České filmy nepatří na zahraničních festivalech do lepší party

Karlovarský festival, který se letos koná až na konci srpna, oznámil filmy v hlavní soutěži, kde se poprvé objeví i dokumentární filmy. Česká kinematografie je tentokrát zastoupená výrazně, rovnou čtyřmi filmy. A hned za dvěma z nich – dramatem Atlas ptáků režiséra Olmo Omerzu v hlavní roli s Miroslavem Donutilem a dokumentárním snímkem Každá minuta života Eriky Hníkové o slovenských rodičích, kteří chtějí za pomoci speciální metody ze svého dítěte vychovat špičkového sportovce – stojí producent Jiří Konečný, který si nedávno přivezl Zlatého medvěda z festivalu v Berlíně. Jak se podle něj změnily festivaly během pandemie, proč se českému filmu nedaří v Cannes a proč je česká distribuce boj buď - anebo?

Mít hned dva filmy v soutěži velkého festivalu není běžné. Jak se to přihodilo?

Prvním důvodem je, že letos poprvé mohou být v hlavní soutěži i dokumentární filmy. Což soutěž zajímavě otevírá. Druhý důvod je jednoduchý: oba filmy líbily organizátorům, kteří filmy do soutěže vybírají. To ale nemohou nijak komentovat za Karla Ocha (umělecký ředitel MFF KV, pozn. red) a jeho tým. 

Jak tedy vnímáte rozhodnutí zařadit nově do hlavní karlovarské soutěže i dokumenty?

Ještě je předčasné to hodnotit, ale zatím tuhle novinku vnímám jako kladnou změnu. Líbí se mi každopádně, že festival se stíráním hranic mezi hraným filmem a dokumentem pracuje - a jsem zvědavý, co to udělá. Z pozice producenta dokumentárního filmu, který je v soutěži, se pochopitelně těším. I za dokumentaristku Eriku Hníkovou, s níž jsme na projektu dlouho pracovali, a uvedení v hlavní soutěži si zaslouží.

Dostávat filmy do festivalových soutěží vyžaduje plánování, strategie a často také diplomacii. Neplatí nutně, že se do soutěže dostávají jen ty nejlepší filmy. Zkoušeli jste se s Atlasem ptáků prosadit i na jiných festivalech?

Byli jsme v užším výběru i jiných festivalů včetně Cannes, ale Karlovy Vary jsou pro nás jednou z priorit. Mám s nimi skvělé vztahy, mám je rád. Ukazujeme jim filmy, kdykoliv je to možné, a o ni je přijímají otevřeně. Podle reakcí, které k oběma letošním snímkům od vedení festivalu mám, jim na nich opravdu záleží. Takže je to o udržování dobrých vztahů, ale i o dobrém filmu. Festival se nakonec rozhodne podle vlastních kritérií, vlastní koncepce či vize, podle které si skládá program. A i kdybych se sebevíc snažil, do programu bych se nedokázal dostat s filmem, který by tam být neměl.

Máme za sebou nestandardní rok a půl. Některé festivaly se nekonaly, jiné byly on-line nebo v hybridní formě. Podepsalo se to z vaší zkušenosti i na tom, jak festivaly filmy vybíraly, nebo co se na festivaly mohlo dostat?

 Podepsalo, všude byl extrémní přetlak filmů. Například v soutěži v Cannes jsou napěchovaná velká jména víc než jindy. Pro nás byl i tohle jeden z důvodů, proč bylo extrémně těžké se tam letos vejít. Bylo cítit, že nebyly odbavené filmy, které by jinak byly odbavené během běžného roku. Pro nás je proto super, že jsme uvedení na tak prestižím festivalu, jako jsou Karlovy Vary.

Měl jste letos v soutěži na Berlinale film Smolný pich aneb Pitomý porno, takže můžete srovnávat. Liší se v něčem výběr do soutěže na velkých západních festivalech?

Funguje to podobně, v něčem vlastně jednoduše. Jedinou výhodu, kterou člověk může mít, je to, když se s lidmi zná osobně – jako třeba s Carlo Chatrianem v Berlíně nebo s Karlem Ochem ve Varech. Pak je jistota, že se lidé, kteří mohou nakonec rozhodnout, na váš film opravdu podívají. U jiných festivalů se může stát, že se to nestane a snímek skončí v předvýběru. Pokud se ale daný festival s filmem seznámil, je komunikace poměrně jednoduchá. Vyšle signál, jestli je film zajímá, nebo ne - a pak čekáme, jestli se vejde do jejich kurátorského přístupu k soutěži. Může se stát, že vypadne super film, protože už mají v soutěži jiný o stejném tématu. Nebo se jim naopak hodí nečekaně film o tématu, jež je takzvaně ve vzduchu.

Takže se ani nedá moc spekulovat o tom, že by se ten a ten film mohl na tom a tom festivalu líbit?

Ano, mnohokrát jsem se spletl. Myslel jsem si, že mám jasný film pro San Sebastian nebo Locarno, ale nakonec se líbil úplně jinde. Bavíme-li se v rámci uměleckého výrazu, není nakonec žádný snímek objektivně úplně špatný nebo dobrý. Skvělý film se nemusí chytnout, naopak o relativně průměrný film může být zájem. Nemusí tam být jasná logika. Někdy je role festivalů i vizionářská – že jsou lidé vybírající filmy schopní vidět něco, co je za filmem. Objevit někoho, kdo někam směřuje. Což platí i pro Cannes, kde je v jinak celkem jasně vymezené soutěži tak deset procent prostor, kde se může objevit někdo neznámý, neetablovaný. A těch deset procent je dobyvatelných.

 A proč se je nedaří dobýt české kinematografii, která byla v hlavní soutěži v Cannes naposledy v roce 1990, a to ještě s filmem Ucho Karla Kachyni uvolněným z trezoru?

Česká republika není příliš zajímavá země. Jak říkají v EU: nevykazujeme žádný velký problém, ale nejsme ničím extra výrazní. V kinematografii nemáme dlouhodobě dostatek výrazných titulů, které by nabízely něco navíc, a byly by tudíž v hledáčku. Což třeba neplatí momentálně pro animaci, která jede. Na poli hrané tvorby ale takhle prominentní zemí nejsme. Není to tak, že bychom na každé akci měli v poslední době film a ten měl ohlas. Tudíž musíme o pozici bojovat. Když se o místo v soutěži festivalu ucházejí dva srovnatelné filmy, a jeden z nich je ze silnější kinematografie třeba maďarské či rumunské, a druhý ze slabší jako je česká, tak fakt, že je český, jej spíš táhne dolů. A fakt, že je polský ho táhne nahoru, protože pochází z „lepší party“. Netroufnu si říct, kde se přesně nacházíme. Pořád doufám, že i v hraném filmu jsme těsně před tím, než se to zlomí a budeme vidět, jako v animaci. Zároveň jsem ale vůči stavu české hrané tvorby skeptičtější. Měli bychom najít způsob, jak být autentičtější, aktuálnější, političtější, abychom hovořili jazykem a tématy, která jsou tady a teď.

Obecně se předpokládá, že uvedení na festivalu filmu pomáhá. Jak jako producent - řekněme - artových, menších filmů vnímáte aktuálně roli festivalů? Změnilo se, jak jsou pro vás důležité? 

Nedokážu to odhadnout. Něco se strašně změnilo a zároveň budeme překvapení, kolik věcí zůstalo postaru. Pokud bych vzal příklad konkrétního filmu, tak Smolnému pichu uvedení a vítězství na Berlinale hodně pomohlo. Nakonec ho vidělo on-line více lidí, než kolik by jej vidělo, kdyby byli přítomní fyzicky. Dopad byl vidět i na ohlasu, který byl globální – měřeno rozhovory i prodeji. Otázka pak je, jak festivaly fungují pro filmy, které nejsou v hlavní soutěži a nedostanou cenu, ale jsou v některé z vedlejších sekcí, jako je třeba Forum v Berlíně. U Atlasu ptáků i Každá minuta života se snažíme využít síly festivalu.

Takže s ním svážete i premiéry? 

U obou plánujeme distribuční premiéru v Česku s festivalem nebo těsně po něm - protože považuji Vary za jednu z nejdůležitějších kulturních událostí v Česku vůbec, kterou jsou lidé schopní vnímat. Od uvedení v souvislosti s festivalem si tak slibuji, že snímky zviditelní a pomůže jim v našlapané distribuční nabídce. Když se dnes lidi o filmu dozví, měli by mít šanci jej v dohledné době vidět. Není možné divákům říct, ať si počkají čtyři měsíce, a teprve pak jim ukázat film, o kterém slyšeli v souvislosti s festivalem. Distribuční hra by nefungovala. Lidé by nečekali natěšení. Je třeba využít příležitost a zkusit diváky zaujmout. Bojovat o jejich přízeň.

V kinech je teď skutečně obrovský přetlak filmů. V jeden týden jich má premiéru i deset. Jak jste se rozhodovali, kdy do kina po té dlouhé pauze jít? Jestli počkat, nebo nepočkat?

Podle mě neexistuje dobrá volba. Všechny filmy teď nějak tratí. A všichni se zároveň modlí, aby tratil někdo jiný a jeho film na tom byl dobře. Zatím jsem, co se návratu do kin týče, spíše skeptický. Bude náročný. Lidé budou mít spoustu jiných zájmů, hodně se dívají na filmy on-line a kino pro ně není priorita. Priorita je sport, živá představení nebo hospoda. Ale uvidíme. Nemyslím si, že by tu nebyly tituly, které by nebyly schopné přitáhnout diváky do kina. Třeba Zátopek ukáže, jestli se opravdu změnil divácký návyk, nebo jsou lidé ochotní na takový titul přijít. Když jsme zvažovali, kdy jít do kina, byla pro nás na stole i úvaha dalšího lockdownu třeba v říjnu, po volbách. Kina se mohou znovu zavřít. Nikdo z nás to nemůže vyloučit, nevíme. A tak to musíme brát. S premiérami se tak trefujeme do úzkého pásma, kdy je možné filmy uvést. Každý snímek v napresovaném programu bude mít jednu šanci se prosadit. Myslím tím tedy filmy v nějaké váhové kategorii – ne očekávané velké filmy jako Mimoni 3. I když i u velkých frančíz se může stát, že některé překvapivě propadnou.

Pokud si dobře vybavuji, uvažovali jste, že uvedete Atlas ptáků až na jaře 2022. Proč jste změnili názor?

Byla by to jedna z úvah, kdyby situace byla normálnější a nehrozil další lockdown. Já ani distributor si navíc nemyslíme, že to v první půli příštího roku bude výrazně lepší. Mohou tam být podobně naskládané filmy. Nevíme, jaká bude epidemická situace. Může to být podobné, nebo dokonce horší. U Atlasu ptáků spíš věřím tomu, že může strávit v kinech delší dobu a nabírat diváky postupně. Že s ním kina mohou pracovat, když budou chtít. Problém ale vidím v kinech samotných a v jejich možnostech filmy programovat. Jakými titulům dají v době digitální distribuce přednost. Je hrozně málo pláten, a tím pádem málo místa pro filmy. Boj je extrémní. Slyšel jsem i názor, že by filmům pomohlo, kdyby jich bylo míň. Je to samozřejmě na jedné straně pravda, ale já se tomu bráním, protože kdo by měl rozhodovat, jak omezit počet filmů, které vzniknou. Nevím, jaká je na to odpověď. Asi by bylo pro všechny lepší, kdyby filmů bylo míň. Bylo by to přehlednější a diváci by se o filmy mohli více zajímat. Takhle je to boj buď - anebo. Vítěz bere vše a ostatní paběrkují.

Některé ročníky karlovarské soutěže byly bez české účasti. Hodně se debatovalo o tom, jestli má festival odpovědnost vůči české kinematografii - a má pomáhat jí i tím, že bude filmy zařazovat do soutěže. Má podle vás mít festival takovou povinnost vůči českému filmu?

Je dobře, že letos v soutěži české filmy ve větší míře jsou. Mám pocit, že jsou všichni zvědaví. Já osobně třeba na debut Šimona Holého Zrcadla ve tmě nebo na snímek Jana Foukala Marťanské lodě, které soutěží v sekci Na východ od Západu. Těším se, což je dobrá energie. Lidé by měli cítit, že má smysl na festival jet, že tam mohou vidět něco zajímavého. Co se týče role festivalu a povinnosti pomáhat českému filmu, to je složitá otázka. Na jednu stranu bych hodně kopal za to, aby byl festival svobodný ve své dramaturgii, aby si nastavoval vlastní pravidla. Zároveň by bylo dobré, kdyby existovalo u akce spolufinancované z veřejných českých peněz nepsané pravidlo český film podpořit. Osobně nad to ale vždy stavím autonomii a kurátorskou svobodu. Ať se festival rozhodne, jak chce. Spíš si stojím za tím, ať si to ten film zaslouží: ať si Vary vyberou český film s radostí, než aby ho tam vybrali z donucení.