Prokletí Bílé hory

Mušketýři se šikují do bojových řad, jejich kolegové s dlouhými bodci zaujímají výhrůžné postavení a do všeobecného povyku, řinčení plechů a řehtání koní se ozývají první výstřely z děl. Pohled na silné, bojechtivé žoldnéře stavovské armády dává divákovi jistou naději, že dnes by to tady na planině u letohrádku Hvězda mohlo dopadnout pro Čechy lépe než před čtyřmi staletími. Jistě, mají o něco lepší vybavení – kromě halaparten, pík a mečů vyčuhují některým velitelům zpod přilbic i handsfree vysílačky. Jejich účel je ale paradoxně přesně opačný než získat převahu nad nepřítelem. „Snažíme se napodobit původní bitvu co nejvěrněji, ale někdy se nám stává, že se historičtí šermíři v roli českých vojáků nechtějí vzdát tak snadno jako ve skutečnosti,“ vysvětluje později s úsměvem hlavní organizátor rekonstrukce bitvy na Bílé hoře Martin Cholinský. „Přijedou až z Moravy, Polska nebo Německa a chtějí si zabojovat. Proto mám vysílačku, abych mohl na místo poslat posily, které příliš vzpurné žoldáky zpacifikují, a my můžeme dodržet historický scénář.“

Jak vidno, bitva na Bílé hoře ve skutečnosti opravdu nepatřila mezi výstavní klenoty českého vojenství. Po měsících vyčerpávajících bojů s císařskou armádou posílenou o vojáky Katolické ligy udělali vzbouření obránci Čech strategickou chybu a místo, aby se zavřeli za pražskými hradbami a donutili unaveného nepřítele odtáhnout na zimu…