Ten den v Moskvě pršelo a já jsem konečně mohla začít brečet
S novinářkou Alsu Kurmaševou o tom, proč ji Putin držel tak dlouho na samotce, proč by nevydržela při setkání s Joem Bidenem dlouhý rozhovor o Rusku a o tom, jaké je to znovu se probudit doma
Loni v létě jste se stala jednou z politických vězenkyň Vladimira Putina. Rusové vás zadrželi poté, co jste odjela navštívit svou nemocnou matku žijící v hlavním městě Tatarstánu Kazani a postupně vás obvinili, že jste se podle tamního zákona nezaregistrovala jako zahraniční agentka, neoznámila, že kromě ruského máte i americký pas a nakonec že jste šířila lživé informace o ruské armádě. Na svobodu jste se dostala až letos v srpnu při velké výměně vězňů mezi Západem a Ruskem. Krátce před naším rozhovorem jste se vrátila z USA, kde jste dostala Cenu za svobodu tisku (International Press Freedom Awards). Co se vám honilo hlavou při jejím přebírání?
Znamená pro mě hodně a znamená to hodně i pro mé kolegy z Rádia Svobodná Evropa, obzvlášť pro ty, kteří jsou ještě stále ve vazbě v Bělorusku, Ázerbájdžánu a na Krymu. Je to cena, kterou Výbor na ochranu novinářů dává těm, kdo se během své práce dostali různým způsobem do problémů se státem, ze kterého reportovali – kvůli cenzuře či autoritářství. Spolu se mnou cenu obdržely ještě tři další ženy – i to bylo významné. Ukazuje to, že je v novinařině více žen, dělají rizikovou práci a přinášejí svůj pohled. Ale také to, že jsou ohrožené a potřebují ochranu a zastání.
Doporučila byste dnes se zkušeností, kterou máte za sebou, jet novinářům do Ruska?
My novináři musíme udělat cokoli pro to, aby naše práce byla vidět. A musíme to dělat zodpovědně a správně. Samozřejmě to, že teď v Rusku skoro nejsou nezávislí novináři, je velký problém pro celý svět a svobodu tisku. Ti, kteří zkoušejí psát o tom, co se děje v Rusku, ze zahraničí, dělají důležitou práci, ale nestačí to. Podporovala bych, kdyby se do Ruska někdo ze západních novinářů pokusil jet, i když je to nebezpečné. Někteří tam ostatně jsou, například kolegové z BBC. K nim i k dalším, kteří působí v Rusku, chovám obrovský respekt. Naše práce byla vždy spojena s mnoha výzvami, zvlášť ve Svobodné Evropě, odkud vysíláme do zemí, kde je státní propaganda a cenzura silná. Když jsem teď převzala onu cenu, považovala jsem za potřebné obrátit se ke všem státům a znovu je vyzvat, aby novinářům umožnily dělat jejich práci, protože přispívají ke stabilitě ve společnosti. A že je lepší s námi spolupracovat, než proti nám bojovat.
Západní novináře, kteří odjedou do Ruska, ale nikdo neochrání. Vydávají se všanc Vladimiru Putinovi, který je může kdykoli zadržet, aby je pak později mohl třeba vyměnit za své špiony a vrahy chycené na Západě – jako tomu bylo i v případě vaší výměny. Vyplatí se tohle podstupovat?
Každý novinář ví, co podstupuje. Myslím, že pokud je aspoň trochu možné z dané země informovat, měli by to novináři dělat z místa.
Když jsem se nedávno ptal ruského opozičníka Ilji Jašina, který byl vyměněn spolu s vámi, jak si vysvětluje, že větší část tamní společnosti neprotestuje proti ruské agresi na Ukrajině a proti Putinovi, odpověděl: „Bojí se. V ruské společnosti panuje atmosféra strachu. Mého přítele Alexeje Gorinova uvěznili jen proto, že požádal o minutu ticha za zavražděné ukrajinské děti. Dostal sedm let vězení. Další člověk, Arsenij Turbin, dostal pět let za to, že házel do poštovních schránek protiválečné letáky. Nemusí to tak na první pohled vypadat, ale jsem přesvědčen, že v Rusku je mnohem víc lidí, kteří nenávidí válku, jen to zatím nedokážou veřejně projevit.“ Souhlasíte?
Stoprocentně souhlasím s Iljou Jašinem, že téměř všichni už tu válku nenávidí a každý k tomu má svoje důvody. Život v Rusku se zhoršuje s tím, že se všechno zdražilo. Každý den jsou pohřby ruských vojáků zabitých na Ukrajině, které už vláda ani nemůže utajovat. Před rokem novináři z Rádia Svobodná Evropa počítali vojáky, kteří zemřeli ve válce, a byl to trestný čin. Aktuálně se už o tom mluví otevřeně. Když smrt přijde do konkrétní rodiny nebo k sousedům, každý ví, kolik dětí zůstalo bez otce. Avšak musíte si uvědomit, že v Rusku je silná propaganda, lidé si myslí, že západní svět se proti nim obrátil, proti Rusku jako zemi. A že když na Ukrajinu nepošlou své blízké, přijde válka do Ruska, Západ ho bude bombardovat. Takže mnoho lidí válku nechce, ale viní za ni nikoli primárně Putinův režim, nýbrž Západ.
Bělorusové po ukradených prezidentských volbách v roce 2020 povstali proti „svému“ diktátorovi Lukašenkovi, proč toho nejsou Rusové zatím schopni?
Propaganda prorostla do celé společnosti. Do školství, edukačních programů i medicíny. Celá generace třicet plus na ní vyrostla, funguje podle toho, co chce a potřebuje Putin. Už ve školce děti začínají zpívat vojenské písničky, na svátky rodiče oblékají své syny do vojenského. Propadli tomu, že celý svět se proti nim obrátil. Samozřejmě na základní psychologické úrovni tu funguje strach – a nyní mám pocit, že se už ruská společnost úplně uzavřela a každý přemýšlí jen na úrovni své rodiny. Sousedé nemluví se sousedy, v poslední době je opět hodně populární, že každý utíká na svou venkovskou daču, izoluje se tam od všeho, pěstuje brambory a rajčata a myslí si, že má klid. Až do doby, kdy povolají někoho z rodiny.
Co by mohlo být spouštěčem aktivního nesouhlasu s Putinem?
Zatím nic takového neočekávám, ale myslím si, že spouštěčem může být ekonomická situace, protože lidé v Rusku si zvykli žít poměrně dobře. Sice nemohou třeba cestovat do Evropy, ale otevřely se jim jiné destinace, takže pokud mají peníze, mají fajn dovolenou a pořizují si různé věci. Na konci éry Sovětského svazu bylo každému jasné, že se něco musí stát; lidé měli papírky na máslo a maso, na sirky, všeho byl nedostatek. Nevylučuju, že i nyní se to může opakovat. Hodně také sázím na mladé lidi. Když se dívám na své dcery, tak vím, že to mají v hlavě srovnané: vědí, co chtějí a co ne.
Jenže vaše dcery žijí mimo Rusko. Budou si schopni změnu vynutit ti, kdo žijí uvnitř Putinova impéria?
Zmiňovala jsem propagandu, platí však také, že mladí lidé mají přístup ke svobodnému tisku – a to i v Rusku. Když jsem byla devět měsíců ve vazbě, potkávala jsme tam dvacetileté lidi a mluvit s nimi bylo jiné než s těmi nad třicet. I oni jsou samozřejmě vystaveni propagandě, ale mám pocit, že si zachovali jistý odstup, zkoušejí vyhledávat nezávislé informace. To mi dodalo naději. A chci se soustředit právě na tuhle skupinu společnosti.
Skončí ruská agrese na Ukrajině s koncem Vladimira Putina?
Možné to je, ale realita je taková, že režim a jeho pohled na svět nestojí jen na jednom Putinovi. Za jeho éry se do horních pater společnosti dostali jeho následovníci, doslova jí prorostli.
Takže budou chtít víceméně pokračovat v jeho šlépějích?
Myslím, že ano.
Co to znamená pro Ukrajinu?
Nejsem analytik ani historik. Řekla bych však, že nejen pro Ukrajinu, ale třeba i pro některé země tady v Evropě to znamená, že nebudou žít zrovna v těch nejlepších časech.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu