Kdy jste pochopili, že crowdfunding funguje?

Pro mě byl prvním zázrakem film bývalé vysoce postavené producentky ve společnosti Walt Disney Michealene Cristini Risleyové, která opustila kariéru v korporátní sféře a vrhla se na natáčení dokumentů o domácím násilí. Ta práce ji zavála až do Afriky – tuším do Zimbabwe –, kde nebezpečně vzrůstal počet znásilnění především proto, že muži v tamní kultuře věří, že se nákazy AIDS mohou zbavit, když budou mít sex s pannou. Potřebovala dvacet pět tisíc dolarů. Když se je na Indiegogo podařilo vybrat, cítila jsem, že to má smysl.

Není zásadní nevýhodou crowdfundingu to, že dáváte peníze na něco, co ještě neexistuje?

To je skutečnost, se kterou se odpradávna potýkali všichni investoři nebo mecenáši. Výhodou crowdfundingu je, že se ztráta rozprostírá do malých částek. Pokud by chtěla firma vydat hudební album – řekněme za deset tisíc dolarů – a nevyšlo to, byla by to pro jeden subjekt velká, možná likvidující, ztráta. Když se to rozprostře mezi stovky přispěvatelů po deseti eurech, už to taková prohra není. Navíc pokud vím, že na výsledek mé práce čekají stovky lidí, cítím k nim silný závazek.

RESPEKT 51/2012