Epidemie nesoudnosti Heleny Máslové

Pokud nevíte, co v životě dál dělat, a rádi byste šli snadnou kariérní cestou, která vám přinese popularitu, doba sociálních sítí nabízí jedinečnou možnost: staňte se guruem čehokoliv. Nezáleží na tom, jak moc o svém tématu víte, jak jsou vaše informace podložené a kolik svých tvrzení si jednoduše vymyslíte. Můžete klidně tvrdit, že chemikálie na čištění bazénů léčí rakovinu - stačí se tvářit dostatečně sebejistě a na Facebooku najdete početnou skupinu fanoušků, která bude vaše slova ochotně šířit dál.

Prostor pro neotřelé názory bez konfrontace občas poskytuje i denní tisk. Lidové noviny uveřejnily rozhovor s gynekoložkou Helenou Máslovou, který později vyšel i na webu, kde nasbíral přes 12 tisíc lajků. Dlouhodobým tématem Heleny Máslové je škodlivost hormonální antikoncepce a je nutno jí přiznat zásluhy o otevření diskuse. O problematičnosti plošného předepisování hormonů dnes pochybuje málokdo (a věnovalo se mu i téma jednoho z loňských Respektů). V rozhovoru mu však patří jen část, jinak se zabývá spíše diagnostikou „společenských nemocí“.

Výroky doktorky Máslové o neplodnosti, civilizačních chorobách a zlotřilých farmaceutických firmách znějí jistě líbivě, při podrobnějším zkoumání ale většina neobstojí. Je škoda, že autorka rozhovoru nepravdivým nebo zavánějícím tvrzením neoponovala, byť v rubrice Relax nelze konfrontaci tak úplně očekávat. Jako příklad však postačí hned první odpověď Heleny Máslové, na otázku Jak jsou na tom tedy ženy s neplodností?

"Je tu hrozivá epidemie neplodnosti. Je to známka ztráty vitality populace. Mám hodně pacientek, trápících se poruchou plodnosti, a přibývá jich. Neplodnost je přesný příklad civilizační choroby, která nemá jednoduché řešení – stejně jako rakovina, cukrovka nebo kardiovaskulární choroby. Málo se při nich zdůrazňuje, co je příčinou. Na neplodnost, stejně jako na infarkt, si člověk připravuje tělo deset patnáct let dopředu. Neplodnost je podobně jako rakovina známkou nemoci nikoliv jednotlivce, ale společnosti - tedy většího organismu, jehož je jednotlivec součástí. O tom se málo mluví. Některá společnost je více nemocná, jiná méně. Česká společnost patří v Evropě k těm více nemocným."

Především: žádná hrozivá epidemie neplodnosti není. Celosvětová míra neplodnosti se za posledních dvacet let podle studie Světové zdravotnické organizace téměř nezměnila. V Česku sice stoupá počet párů, které se obracejí na kliniky nabízející umělé oplodnění, ale příčiny mohou být různé, například vyšší věk, ve kterém si ženy dítě pořizují, nebo prostá snadnější dostupnost zákroku; o míře neplodnosti údaj nijak nesvědčí. 

Příčin neplodnosti může být řada, od hormonálních problémů přes infekci až po nezdravý životní styl a životní prostředí - a mimochodem se zdůrazňují dost, informace o nich jsou na internetu dohledatelné za pár vteřin. Její označování za civilizační chorobu, tedy takovou, která postihuje bohaté země, je však mýtus. Jak ukazuje zmíněná studie, rozvojové země jí trpí stejně, nebo i víc než ty vyspělé. Česko navíc patří v rámci Evropy i celého světa k těm „zdravějším“ zemím, tedy ne k více nemocným, jak Helena Máslová tvrdí.

A nakonec: neplodnost, podobně jako rakovina, žádnou známkou nemoci společnosti není. Obě nepochybně ovlivňuje životní styl, ale stejně tak mohou mít obě řadu přirozených příčin. Rakovina i neplodnost se v nemalé míře vyskytují po mnoho staletí - jen pro to prostě nemáme statistická data. 

Podobně snadno vyvratitelná jsou i další tvrzení v dalších odpovědích Máslové, například o dlouhodobém kojení jako jediné účinné prevenci rakoviny prsu nebo zmínka o jejím častějším výskytu u negroidní rasy. Sociologické soudy v druhé části rozhovoru, například o vztahových problémech způsobených tím, že partnera dívkám neschvalují rodiče, jsou už pak čirými spekulacemi, které ignorují historický kontext a zjednodušují mezilidské vztahy na vzájemné reakce biologických pudů. (Tématům zmiňovaným v této části se o poznání odborněji věnují jiní publicisté, například Stanislav Biler generaci dnešních dvacátníků nebo Michal Kašpárek údajným zbytečným zaměstnáním.) 

Rozhovor zakončuje nepřekvapivá zmínka homeopatie a přirovnání úspěchu farmaceutického průmyslu k tomu se zbraněmi, drogami a bílým masem, jež lehce hraničí s konspiračními teoriemi. V úplném závěru nechybí příklad oblíbené rétoriky nemocné společnosti, kterou je třeba uzdravit - a v tomto případě nás prý věda nezachrání. Tedy zřejmě aspoň při opomíjení faktu, že nás už teď poměrně spolehlivě zachraňuje.

Je pochopitelné, že se populární odborníci na konkrétní témata postupně chtějí vyjadřovat i k obecnějším problémům a stavu společnosti. Jejich příznivci na sociálních sítích jim zajistí dříve nevídaný prostor. Jak je ale vidět na příkladu Heleny Máslové, jejich výroky je potřeba brát s velkou dávkou obezřetnosti.