Hlavní je mít svou náruč, říká Olga Richterová k rušení kojeneckých ústavů

Sněmovna v pátek schválila zákon, který v podstatě ruší kojenecké ústavy. Děti do tří let už do nich nebudou moci být od roku 2025 umístěny, domov najdou u pěstounů. “Ve spoustě krajů to dobře funguje už dnes,” konstatuje poslankyně Olga Richterová (Piráti), který změnu navrhla a prosadila. Novelu nyní dostanou k posouzení senátoři.

Co musí stát do začátku roku 2025 stihnout, abychom dokázali dobře žít bez ústavů pro malé děti?

Ty kraje, které mají větší počet dětí ve „velkém baráku“ a kterých už je jen pár, musí podpořit pěstounskou péči. Recepty na to jsou. Spousta krajů už úspěšně podporuje preventivní práci s rodinami, aby k odebírání dětí ze sociálních důvodů vůbec nemuselo dojít. To je velká část z dvou třetin dětí, které jsou tam umístěné, a pak se vrací do svých rodin. Prevence je velmi dobrá cena: nezpůsobují se šrámy a prolamují se začarované kruhy.

Takže za ony tři roky, co zbývají, než začneme podle zákona žít, potřebujeme zajistit, aby se dobrá praxe rozvinula do všech krajů. Půjde to?

Ano. Ona už je spousta krajů, kde nedávají děti do tří let do ústavní péče, to není jen Pardubický a Zlínský, o nichž se nejvíce mluví. Je to třeba i obrovsky složitý Moravskoslezský kraj. Strašně důležitá je práce úředníků na kraji.

Sněmovna schválila i valorizaci odměn pěstounů, co to znamená?

Mají teď odměnu navázanou na minimální mzdu, nebudou stagnovat osm let jako nyní. I to je důležitý krok.

Jakou odměnu má dnes pěstoun?

Ti dlouhodobí pěstouni jsou na dvanácti tisících hrubého. Zdůrazňuji hrubého. Teď se to zvedne zhruba na patnáct tisíc. A přechodní pěstouni – kteří se starají sedm dní v týdnu dvacet čtyři hodin denně většinou o ty nejmenší děti - mají dnes dvacet hrubého a platí z toho všechny odvody. Těm se to zvedne na zhruba 27 tisíc.

Proč mají krátkodobí pěstouni víc než pěstouni, kteří se o děti starají dlouhodobě?

Právě proto, že musí být pořád nachystaní a připraveni kdykoliv převzít jakékoliv dítě - a musí se mu stoprocentně věnovat. Většinou přebírají miminka, s nimiž je žena normálně na rodičovské dovolené, ale oni to mají jako práci a dělají ji 24 hodin denně.

Kdežto dlouhodobí pěstouni mohou chodit alespoň částečně do práce?

Většinou to tak na začátku není, musí se s dítětem sžít, věnovat se mu. Pak už převážně ano.

O kolika dětech do tří let věku vlastně mluvíme, když hovoříme o dětech odebraných z rodin?

Dnes jich je 228 aktuálně spočítaných. A z toho se zmíněné dvě třetiny časem vrací do rodin. Část je odebraných a část je umístěných na takzvaný dobrovolný pobyt. To je špatně a tam může pomoct preventivní práce. Možnost sociální služby tu zůstává, jde o posilování kompetencí rodičů, kteří se učí o děti starat.

V zákoně zůstávají dále výjimky pro děti, které do pěstounství jít nemohou. O co jde?

Zůstává výjimka pro děti s těžkým postižením. Tak už dnes spousta transformovaných kojeňáků funguje. Děti s těžkým postižením se nepodaří všechny hned umístit do rodin. Někde si je začnou postupně brát zdravotní sestry. Jak se ústav transformuje, ony si uvědomují, že budou mít podporu a na odlehčovací pobyt tam mohou dát dítě, neboť přesně tak je to myšleno – a potom zvládnou péči o něj doma. A druhá výjimka zůstává pro sourozenecké skupiny, aby mohli sourozenci zůstat spolu. Přednost sourozenecké vazby je větší, než aby byly děti v rodinách. I když si všichni tisíckrát přejeme, aby to byla malá komunitní domácnost, stejně to může být v rámci nějakého ústavu.

Padaly argumenty, že není dost pěstounů. Zbývají tři roky a čtyři měsíce, než začne novela platit. Může důstojnější odměna, která prošla, zajistit, že jich bude dostatek?

Ano, ale  hlavně: bavíme se o 75 až 80 dětech ročně. Na celou republiku. Na celou naši zem, chápete? O tom je celou dobu řeč. To se určitě zvládne.

Jsou to čtyři roky, co jste se tomuto problému začala věnovat. Co to obnášelo?

Věnuju se mu od zvolení. Objela jsem ta zařízení, zjišťovala, jak fungují, začala jsem se věnovat podpoře pěstounské péče, zajímalo mě, kde to vázne a na čem drhne. A už na podzim roce 2018 jsem zorganizovala setkání náměstkyň ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce sociálních věcí ve vzorovém zařízení v Pardubickém kraji, protože jsem věděla, že zdravotnictví a sociální věci se na tom musí spojit - že to musí zažít a dělat spolu. A čím víc jsem do toho viděla, tím víc jsem byla motivovaná to prosadit, protože vím, že to jde. Že to jako země zvládneme.

Lobby za kojenecké ústavy byla docela silná, jak se ji teď podařilo zlomit?

Je to zkrátka dlouhodobý společenský vývoj. A ta zásluha jde za spoustou odborníků i jednotlivců, kteří roky vysvětlují, co malé děti opravdu potřebují. Že potřebují jednu náruč, vytvářet si citovou vazbu - a že jsou opravdu strašně traumatizované tím, když se nedostaví reakce na jejich pláč, když nemají aspoň toho jednoho jistého blízkého člověka. A že je to poškodí na celý život, protože taková péče opravdu nedává smysl. Může být poskytovaná sebelépe, ale ústav to zkrátka nedokáže zařídit.