Snažím se dělat humor, u kterého lidé usnou

Americký komik a filmový tvůrce Joe Pera, jehož pomalý humor balancuje na hranici nudy a absurdity, je zatím v Česku takřka neznámý. Ve světě je však od pohledu plachý „slušňák“ v brýlích a staromódním svetru stále populárnější. Britský Guardian ho označil za „nejvíce uklidňujícího“ komika naší doby, jehož tvorbu v těchto divokých časech všichni potřebujeme. Podle serveru Vox dělá Joe Pera skvělou komedii o tom, jaké to je být dobrým člověkem. A známý americký moderátor Stephen Colbert dokonce považuje jeho seriál Joe Pera Talks With You za to nejvtipnější a nejhezčí, co v televizi viděl za hodně dlouhou dobu.

Charakterizovat, o čem seriál je a čím je vlastně zajímavý, přitom není snadné, protože se svým stylem velmi odlišuje od běžné akční/dramatické/humorné televizní zábavy z produkce HBO či Netflixu. Hlavní postavou je plachý třicátník Joe Pera, který má nejen stejné jméno, ale i podobné vlastnosti jako jeho tvůrce - což vytváří dojem, že autor tu hraje sám sebe. Na rozdíl od komika žijícího v New Yorku však seriálový Pera bydlí v malém městečku uprostřed lesů ve státě Michigan a živí se jako středoškolský učitel hudby. V seriálu sledujeme jeho drobné koníčky a rituály, jako je pěstování fazolí, sbírání minerálů nebo nákup potravin v supermarketu. Tyto banální činnosti Pera často doprovází zasvěceným komentářem, jako by šlo o dokument. Co by v podání kohokoli jiného vypadalo pateticky, zní u samotářského a trochu směšného outsidera ve staromódním svetru i překvapivě zábavně.

Při sledování scén, ve kterých klidným hlasem popisuje snídani nebo pozoruhodné vlastnosti železa, má člověk najednou pocit, že náš svět není zase tak špatný, když se soustředíme na kouzlo maličkostí – a Pera při jejich oslavě dokáže být současně vtipný a dojemný. „Komici, které jsem sledoval během dospívání, byli většinou hlasití a rychlí. Hodinu v kuse křičeli vtipy. Ten formát prostě takový byl. Já jsem si tak přál, aby někdo byl trochu pomalý a ne tak akční. A říkal jsem si, jestli by to vůbec šlo, stát se komikem, ale přitom mít svoje vlastní tempo,“ popisuje Joe Pera v rozhovoru pro Respekt, jak se zrodil jeho zvláštní styl.

Je těžké vás a vaši tvorbu představit. Možná byste mohl říci sám, kdo je Joe Pera a co za druh zábavy vytváří?

Nevím, jestli ta analogie sedí, ale na americké televizní stanici CBS v neděli ráno běží zprávy, které přinášejí příběhy z každodenního života. Jsou to zprávy nižší závažnosti, informují třeba o tom, že populace krocanů v jednom z amerických států zažívá momentálně mimořádný růst. Reportéři CBS pak jedou na místo ukázat, jak to tam vypadá. Můj seriál Joe Pera Talks With You je trochu jako zprávy tohoto typu, jen ho uvádí středoškolský učitel zpěvu, který rád dlouze vykládá o různých věcech, říká u toho vtipy a místy odvede pozornost úplně jinam.

Je sice mladý, ale vše je strašně pomalé, obzvlášť oproti ostatním pořadům na internetu. Chvíli trvá, než si divák na tohle tempo a způsob vyprávění zvykne. Jako by to byl úplně nový žánr a svět. Jak jste na něj přišel?

Vždycky jsem měl rád pomalou komedii. Nikdy jsem nebyl rychlý a vtipný performer, rád si dávám na čas a dělám pauzy. Můj proud řeči má pomalé tempo, vtipy jsou dávkovány pomalu a odměňují trpělivost diváků. Všechno začalo, když jsem před čtyřmi lety udělal animovaný pořad Joe Pera Talks You To Sleep. Uvědomil jsem si, že neexistují pořady vytvořené tak, aby se u nich dobře usínalo. Když jsem byl jednou v Anglii, kdosi mi řekl, že BBC dělá předpovědi počasí pro lodě. A dodal, že tenhle pořad poslouchá, když jde spát - pomáhá mu usnout. Má námořníkům říci, jaké je počasí na moři. Je to monotónní i jemné. Řekl jsem si, že by bylo fajn vytvořit něco takového – a zároveň vtipného. Pokud usnete, fajn, pokud ne, tak se zasmějete - anebo obojí. Můj táta často usínal na koncertech a můj učitel hudby vždycky říkal, že to není nic špatného. Pracuje tvrdě, tak prostě usnul. Usnout na koncertě je přece skvělý pocit. Rád bych, aby to tak bylo i u mojí televizní show. Není tak rychlá, aby znemožňovala usnout, ale zároveň je vtipná, aby odměnila toho, kdo neusne.

Asi si sám uvědomujete, že to zní legračně. Většinu lidí napadne, že když vás něco uspí, je to spíš nudné. Ale váš seriál není nudný. Máte přehled o tom, kolik lidí při nich usne?

 Chodí mi e-maily, ve kterých mi lidé píší, že se na můj seriál dívají před spaním. V USA je běžné usínat u rádia nebo televize. Já dělám pořad, který je k tomu přímo určen – což ovšem znamená, že musím myslet na to, co lidem říkám. Mluvit k někomu, kdo zrovna usíná, znamená být s tím člověkem v intimním vztahu. K mému hlasu a pořadu si lidé vytvářejí zvláštní pouto.

Seriál Joe Pera Talks With You se odehrává ve fiktivním malém městě ve státě Michigan v oblasti velkých jezer a hlubokých lesů. Vy se živíte jako stand up komik v New Yorku. Proč jste se seriál rozhodl zasadit do ospalého maloměsta v lesích? Mezi oběma prostředími asi nemůže být větší rozdíl…

Marquette je skutečné město. Má studené klima, žije tam hodně lidí původem z Finska, kteří sem přijeli pracovat v dolech a přivezli si s sebou suchý smysl pro humor, který mám rád. Je tam hodně vtipných a rázovitých starousedlíků. To město je trochu podobné části státu New York, kde jsem se narodil. Seriál je vlastně takové „co by bylo, kdybych“ zůstal na venkově a rozhodl se stát učitelem zpěvu na střední škole. Kdybych dál dělal věci, které mě tehdy bavily a které jsem přestal dělat, protože jsem se odstěhoval do New Yorku, abych se mohl živit vystupováním. Marquette leží hned vedle Hořejšího jezera, takže působí jako malé městečko vedle vnitrozemského oceánu. Vytváří to atmosféru, která se mi líbila jako domov pro hlavní postavu. Joe je osamělý, ale není kvůli tomu nešťastný; je prostě sám.

Joe má malé rituály, jejichž vykonávání mu přináší potěšení. Jezdí na projížďku v lese autem po dědečkovi, při níž vypustí do řeky dýni vydlabanou při oslavě Halloweenu, a sleduje, jak zmizí v mohutném vodopádu. Joeův kamarád Mike si zase zakládá na tom, že se pokouší při snídani v restauraci ukousnout perfektní sousto - což u toustu znamená dostat naráz do pusy žloutek na volském oku, trochu kečupu, džemu a také bramboru. A když se mu to nepovede, má po náladě. Tyhle rituály jsou banální, ale když je člověk sleduje, má pocit, že jde o úžasné věci a má chuť je zažít také.

Perfektní sousto je věc, kterou Connor O'Malley, tedy můj kamarád hrající postavu Mika Melskyho, dělá u snídaně normálně. Je to vždycky vtipné, tak jsme se ho rozhodli dát do seriálu. Myslím, že když věcem dáte smysl, tak ho získají. Může jít třeba jen o návštěvu obchodu se zeleninou; něco rutinního se stane mimořádným. Snažím se na tomhle principu stavět i v životě. Smysl najdete tam, kde ho vytvoříte. Tím, že dáte věcem důležitost, stanou se důležitými. Budete se na ně těšit. Budete se těšit na perfektní sousto, i když se vám ho podaří ukousnout jen někdy. Miluji, když mi lidé vyprávějí o svých každodenních rutinách a rodinných zvycích. Součástí seriálu je, že vytvářím své vlastní.

Jeden díl je o tom, že v městečku spolu lidé pravidelně chodí na snídani do typických amerických bufetů a Joe nám je představuje.  Jsou to komické postavičky a člověk má chuť být členem takové skupiny.

Starší pánové se takhle pravidelně potkávají na kávu nebo na snídani. V Česku se také určitě lidé potkávají, ne?

Ano, ale chodí se spíš na pivo a hospody mají své štamgasty.

Chodit na stejné místo v důchodu na pivo se stejnými lidmi, to může být v Česku něčím, na co se lidé těší. To jsem chtěl zachytit. Kdykoli vidím skupinu starších lidí, kteří se scházejí na kávu u McDonalda, kde je levná, baví mě je sledovat a poslouchat, o čem se spolu baví.

Součástí půvabu je, že seriál působí autenticky. Mám pocit, že ti lidé existují. A také to dává pocit, že Joe-tvůrce a Joe-postava jsou tatáž osoba. Jste jako Joe i ve skutečnosti?

Asi bychom spolu museli strávit víc času, abyste to mohl posoudit. Anebo si můžete udělat úsudek na základě téhle konverzace. Ale Joea zajímají a má rád stejné věci, které mám rád já. Nechci moc prozrazovat, o čem je druhá řada Joe Pera Talks With You, ale velkým motivem tam bude smrt mojí babičky. Zemřela, když jsem natáčel první řadu. Dělal jsem zrovna první seriál v životě, neměl jsem čas se s její smrtí vyrovnat. Proto jsem se rozhodl, že ve druhé sérii se bude se smrtí babičky vyrovnávat i Joe. Bude se snažit vyrovnat se smutkem. Bude procházet stejnými emocemi, jako jsem procházel já. Takže seriál má hodně společného s realitou.

Vy jste se narodil v Buffalu ve státu New York, které je možná trochu podobné městečku Marquette v Michiganu. Když jste vyrůstal a chodil na střední školu, už jste věděl, že z vás bude komik? Kde se vzala touha zabývat se humorem?

Měl jsem štěstí, že jsem měl čtyři prarodiče až do doby, kdy mi bylo 21 let. Trávil jsem s nimi spoustu času. Z jejich osobností a vtipů jsem pochytil hodně humoru, který je mi vlastní. A také od svého otce, který je legrační člověk. Během dětství v Buffalu jsem také potkal svého nejlepšího kamaráda Dana, který se mnou dnes píše seriál - a už ve škole jsme prováděli různé srandičky. Tedy já mu je pomáhal vymýšlet, ale většinou jsem se jich pak neúčastnil.

Co konkrétně?

No některé byly vtipné, jiné moc ne. Dan si třeba oblékl tanga a jeho kamarádi mu pak stáhli kalhoty před nejhezčí holkou ve škole. Byl taky velkým fanouškem pořadu Jackass, v době našeho dospívání na začátku nového tisíciletí byli hodně populární. Dan se je pokoušel napodobovat. Třeba skočil ze střechy kostela jen se slunečníkem v ruce a myslel si, že se zvolna snese dolů. Ale slunečník hned splaskl a Dan si při pádu zlomil obě nohy. V tom jsem ale neměl prsty. Oba dva jsme nicméně měli chuť se předvádět. Chodili jsme se dívat na stand upy na kohokoli, kdo přijel do Buffala. Časem jsme začali sami psát vlastní scénky a pak jsme spolu odešli do New Yorku dělat komedii. Navzdory tomu, jak jsme odlišní a jak se liší náš způsob humoru, naše cesta vedla stejným směrem.

Už během studií na vysoké škole jste se věnoval komedii a se svými stand upy jste vyhrál několik soutěží. Používal jste už tehdy ten pomalý, suchý a trochu trapný způsob humoru, který je vlastní postavě Joea?

Už tehdy jsem měl rád pomalý styl vtipů a humoru. Nemyslím si ale, že ty vtipy byly moc dobré. Každopádně komici, které jsem sledoval během dospívání, byli většinou hlasití a rychlí. Hodinu v kuse křičeli vtipy. Ten formát prostě takový byl.  Já jsem si přál, aby někdo byl jen trochu pomalý, a ne tak akční. A říkal jsem si, jestli by to vůbec šlo: stát se komikem, ale přitom mít svoje vlastní tempo.

A chytli se lidé na váš pomalý humor?

Když jsem na pódiu přišel na řadu po někom, kdo mluvil nahlas a rychle, lidé se většinou přirozeně naladili na moje pomalejší tempo, někdy to zas bylo těžší. V New Yorku jsem zkoušel dělat stand upy na nástupišti v metru. Nebylo to nic světoborného, ale hodně jsem se naučil. Každých sedm minut se vymění publikum, protože přijede nový vlak. Mohl jsem tak zkoušet nové vtipy a pozorovat, jak lidé reagují. Na rušném nástupišti jsem měl málo času, ale kupodivu fungovala právě spíš podivnost, odlišnost a odmlka, která lidi přitáhla víc než klasické hlasité a rychlé vtipy.

Vaše seriály nejsou jen zfilmovanými stand upy, mají také silný filmový element. Joe Pera Talks With You působí místy jako parodie na přírodovědný nebo osvětový a výukový dokument. Mezi situacemi, které v městečku v Michiganu prožívá Joe a další postavy, jsou záběry, které vypadají, jako že jste je nasbíral na YouTube. Třeba pohled do továrny na preclíky, což je mimochodem neuvěřitelně příjemná podívaná. V pozadí k tomu většinou hraje uklidňující hudba a Joe pomalým hlasem říká svá zvláštní moudra. Působí to jako uspávající dokument o přírodě, zároveň má člověk pocit, že to není skutečné. Trochu jako při sledování seriálu Twin Peaks od Davida Lynche, ale chybí tam temná stránka. Ovlivnili vás kromě komiků také filmoví tvůrci?

Z komiků mě ovlivnili Christopher Guest a Mitch Hedberg, který byl proslulý svými často jednovětými vtipy.  Od toho prvního mám rád i jeho mockumenty, kde sledujeme různé svérázné autentické charaktery. Taky mám rád knihu Winesburg, Ohio, což je více než sto let stará kniha o životě na malém městě. Mám rád i písničkáře Billa Callahana, kterého poslouchám, když píšu. Je vtipný, ale pod svými texty vytváří i pocity a emoce; ve slovech je jen část sdělení. Snažím se, aby totéž dělal můj seriál. Chtěl bych, aby vtip stál na větších základech - na humoru a ještě něčem dalším. Ano, vlastně je to trochu jako u Twin Peaks – jde o pocit, který máte, když se na seriál díváte. Důležité jsou detaily, zvuky, praskání ohně. Zvuky vodopádu. Detaily a malé věci; tím vším vytváříme pocit něčeho většího.

Ty detaily dohromady vytvářejí i pocit něčeho velmi amerického. Joe jí tousty namočené v javorovém sirupu, dává si je v typické restauraci u silnice. Seriál se odehrává v malém městě, kde se všichni přátelí. Ale zároveň má ta atmosféra i trochu nádech světa, který už neexistuje.

Ano, prostředí, které vytváříme, je trochu nostalgické. Když jsem byl malý, chodili jsme s rodinou cestou z kostela na snídani vždycky do stejné restaurace. Takový ten typ, kde mají všechno od omelet až po žebra. Je to moje dětská zkušenost, která se odráží v seriálu. Určitě nejsme realističtí ve vztahu k současnosti. V malých městech v Michiganu je hodně temnoty, jistě by tam bylo hodně lidí závislých na opiátech. Ale po pravdě nevím, jestli tohle ukazovat.

Ukazovat problémy současné Ameriky by šlo proti tónu seriálu?

Nechceme být nepoctiví, ale ukazovat problémy by možná bylo v rozporu s něčím, na co se máte dívat v posteli před tím, než usnete. Navíc už je tu hodně seriálů o drogách, násilí, temnotě. V ulicích New Yorku tohle všechno velmi jednoduše vidíte. Naše hlavní postava se nezajímá o peníze, ale o malé věci a je spokojená s tím, že se může projet autem nebo pěstovat fazole.

Je to něco jako statement? Ve světě, který je fascinován konflikty, napětím a zvraty, vytvořit pomalý seriál o normálních lidech? Svým způsobem to působí až rebelsky - v tom, jak je obyčejný.

V životě většiny lidí jsou jen malé konflikty, takže náš seriál je vlastně možná blíž realitě než ty ostatní. Hodně autorů si myslí, že je potřeba velký konflikt, mně stačí malý. Nechci vidět lidi křičet. Ano, děje se to v pozadí, rodina v Joeově sousedství se třeba hodně hádá a ve druhé řadě se rozvádí, ale vidíme jen střípky jejich problémů. Hlavní postava se pořád zajímá hlavně o své fazole. Možná, že strká hlavu do písku, aby se nemusel zabývat vážnými věcmi. Lidé mi mailem posílají fotky svých fazolí, které začali pěstovat po vzoru Joea. Nemyslím, že by seriál měl změnit svět, ale když lidem pomůžu usnout nebo je inspiruji, tak to považuji za úspěch.

Po klipech na YouTube je seriál je vaše první „profi práce“. Zároveň si v něčem sympaticky chovává i nádech amatérství…  

Vždycky si vzpomenu na své prarodiče, kteří byli jedni z nejvtipnějších lidí, které jsem kdy potkal. Když vtipné lidi necháte jen mluvit a zapnete kameru, nemusíte nic vymýšlet. Hodně postav v našem seriálu hrají neherci. Třeba jedna paní je kadeřnice. Točili jsme u ní v kadeřnictví a prostě jsme ji nechali mluvit, protože byla strašně vtipná. Komedie nemusí být extrémně tvrdá. Každý by si určitě vzpomněl na pár kamarádů či příbuzných, kteří by před kamerou byli vtipní či srandovní. Když něco točím, snažím se dát dohromady své kamarády, kteří jsou zajímaví a vtipní - a pokoušíme se jejich drobné podivnosti zachytit na kameru. Amatérský pocit v seriálu pochází z toho, že jsme taky amatéři, kteří dělají svůj první seriál. Ale pochází to i z toho, že pracujeme s neherci. To jsou věci, které se nedají vymyslet.

Kolik lidí píše seriál?

Je nás sedm. Většina jsou mí staří kamarádi a taky v něm sami hrají.

Bylo těžké přesvědčit kanál Adult Swim k natáčení?

Seriál jsem jim nejdřív nabídl jako text na papíře. Pochybovali o tom, protože to působí strašně jednoduše. Ale když jsme natočili kus na zkoušku a ukázali jim to, hned to pochopili a líbilo se jim to. Pak už nám věřili a dali nám šanci.

Jeden z vašich starších skečů je o tom, že venkovský podivín Joe lidem radí, jak si koupit vánoční stromek. A má zajímavou dohru v reálném světě. Konzervativní televize Fox News s vámi pak dělala rozhovor o tom, jak sehnat vánoční stromeček, kde figurujete jako jakýsi expert. Moderátorka ve studiu se při rozhovoru s vámi usmívá s tím, že to je celé legrace, ale vy celou dobu nevystoupíte z role a vysvětlujete výhody různých stromků, jako by to říkal Joe. Nakonec se moderátorka přidá a je to jako společné komediální vystoupení. U toho mě napadlo, jaké je vlastně vaše publikum: Sledují vás jen liberálové, nebo i konzervativní voliči Donalda Trumpa? Překonává váš humor politické hranice?

Doufám, že ano. Obzvlášť Michigan je teď hodně rozdělený stát. V seriálu je hodně různých postav a doufám, že si tam každý něco najde. Když je něco vtipného, věřím, že se zasměje kdokoli. Když jsem byl malý, o vánočních svátcích jsme vždycky chtěli v televizi koukat na něco, aby se to líbilo babičce i vnukům, takže jsme nakonec často koukali na něco strašného. Ale byly i výjimky. Znáte třeba filmy Johna Hughese? V 80. letech dělal v Americe známé komedie jako Letadla, vlaky, automobily se Stevem Martinem a Johnem Candym. Má tak vtipné postavy, že si ho může užít každý. A já bych byl rád, kdyby to platilo i pro nás.

Nejnovější věcí, kterou jste vytvořil před pár měsíci, je samostatný půlhodinový pořad na YouTube pojmenovaný Relaxing Old Footage. Vznikl v době pandemie a také působí jako přírodovědný dokument, jsou tam dlouhé záběry na rybky v akváriu, na vodopády, na stromy v lese. Pod tím vším je ale váš typický pomalý komentář, ve kterém se mísí jemný humor na hraně trapnosti i slova morální podpory.

Byl to druh záběrů, na které jsem se v tu chvíli chtěl dívat. Na zvířata, jak jedí jablka, na stromy, na vodopád. Řekl jsem si, že by to mohlo lidi bavit a odvést to jejich myšlenky k něčemu příjemnému.  Když jsou všichni zavření doma, tak si můžou přírodu aspoň pustit v televizi.

V jednu chvíli tam říkáte, že jestli tenhle film pomůže aspoň jednomu zdravotníkovi, který se zrovna vrátil z těžké směny, usnout nebo se uklidnit, tak má smysl.

Během pandemie toho komik může udělat velmi málo. Hodně lidí mi řeklo, že znají zdravotníky - a ti chtějí přijít domů a nemyslet na to, co se děje venku. Chtějí si odpočinout u televize. Vím, že vytvořit film není velká pomoc, ale aspoň něco. Dostal jsem pár e-mailů od lidí, kteří pracují v nemocnici, a pomohlo jim to; co víc si přát.

Joe působí jako někdo, kdo se nikdy nenaštve. A vy?

Snažím se nenaštvat. Ale když se podívám na Twitter nebo čtu zprávy, bylo by nepřirozené, kdyby se mě to negativně nedotklo. Nicméně vytváření uklidňujícího seriálu ve výsledku uklidňuje a nabíjí i mě. Jako když má někdo coby koníčka vyřezávání ze dřeva – i vymýšlení vtipů je ostatně v mnoha ohledech jako řemeslná práce.

Amerika prochází dramatickým obdobím. Pandemie koronaviru, Black Lives Matter, Trump, globální oteplování. Je těžké dělat show, která se všemu tomu striktně vyhýbá a zabývá se maličkostmi na klidném zapadákově? Nebo vás vážná současnost zajímá, ale nevíte, jak to použít?

K současnosti se víc vyjadřuji ve svých stand upech. Ale snažím se tyhle věci aspoň trochu odrážet i v seriálu. V první řadě třeba hlavní ženská postava Sarah vytýká Joeovi, jak může myslet na muzikál o krysách v Albertě, když se ve světě děje tolik strašných věcí. Joe v tu chvíli opustí svoji perspektivu, vykolejí ho to a ohromí. Není to komentář ke konkrétní věci, ale ke stavu světa obecně. Úzkost současného světa v seriálu odráží právě tahle ženská postava - je prepper, tedy člověk, který se chystá na konec světa. Pořád se bojí, chce žít v bunkru, nosí u sebe pistoli. Zatímco Joe se s problémy světa vyrovnává tím, že je ignoruje a raději se zabývá fazolemi nebo studiem majáků. Tohle je každopádně divné období pro psaní komedií - ale předpokládám, že když někdo chce na náš seriál koukat, z nějakého důvodu ho potřebuje.

Možná je Joe Pera nakonec něco jako superhrdina naší doby. Není to spiderman, který by zachraňoval svět před monstrem, ale člověk, který zachraňuje náš spánek…

Každý se potřebuje vyspat – myslím, že Joe je jako my všichni ostatní. Je zahlcený věcmi a současným světem a neví, jak se k nim postavit. Pomoci lidem usnout je něco, co můžu nabídnout. Není to mnoho, ale alespoň něco.

Abychom skončili pozitivně: proč má Joe tak rád svetry?

Když jsem byl malý, musel jsem nosit buď svetry, nebo mikiny - a já jsem měl radši svetry, které jsem dědil po bratrancích. Hodně z nich nosím dodnes a objevily se i v seriálu. Lepší odpověď nedokážu poskytnout. Miluju svetry. Někdy dokonce nosím svetr i do postele. Jsou strašně pohodlné.