Naše velká bitva: smrt poručíka Dostala

U příležitosti 105. výročí bitvy u Arrasu, kde poprvé zasáhla do bojů 1. světové války československá jednotka, odemykáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se naším předplatitelem:

„Je 5 hodin odpoledne. Mám trochu času, abych vám napsal. Je mnoho raněných a my ostatní jsme stále v boji. Je to strašné. Nejsem raněn, ale jsem tak unaven, že bych stále spal. Od 8. května jsme stále v boji, nespali jsme ani chvilku. Všichni důstojníci jsou mrtví a ranění, kapitán je raněn, major mrtev. Z 250 Čechů jsme dnes napočetli 80. Bezdíček, Pultr, Novák a jiní jsou mrtví. Sbohem!“

Dopis, který dobrovolník Emil Ulrych napsal v zákopu u francouzského města Arras 10. května 1915, shrnuje legendární bitvu s až děsivou strohostí. V bitvě Německa a Francie u Arrasu poprvé zasáhla československá jednotka. Její statečný výkon zahájil legionářskou éru a zrodil také prvního českého válečného hrdinu – důstojníka Marocké divize Cizinecké legie Václava Dostala. Za první republiky se po něm jmenovala pražská ulice (nyní Čkalova) i armádní jednotky, dnes je hrdina od Arrasu neprávem zapomenut.

Viď, že tě nezabijou

Píše se rok 1915 a velká válka pomalu zachvacuje celý svět. Francie, Velká Británie a nově i Itálie se spolu s Ruskem snaží přemoci Německo s Rakouskem-Uherskem a jejich spojenci.

Češi mají se sebeurčením problém. Většina jich narukuje pod vlajkou Rakouska-Uherska, ne každý ovšem cítí loajalitu k habsburskému domu. Vlastenectví a odpor k Vídni se snad nejsilněji projevují ve Francii, kam už od začátku 20. století míří zástupy českých studentů všech možných oborů, před vypuknutím války žije ve Francii deset tisíc Čechů. Už na konci 19. století zakládají v Paříži pobočku Sokola, tělocvičná organizace se postupně stává pojítkem mezi všemi vrstvami emigrace a také hlavní ideologickou základnou odporu proti Habsburkům. Jednou z klíčových postav Sokola je i člen významné české umělecké rodiny a rakousko-uherský důstojník v záloze Václav Jaroslav Dostal.

Narodil se 5. května 1888 v Poděbradech do početné rodiny. Jeho otec byl majitelem továrny, matka herečka Prozatímního divadla – její profesi zdědili i dva Václavovi sourozenci. On se však potatil a stal se inženýrem chemie. Ještě při studiích absolvuje jednoroční vojenskou službu u císařského dělostřelectva v Josefově a po jejím skončení odchází studovat politická studia do Paříže.

Za doby studií a vojenské služby v rakousko-uherské armádě si vede deník a některé záznamy dnes – s vědomím toho, co následovalo – čteme s mrazením v zádech. Dne 19. května 1907, v době, kdy sloužil u dělostřelectva, popisuje svou návštěvu doma v Poděbradech, kde si povídal se svou oblíbenou neteří Jarunkou. „Až zarazí mne vždy její náhlá některá otázka nebo náhlý nápad! Včera ptala se mne děvuška malá: Venoušku, viď, že tě ve vojně nezabijou? A stále chtěla ode mne odpověď vědět, a když jsem jí odpovídal, že nevím, snad že mne zabijí a snad že ne, ptala se, co alespoň myslím.“

Do legie

Touha po vzdělání není jediným důvodem jeho odchodu do Paříže. Tři roky před sarajevským atentátem projevuje Václav Dostal nezvyklý dar politické a vojenské intuice. Očekává totiž vypuknutí války a chce být na straně nepřátelské k Rakousku-Uhersku. Cítí jako mnozí další, že z této války vznikne nový svět, a chce za práva českého národa bojovat i se zbraní v ruce.

Válku očekává tak přesvědčeně, že s sebou odváží i tajný materiál, plány rakouské pevnosti Přemyšl, které získal zřejmě při své službě v Josefově a jen za jejich držení by mohl být odsouzen za velezradu. Francie má být jeho přestupní stanicí, Dostal hodlá pokračovat do Ruska, které se v očekávaném konfliktu podle něj určitě postaví středoevropskému mocnářství. V Paříži se rychle zapojí do krajanského života, spolupracuje se Sokolem a socialistickým vzdělávacím spolkem Rovnost. Na několika schůzích burcují spolu s malířem Františkem Kupkou k odporu proti Rakousku i se zbraní v ruce.

A brzy má příležitost se do něj pustit. Měsíc po atentátu v Sarajevu, kde je zastřelen následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este, Češi v Paříži organizují demonstraci pod heslem „Pryč s Rakouskem!“, která má vyburcovat Francii ke vstupu do války. Chtějí samostatný stát a blížící se konflikt vnímají jako příležitost.  Dvě stovky Čechů se vydávají do Rue de Varenne k rakousko-uherskému velvyslanectví. Za zpěvu české verze Marseillaisy a písně Hej, Slované spálí a pošlapou vlajku mocnářství.

Václav Dostal následně obchází pařížské redakce novin a šíří informace o tom, proč Češi chtějí bojovat proti Rakousku. „My nejsme Austrijáci,“ opakuje stále dokola a francouzské úřady postupně opouští nedůvěra. Na první pohled drobná demonstrace se tak stává základem pro vyvrácení obav francouzských úřadů z Čechů a otevírá možnost jejich začlenění do armády.

Když počátkem srpna 1914 válka doopravdy propuká, německé jízdní oddíly překračují francouzskou hranici a pobíjejí první vojáky. V Paříži za velkého pozdvižení a nadšení začíná mobilizace, mladí muži vítají válku s vidinou jejího rychlého konce. Češi nemohou narukovat do řádné francouzské armády, ale chystají se ke vstupu do Cizinecké legie. Hlásí se k ní i Václav Dostal, který se již vzdal naděje na cestu do Ruska. „Zprvu jsem doufal, že bych mohl odejít na východ anebo na jihovýchod. To však bylo naprosto nemožné pro nedostatek finančních prostředků,“ píše v dopise sestře Leopoldě Dostalové 30. září 1914. Zatímco on se chystá bojovat proti Rakousku, jeho tři bratři mezitím doma rukují do války pod rakouskou vlajkou.

Václav se přihlásí u ruského velvyslance a předá mu plány vojenské pevnosti Přemyšl na ruských hranicích, které tajně přivezl z Prahy. Požaduje za to jediné – aby mu byla přiznána i v Cizinecké legii důstojnická hodnost, na kterou by normálně přes svoje postavení v rakousko-uherské armádě neměl nárok. Jím předané informace jsou důležité, protože je následně přijat jako poručík Marocké divize Cizinecké legie. Stává se tak prvním československým důstojníkem v první světové válce ve Francii.

Velký pán

Odvody českých dobrovolníků do Cizinecké legie probíhají už od srpna. Celkem 300 mužů je shromážděno v táboře v Bayonne u hranic se Španělskem, procházejí dvouměsíčním výcvikem. Jméno tvořící se české rotě dají Francouzi. Čeští rekruti si tykají, oslovují se „bratře“ a volají na sebe tradičním sokolským pozdravem, takže jim Francouzi brzy začnou říkat Nazdar. Jednotka dostává 13. října 1914 při přísaze věrnosti slavnostně svůj prapor, který podle návrhu četaře Jana Štafla vyšily bayonnské ženy.

Den nato píše Václav Dostal  o legii příteli do Paříže. „Je to velmi zajímavá směsice všech národností a všech povolání a člověk někdy opravdu těžko chápe, jak je možné, že všichni ti lidé jsou pohromadě. Legie, to jest její náhradní těleso v Bayonne, má dva prapory: prvý jest úplně připraven k odchodu do pole, jest již výborně vycvičen a naprosto připraven pro vážnou kampaň. K němu náleží i první česká setnina. Jsou to dobří a veselí chlapíci.“

Dostal si již v Paříži nechává ušít důstojnickou uniformu, a když v ní přijíždí do Bayonne, působí to v řadách krajanů senzaci. Být důstojníkem mnohonárodnostní Cizinecké legie bylo vyznamenáním i pro Čechy jako celek, ti tím navíc měli svého člověka v privilegované kastě a to se jim mohlo v budoucnu hodit.

Dostal ale není zařazen přímo do české roty, stává se velitelem kulometné čety a jeho cesta se s českými bojovníky tak načas rozchází. Vrací se až po pár týdnech do oblasti Champagne, kde se rota Nazdar poprvé účastní bojů.

Na zteč

Je šest hodin ráno 9. května 1915, za chvíli se nad obzor vyhoupne slunce. Všude voní jaro a kaštany na polámaných větvích rozsvěcují bílé a růžové květy. Jindy romantická vesnice Mont-Saint-Éloi je plná vojáků. Na pobořené věži kostela se lesknou skla důstojnických dalekohledů.

Oblas Artois na severu Francie je vybrána vrchním velitelem maršálem Joffrem s cílem rychle ukončit válku a vyhnat Němce za hranice. Francouzi tu již jednou neuspěli, i proto povolali Cizineckou legii, která byla nasazována v nejnebezpečnějších místech.

Tisíce mužů hovořících nejrůznějšími jazyky se dávají na pochod a do rytmu se rozeznějí ohlušující výstřely francouzských dělostřeleckých baterií. Muži sestupují z mírného návrší a před nimi se otevírá téměř rovné pole, které nenabízí možnost úkrytu a končí nezvykle mohutným kopcem. Pole je potřeba překonat, na vrcholu kopce se totiž nachází vysněný cíl francouzských velitelů, kóta 140. Vyvýšenina v jinak zcela ploché krajině by byla ideálním místem pro dělostřeleckou palbu až do německého týlu.

Za dvě hodiny se jednotky Francouzů, Poláků, Řeků, Belgičanů a Čechů dostanou na místo, odkud mohou podniknout útok. Nervozita stoupá. Zákopy, které jim na chvíli poskytnou útočiště, jsou poničené německým dělostřelectvem. Někteří z mladíků si přes červené kalhoty a čepice narychlo natahují tmavé návleky. Cítí, že by jinak byli jak na střelnici.

Blíží se desátá hodina. Podle nervozity velitelů se dá tušit, že okamžik útoku se blíží. I děla již ostřelují vzdálené úbočí kopce. Na jeho vrcholu je německé dělostřelectvo a zákopy plné vojáků.

Kapitán Salle se náhle zdvihne a vykřikne povel k útoku. Na jeho volání odpovídají stovky českých hrdel bojovým pokřikem. Díky cvičení v Sokole nasazuje rota Nazdar překvapivě rychlé tempo. Z německého předsunutého zákopu se ozývají první sporadické výstřely, francouzské dělostřelectvo ale německou obranu aspoň částečně ochromilo.

Dvě stě padesát mužů se za chvíli valí se přes první zákopy. Probíhají poničenými pásy ostnatého drátu a jako vlny na moři kopírují krátery po dělostřeleckých granátech. Umírají první Němci a na opačné straně zase Češi ve francouzských uniformách.

Pár set metrů před nimi se však bělá vražedné Ouvrages Blancs (Bílé dílo). Síť zákopů nesla svůj název podle křídové horniny, kterou němečtí vojáci vykopali ze zákopů a jež do dálky zářila na jejich valech. Silně opevněné místo navíc dobře chráněné dělostřelectvem na nedalekém kopci je synonymem smrti. Německá obrana je však nekoncentrovaná, a když se rota Nazdar přiblíží, neozve se snad jediný kulomet. Dochází k boji muže proti muži, Češi vtrhnou do německého zákopu, ozývá se třesk bodáků.

V této chvíli rota ztrácí svůj prapor z Bayonne. O pár dní později ještě v zákopu načrtne František Kupka slavný výjev smrt praporečníka Karla Bezdíčka, který měl standartu omotanou kolem těla. Muž byl nejprve probodán bodáky a následně byl zasypán výbuchem dělostřeleckého granátu. Prapor je tak dodnes v poli pohřben i se svým nositelem.

Rota Nazdar se řítí dál, kapitán Salle drží ostré tempo a vojáci míří k několik kilometrů vzdálené kótě 140 na vrcholu kopce. Zběsilý postup se však začíná obracet proti nim. Češi se ocitli daleko vepředu před svými spolubojovníky a vesnice Neuville-Saint-Vaast na pravém okraji dvoukilometrové roviny je stále v rukou Němců. Desítky německých kulometných hnízd ve vesnici se tak mohou soustředit na palbu směrem k rotě Nazdar, k životu se navíc probouzí dělostřelectvo. Protože se Češi „utrhli“, nebezpečné jsou nejen německé, ale i francouzské kanony. Podle vzpomínek některých hrdinů od Arrasu padaly do českých řad i dělostřelecké granáty vypálené ze spojeneckých baterií. Katastrofa se zdála neodvratná.  V tu chvíli přichází slavná a tragická chvíle poručíka Václava Dostala.

Ke zbrani

Palba kosí první řady českých vojáků, k zemi padají ranění a mrtví, ostatní se snaží v otevřené krajině ukrýt v kráterech po vybuchlých granátech. Tím se ale zpomalí jejich postup na místě, kde jsou nejzranitelnější.

Pozice zle zkoušených útočníků nakonec dostihne rota D a s ní i dvě kulometné čety pod velením četaře Chapellea a také poručíka Václava Dostala. Ten si ihned uvědomí, v jakém nebezpečí jsou jeho kamarádi. Vydává rozkaz krýt odhalené pravé křídlo pokračujícího útoku, tedy postavit se do cesty palbě z vesnice Neuville-Saint-Vaast. Střelba z kulometů Hotchkiss dá českým řadám na chvíli vydechnout. Muži se zvedají z provizorních úkrytů a pokračují ve zběsilém útoku na nedaleký vrch. Poručík Dostal okolo běžící Čechy povzbuzuje.

Dva kulomety proti několikanásobné převaze navíc dobře kryté ve vesnici Neuville-Saint-Vaast však neměly mnoho šancí. Dostalovo střelecké postavení se nacházelo na mírném terénním zlomu, ale to rozhodně nebyla dostačující ochrana – zvláště s kulometem na trojnožce skoro metr nad zemí. Záplava kulek a dělostřeleckých šrapnelů postupně pobila celé šestičlenné družstvo poručíka Dostala. Ten chce nicméně dál chránit své útočící kamarády z roty Nazdar, a tak se ke kulometu posadí sám. Poruší tím předpis, který nařizuje důstojníkovi, aby se stáhl do štábu a vyžádal si další úkoly. Zuřivou palbou oplácí Němcům vše, co způsobili jeho kamarádům, a možná myslí také na potupný život doma, který snad i jeho obětí bude vykoupen.

Poslední členové roty Nazdar míjejí Dostalův kulomet a volají na něj své díky. V tu chvíli jasný štěkající zvuk kulometu náhle ustane. Dobrovolník Fišer se vrací, aby raněnému pomohl, ale ten je vážně zasažen do hrudi. Stačí ještě předat dalekohled a pistoli. „Pomstěte mne, hoši, a pozdravujte naše doma,“ jsou poslední slova prvního padlého českého důstojníka Václava Dostala.

Rozkaz

I když v prvních řadách útoku asi nemohli vědět o hrdinské smrti poručíka Dostala, ten den se poprvé zapsali novodobí čeští vojáci do historie a také si získali respekt francouzských velitelů a celé Francie. Za pouhou hodinu a půl prorazili čtyři kilometry do nepřátelského území. Dobyli kótu 140, která byla jen smělým přáním francouzského velení, a dokonce někteří nadšení útočníci ji překročili o dalších 800 metrů. Na kopci u obce Vimy zaujali obranné postavení a čekali na posily. Ty bohužel nepřišly. Němci se do svých zákopů vrátili už po několika týdnech. Stejnou kótu o dva roky později dobývají Kanaďané, ale tentokrát v síle čtyř divizí a se ztrátami téměř 11 tisíc mužů.

Až 13. května se mohl zdecimovaný pluk Cizinecké legie vrátit do výchozího postavení v Mont-Saint-Éloi. Tak slavně a hrdinsky zanikla první česká samostatná jednotka. Z 250 jejích příslušníků jich padlo 42 a 90 bylo raněno. Četař Jan Štafl byl povýšen na důstojníka za vykonané hrdinství. Zbylí bojovníci roty Nazdar poté prošli všemi významnými boji na západní frontě, ale samostatné jednotky se dočkali až v roce 1918, kdy bylo ustaveno československé vojsko ve Francii.

Na počátku textu zmíněný bratr Ulrych zaznamenává v dopise z 12. května 1915 situaci po boji:

„Dnes nám dali odpočinku, a proto mám chvíli času, abych vám napsal. Snad již víte o našem boji. Ještě dnes je každý z nás zmalátnělý. Nejvíc nás bolí ramena a krční svaly od stálého nošení nábojů. Však 250 kusů něco váží. Nedá se popsati, co jsme prožili. Každý nyní zná Cizineckou legii a zejména prapor C. Ukazují na nás a říkají: To jsou Češi!“

Hrdinství roty Nazdar a osobně Václava Dostala pak bylo výslovně zmíněno v armádním rozkaze francouzské armády. K takovému ocenění dochází opravdu jen sporadicky.

Autor je režisér dokumentárního cyklu Raport o Velké válce.