Bez velikášství nemá pro řadu Rusů smysl žít. Proto jsou schopni jakékoli destrukce

Když se Jiří Just před patnácti lety vydal do Ruska na jazykový kurz, byla to jiná země než dnes. Nevykazovala ještě agresivní tendence vůči sousedům a účast na politických protestech tu automaticky neznamenala vězení, vládl zde optimismus a Rusové si po letech bídy užívali rostoucí životní úrovně. Just tehdy nevěděl, že se stane ruským zpravodajem, v šedé betonové Moskvě najde nový domov a bude sledovat, jak se z relativně nezajímavé země stane agresivní totalitní režim okupující přední stránky světových médií. Nyní tento pozvolný přerod popisuje ve své knize nazvané 15 let v Rusku. Nejde o suchou politologickou analýzu, nýbrž osobní ohlédnutí, ve kterém Just popisuje své pocity z Ruska – včetně morální dilemat, jimž čelil a čelí. Mezi ně patří třeba účast v propagandistických televizních show. „Je to pro mě i trochu zpověď,“ říká v rozhovoru s Respektem novinář, který je suverénně nejdéle sloužícím českým zpravodajem v Rusku.

Proč jste se po 15 letech života v Rusku rozhodl vydat knihu? Je to tím, že jde o kulaté výročí, nebo jste měl kvůli válce chuť napsat něco osobnějšího o zemi, která Ukrajinu napadla?

Byla to souhra náhod. Bylo to podníceno válkou, ale i tím, že už jsem v Rusku 15 let; tak to chtělo tuhle kapitolu nějak uzavřít. Dostal jsem nabídku od Albatrosu, jestli to nechci zpracovat - a mně to přišlo jako dobrý nápad, dát knižně dohromady svůj život v Rusku.

Začínáte tím, jak jste v roce 2007 přijel do Moskvy na jazykový kurz. Proč jste se úplně původně chtěl učit rusky?

Začalo to ještě na univerzitě v Hradci Králové, kde jsem se začal specializovat na Rusko a postsovětský prostor. Chtěl jsem si doplnit vzdělání, abych se mohl lépe uplatnit, a řekl jsem si, že by bylo vhodné zkusit ruštinu přímo v Rusku a žít v Rusku, když se jím chci profesně zabývat.

Proč jste se jím chtěl profesně zabývat?

Mně tehdy připadalo jako exotická země. Studoval jsem ve zvláštním mezičase, kdy o Rusko v Česku nebyl velký zájem, byla to země, která ještě nebyla agresivní a neprojevovala revanšistické tendence, žila si svým životem a tak trochu stranou. Zajímalo mě podrobněji, jak Rusko žije a jak nás vidí. A hlavně jsem nikdy nebyl postižen tou ruskou agresí. To zažil můj děda i můj táta – rok 1968 a okupaci. Děda byl kvůli vpádu vojsk Varšavské smlouvy perzekuován. Byl ředitelem zdravotní školy, nesouhlasil s tzv. bratrskou pomocí a musel odejít. Tohle jsem já nezažil a chtěl jsem tu zemi i z tohoto hlediska reflektovat.

Hodně lidí k Rusku přitáhne zájem o ruskou kulturu, spisovatele, film, hudbu. Byl to i váš případ?

Nikdy se mi nelíbily ruské filmy ani literatura, nebyl jsem rusofil, balalajka mě nedojímá, ani břízky. Já jsem vždycky měl rád spíš ty dějiny, klasické i politické.

V první kapitole popisujete, jak jste přiletěl na letiště Šeremetěvo, kde vás přivítala Polina, vaše budoucí žena. Ale dál o ní vůbec nepíšete, ani o její rodině. Na vaše rozhodnutí žít v Rusku přece musela mít velký vliv. Zároveň láska k ženě, o jejíž zemi píše, může novináři pomoci k pochopení a vysvětlení některých věcí. Proč v bilanční knize není?

Já jsem přemýšlel, jestli bych ji měl pojmout ještě osobnější a civilnější formou, ale zdálo se mi, že můj intimní život by čtenáře nezajímal. Proto jsem reflektoval spíš politiku, svou profesi, kterou v Rusku vykonávám. Je to dáno i tím, že Polina i má tchýně jsou opozičně naladěné, takže by to nemělo vypovídající hodnotu. Vnímají politiku Vladimira Putina a politiku v Rusku velmi příkře a odmítavě - byla by to víc kniha o opozici než o mém pobytu v Rusku.

V roce 2007 jste přistál v šedivé a sešlé Moskvě, která ještě nebyla tou opravenou, honosnou metropolí současného starosty Sergeje Sobjanina. Vám se ale líbila…

Byla to postsovětská exotika, kterou jsem nikdy nezažil. Já se narodil v Trutnově, hezkém historickém městě na severovýchodě Čech, z architektonického hlediska úplně jiném. A ponořil jsem se do Ruska, které bylo šedivé, betonové, nepřátelské. To mě fascinovalo.

Nejdříve jste si v Moskvě našel práci jako učitel češtiny, až později jako novinář. Byl to už tehdy původní plán, usadit se zde nastálo?

Bylo to spojeno s manželkou, zatím jsme chtěli žít v Rusku. Samozřejmě jsem musel něco dělat. Jsem člověk, který nerad sedí na místě, tak jsem nejdřív začal učit češtinu. Pak jsem ale cítil, že bych chtěl sdělovat čtenářům i svým blízkým, co dělám v Rusku, jak Rusko žije - vlastně pokračovat v tom, s čím jsem začal na univerzitě. Nějak Rusko zkoumat.

V knize popisujete, že v letech 2011 a 2012 se Rusko začalo měnit, svoboda se začala vytrácet. Věnujete se velkým protestům na Bolotném náměstí, které byly namířené proti návratu Vladimira Putina k moci poté, co byl jedno období prezidentem Dmitrij Medveděv. Jak vypadalo Rusko do té doby?

Bylo rozhodně svobodnější, na Rusech bylo vidět, že se cítí částečně Evropany, že si užívají i to omezené bohatství a jisté sebevědomí. V prvních letech tisíciletí je zajímaly hlavně existenční problémy, jak přežít a vydělat peníze, jak žít důstojným životem. Když pak tenhle život nastal, byla vidět i snaha o integraci s Evropskou unií. Dokonce se mluvilo o tom, že by byl zrušen vízový styk mezi Ruskem a EU. Ta optimistická nálada byla nejen ve společnosti, ale i mezi politiky. Bylo to jiné Rusko než dnes, kdy převládá revanšismus, nostalgie po SSSR a blbá nálada.

Rok 2012 znamenal důležitý zlom v těchto nadějích, nepřemýšlel jste, že z Ruska odejdete?

Já ani žena jsme na to nepomýšleli. Demokratické protesty byly sice potlačeny,  do Kremlu se vrátil Putin, ale nálada byla jiná než dnes. Naděje, že se podaří s režimem komunikovat, že si uvědomuje sílu občanského protestu, tu pořád ještě byly. Tehdy emigrovali spíše lidé, kteří se obávali perzekucí, ti nejvýznamnější účastníci protestů. Ale ani na ně tehdy represe moc nedopadaly. Znám hodně lidí, kteří se báli, že půjdou do vězení, protože chtěli organizovat převrat na náměstí Revoluce pod kremelskou stěnou, ale ani jich se nedotkly. To si dnes nedovedu představit. Dnes by skončili v kriminále ještě dlouho předtím, než by vůbec začali protestovat.

Další zlom přišel v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym a podporovalo separatisty bojující na východě Ukrajiny v Doněcku a Luhansku proti kyjevské vládě. Byla tahle změna patrná na náladě mezi lidmi?

Bezesporu, právě tehdy se v ruské společnosti probudil fanatismus a revanšismus. Bylo vidět, že drtivá většina Rusů je hrdá na to, že Rusko anektovalo Krym, že obnovilo velmocenský status, že začíná svá někdejší území mít opět pod kontrolou. Tehdy se skutečně probudilo monstrum, které vidíme dnes. Tehdy revanšismus sálal ze všech. Na ulici se objevovaly režimní plakáty, ale i graffiti a pouliční stánky na podporu anexe Krymu a proruských separatistů. Tehdejší společnost tím byla nasáknutá, sledovat to bylo docela hrůzné.

Probudily se v Rusech komplexy z rozpadu SSSR?

Přesně tak, u všech Rusů - nejen u ruské věrchušky a propagandy, ale i u těch nejposlednějších Rusů.

V jedné kapitole knihy jste se vydal do Luhanska a Doněcka a popisujete, jak jste tehdy nejspíš zachránil život vojákovi, který bojoval na straně separatistů. Jeden z příslušníků ukrajinské jednotky Ajdar, kterého jste znal z předchozích reportáží, vám volal, že zajali mladíka bojujícího za separatisty - ať seženete jeho matku a ať si pro něj přijede. Oni od ní chtěli výkupné? A proč nezavolali přímo jí?

Přesně nevím, ale doufám, že se jim toho kluka prostě jenom zželelo. Že v něm viděli blbečka, který se nechal zblbnout, a šel do boje za „ruský svět“, protože ho takhle indoktrinovala propaganda. Já můžu jen spekulovat, protože Šavkat, který mi volal a dal kontakt na tu matku, je opravdu velmi zvláštní. Nevylučuju, že mohl chtít výkupné, ale to bych spekuloval. S matkou toho vojáka jsem se o tom pak nebavil. Ale co si budeme povídat, ukrajinský konflikt mnohým lidem sloužil jako způsob, jak si vydělat. Obzvlášť u nepravidelných jednotek jako Ajdar, které vznikaly trochu divoce, toho někteří mohli využít.

Proč myslíte, že volali vám, a ne rovnou matce zajatého Rusa?

Domnívám se, že Šavkat ve mně viděl důvěryhodnou osobu, protože se mnou předtím dělal rozhovor o své jednotce. Asi si myslel, že mé slovo bude mít větší váhu a zapůsobí na matku, než kdyby jí volal chlap s uzbeckým přízvukem někde z luhanské oblasti.

V knize píšete, že je to do určité míry i vaše zpověď. V čem konkrétně?

Konkrétně třeba i kvůli téhle historce. Hodně lidí neví, co vlastně v Rusku dělám, co mám za sebou. Zpověď je to pro mě i v tom, že nějakým způsobem sumíruju těch 15 let, abych měl vzpomínku na to, co jsem tu dělal.

Slovo zpověď evokuje sdělování hříchů…

Pokud to budeme brát takhle, pro někoho může být hřích samozřejmě už to, že komunikuji se separatisty z Doněcka a že jsem třeba i zachránil toho blbečka z Kostromy. Vždycky jsem cítil, že se v některých situacích nechovám jako nezávislý novinář, občas mi není jedno, co se děje. Když mám možnost, tak pomůžu, a z některého hlediska i špatné straně. Ale je to otázka mého svědomí - a já si myslím, že lidem by se mělo pomáhat.

Pro mě jako novináře je v knize nejzajímavější kapitola o televizních propagandistických show o politice, které se na ruských kanálech začaly objevovat ve velkém kolem roku 2014 a právě po anexi Krymu. Tahle kapitola ve mně vyvolala rozporuplné pocity, skvěle se četla, spoustu jsem se toho dozvěděl, je to fascinující svět. Na stranu druhou vy jako vypravěč a jejich host jste tam morálně trochu rozporuplnou postavou.

Ano, jsem si toho vědom.

V knize na jednu stranu uznáváte, že tyto show nabízejí pouze iluzi demokratické debaty - a vy tu iluzi u diváků svojí účastí legitimizujete. Píšete: „Ruská propaganda potřebovala a stále potřebuje neškodné oponenty. Místo skutečných opozičních autorit za pultem stály a stojí jejich bezzubé náhražky, které znají pravidla hry.“ Také uvádíte, že vám účast rozmlouval i kolega novinář a zpravodaj ČT Miroslav Karas, ale vy jste tam chodil a pragmaticky jich využíval k navazování kontaktů na vlivné lidi.  Ale pak taky píšete: „Nedělám to pro své ego, ale pro svědomí. Využívám malou skulinku v propagandou postavené ideologické zdi, abych mohl Rusům říct, že to, co se děje, je špatné.“ Není v těch dvou tvrzeních rozpor?

Já v tom nevidím rozpor. Je to skutečně můj pragmatismus, abych získal důležité kontakty, ale taky Rusům něco sdělil. Já si říkám, že je lepší, když Evropu či Česko představuje člověk, který má jisté názorové ukotvení, je liberál a nepodporuje přímo ruskou propagandu svými výroky, než kdyby tam byl nějaký „expert“, kterého si pozve ruská propaganda a bude ruským divákům říkat to, co si propaganda přeje. V knížce jsem popsal, že někdy potkávám Rusy, kteří mi říkají, že mě znají a rádi mě poslouchají, občas mi řeknou, že mám pravdu. Proto si říkám, že je lepší, že tam jsem já, a ne nějaký pan Vrabel, který by přitakával ruské propagandě.

Na druhou stranu tím ztrácíte novinářskou důvěru.

Ano, já souhlasím s Mirkem i dalšími kritiky, kteří mi to vyčítají. Ale já tohle dělám pro Rusy, ne pro české diváky a čtenáře. Rusům je jedno, jaký mám background, jaké médium představuji, kdo jsem. Pro ně jsou důležitější názory, které tam vysílám lidem. Nepřemýšlí, jestli to degraduje mou důvěryhodnost. O tom přemýšlí mí čeští čtenáři - a to je správné.

Kapitola o propagandistických show je psaná s odstupem a ironií, přesto jsem si říkal, zda jste si to aspoň jednou nevyčítal, že to děláte.

Já se k tomu stavím kriticky. Nemám radost, že tam chodím, necítím se jako hvězda a  obránce liberálních hodnot. Vnímám to pragmaticky, jako výměnný obchod, získám tím kontakty na politiky a další lidi. Zároveň jsem si vědom, že je to v Česku vnímáno negativně. Přemýšlím o tom, občas si to vyčítám, ale pragmatismus má navrch. Kdybych pracoval pro veřejnoprávní médium, tak bych tam samozřejmě nechodil. Ale jelikož jsem soukromá osoba a nepředstavuji v Rusku žádné české médium, tak si myslím, že si to můžu dovolit.

Říkáte, že to děláte pro Rusy, aby se dozvěděli pravdu - což je nějaký pozitivní postoj. Říci, že je to pragmatismus je naopak přiznání částečného morálního selhání. Ale to je přece buď, anebo. Jeden z těch postojů si musíte vybrat, nejde zastávat oba.

Já souhlasím, že v tom může být rozpor, ale já vnímám tyhle dva faktory s tím, že se doplňují. Je to pragmatismus - a současně je lepší, aby se Rusové informace  o tom, co si myslí lidé na Západě o ruském režimu, dozvídali ode mě. Podle mého morálního kompasu se to shoduje.

V televizní kapitole narážíte i na spoustu lidí, kteří evidentně nemají iluze o tom, co dělají. Jedna produkční říká: „Snažíme se hospodyňkám zajímavým způsobem naservírovat politiku, zatímco krájí zeleninu na boršč.“ Myslíte, že zaměstnanci televizí vědí, že vytvářejí propagandu, nebo tomu skutečně věří?

Větší část lidí tomu věří. A věří i tomu, že těm hospodyňkám servírují tu pravdu. Nemají přitom iluze o tom, co se ve studiu odehrává, vědí, jaké „experty“ zvou před kamery, že jde občas o velice pofidérní lidi, ale berou to tak, že tím informují i toho posledního Rusa o tom, jaká by měla být státní politika. Nemají iluze, jak informují, ale považují to za vhodnou věc. Narazil jsem v televizích na pár kriticky smýšlejících lidí, pro ty má zase převahu finanční stránka.

Na začátku ruské invaze se v diskuzních pořadech mluvilo velmi opatrně, nepoužívalo se vůbec slovo válka, ale speciální operace, nepřiznávaly se ruské ztráty. Teď hosté, ať už se jedná o prokremelské bloggery či analytiky, mluví velmi kriticky o ruských vojenských porážkách, kritizují třeba ústup z Chersonu. Je to změna taktiky ze strany Kremlu, nebo jak tomu rozumět?

Někteří propagandisté skutečně mluví o ostudě, že se Rusko stáhlo z Chersonu a Ukrajina ho osvobodila. Ale možnost mluvit o Chersonu mají jen ti prokremelští bloggeři. Když jsem nedávno byl na jedné z propagandistických show na prvním kanálu, v zákulisí mně a mým opozičně naladěným kolegům bylo striktně řečeno, že nesmíme hovořit o Chersonu ani o stažení ruských vojsk - že o tom můžou hovořit jen váleční zpravodajové, když budou vyzváni moderátorem. To je podstata kritického vnímání ruských neúspěchů ruskou propagandou. Smějí o nich hovořit jen loajální lidé, kteří vždy podotknou, že sice to je neúspěch, ale my Cherson znovu získáme. Nebo aby se poukazovalo na to, že si moderátoři přejí ruské vítězství. Nic jiného za tím není.

Není zrovna to, že vám zakážou mluvit o Chersonu, důvod přestat do těch show chodit?

Ne. Pokud jde o mně, řekli mi to před takovým kvazi-historickým pořadem, kde jsem měl mluvit. Já o Chersonu nechtěl hovořit, nebylo to téma toho pořadu, přišlo mi divné, že mi to sdělují. Pokud by mi říkali, co mám a co nemám říkat o námětu pořadu, tak bych do toho samozřejmě nešel.

Ještě před válkou na Ukrajině jste navštívil Sýrii, kde jste byl s ruským ministerstvem obrany na novinářském výletě ve skupině dalších zpravodajů a kde vám ukazovali, jak ruská armáda vítězí nad Islámským státem. Když jste tam tehdy byl a v Palmyře a okolí a viděl ruské vojáky, měl jste pocit, že to je silná, dobře vyzbrojená a organizovaná armáda?

Tam byli normální kluci, nevyvolávali hrdost či úctu, aby si člověk říkal, že to je nejlepší armáda. Viděl jsem kluky, které ruská věrchuška poslal tisíce kilometrů do války do písku, aby pomáhali spřátelenému diktátorovi bránit jeho moc. Popisuji tam, že po první návštěvě Palmyry ji teroristé znovu dobyli. Což asi také svědčí o síle ruské armády.

Přesto, byl jste překvapený tím, jak se ruská armáda ukázala na Ukrajině jako slabá?

Tohle mě skutečně překvapilo, protože když jsem jezdil na různé press tripy s ruským ministerstvem obrany, tak nám samozřejmě ukazovali pozitivní přikrášlenou realitu, kde ruští vojáci byli perfektně vyzbrojení. Na cvičeních nám ukazovali efektivitu armády, výbuchy; tu hru, kterou vidí i ruští diváci v televizích. Armádní propaganda před válkou pracovala taky na sto procent, skutečně jsem nečekal, že Rusové budou muset kupovat svým vojákům spacáky, trenky a ponožky, jinak by umrzli. A to nemluvím o nedávné mobilizaci, tohle bylo už v březnu a šokovalo mě to.

Válce na Ukrajině je věnovaný závěr knihy, kde popisujete různé nuance v postojích Rusů k válce. Je tam menšina odpůrců, kteří Putina nepodporují, ale berou jako křivdu, že na ně Západ uvalil sankce a omezuje tím jejich svobody, když oni přece za válku nejsou zodpovědní. Jsou za ni podle vás zodpovědní?

Možná z hlediska pasivity, že se nechali ukolébat tím konzumním životem. To je něco jako kolektivní odpovědnost. My jsme si tím taky prošli po válce, kdy jsme deportovali Němce, a proto si nemyslím, že kolektivní odpovědnost by měla být aplikována na všechny Rusy. Ale abych odpověděl: Rusové žili v iluzi, že režim sice není správný, ale aspoň jim dává nějaké výhody, a tak je třeba ho podporovat. Kvůli tomu by teď měli projít minimálně sebereflexí a uvědomit si, že jejich režim páchá na Ukrajině válečné zločiny, že napadl suverénní stát a že teď chce, aby tuto válku Rusové bez okolků podporovali. Nejen mlčením, ale i svými životy prostřednictvím mobilizace. Ale zatím to nevidím ani u Rusů, se kterými jsem hovořil v knize. Jsem zklamaný, ale je to věc ruské společnosti. Bude si muset projít katarzí.

Aby si Němci po druhé světové válce uvědomili, čeho se dopustili, stálo to hodně veřejných soudů, vzdělávání, pořádaly se povinné návštěvy koncentračních táborů, a to v nacismu žili jen deset let. Když počítáme i komunismus, mnozí Rusové v totalitě strávili většinu života. Je otázka, jestli tu k nějaké změně nebo katarzi může dojít…

Právě, v Rusku je to od bolševické revoluce už přes sto let. Ale já budu velký optimista. Vzhledem k tomu, že žijeme ve 21. století, Rusko k tomu jednou dojde, byť pochybuju, že to bude za půl roku nebo za rok. Ruská společnost je velice skoupá v tom, že by měla reflektovat své dějiny - když to řeknu kulantně, není toho ani moc schopná. Třeba pravoslavná církev, která byla Stalinem zdecimovaná, je teď schopná brát režim, který chválí stalinismus. To taky napovídá, že proces sebereflexe nepřijde brzo, ale aby ruská společnost mohla žít v 21. století, tak prostě bude potřeba.

V knize zaznívají i extrémní názory - třeba poslanec Nikolaj Valujev věří přítomnosti nacismu na Ukrajině a spikleneckým teoriím o fašismu v západní Evropě. Je takový postoj široce zastoupený?

Bohužel je na východ od Moskvy na ruském venkově celkem široce zastoupený, což právě je dílo ruské propagandy. Já jsem pana Valujeva uvedl jako představitele šílených názorů, kterým ale velký počet Rusů věří.

Možná ještě zajímavější byl postoj vojenského novináře Vladislava Šurygina, který dokonale odpovídá tomu, co spisovatelka Světlana Alexijevič označovala jako homo sovieticus. Sovětský svaz byl pro tyto lidi vším, a když se rozpadl, tak se jim zhroutil svět, proto touží po jeho obnovení. Zaujalo mě, že by si přál víc jadernou válku než porážku Ruska. Jak může někdo chtít totální zničení světa?

Proto jsem i pana Šurygina v knížce uvedl, aby Češi pochopili myšlení většinové ruské společnosti. Takhle skutečně smýšlí hodně Rusů. Jim jde o velikášství - a pokud o něj přijdou, budou usilovat o to, aby ho obnovili, protože bez něj nemá smysl žít. Proto jsou schopni jakékoli destrukce, ať už vlastní jako alkoholismu, nebo sousedního státu – tedy totální destrukce. Kvůli tomuhle bude transformační proces mimořádně obtížný.

Vašich 15 let v Rusku působí kvůli popisu těchto temných událostí jako depresivní doba, i když je kniha prosvětlená kapitolami o ruském jídle nebo o přírodě na Kavkazu. Trochu tam ale chybí inspirativní lidé, intelektuálové, se nimiž jste se určitě setkal - udělal jste třeba rozhovor se spisovatelkou Ljudmilou Ulickou, byť žije v Berlíně.

Já jsem přemýšlel, že bych tam uvedl i optimistické paprsky v Rusku. Vy jste zmínil paní Ulickou, kterou mám velice rád, mohl by zmínit ještě například sociologa Lva Gudkova z Levada Centr, se nímž si vždy rád a inspirativně popovídám. V mém okruhu je takových zajímavých lidí dost. Ale kdybych je popsal, byl by to zkreslený obrázek, protože v zemi tvoří naprostou okrajovou menšinu. Bohužel pan Šurygin představuje tu většinu a paní Ulická, která musela opustit Rusko, jen to malé procento normálně smýšlejících lidí v Rusku.

Jaké Rusko z války vzejde? Teď se zdá, že směřuje k nějakému druhu vojenské porážky.

Já bych si porážku samozřejmě přál. V zápasu mezi zlem a dobrem fandím dobru, které v současné době představuje Ukrajina a celý západní svět, protože na Ukrajině se bojuje o evropskou bezpečnost. Chtěl bych moc říct, že Rusko skutečně bude poraženo a čeká ho ozdravný proces, jaký potkal po Hitlerově smrti Německo, po Salazarově smrti Portugalsko nebo po Francově smrti Španělsko. Ale obávám se, že Rusko zatím spíš čeká cesta Maďarska po první světové válce, kdy zase bude panovat deziluze, ale demokraté se nedostanou k moci. Nedej bože to bude nějaký pan Prigožin nebo Kadyrov, a Rusko se bude v revanšistickém marasmu topit dokonce i po porážce.

V závěru píšete, že příštích 15 let  bude Rusko prožívat další tragické příběhy. Plánujete zůstat?

Dokud mě tu nechají, tak ano. Mě zajímá sledovat proměnu ruské společnosti - a rád bych tu zůstal v uvozovkách až do konce té proměny. Připadá mi ale, že ty příběhy budou více a více tragické.

Je vůbec ještě možné dělat v Rusku novinařinu? Nebojí se lidi mluvit o čemkoli se západním novinářem, když pochopí, že nejste na straně Moskvy? Hodně novinářů kvůli tomu odešlo.

Je to tak. Já mám jistou výhodu, že jsem mírně známý z těch televizních show, takže politici i prokremelští experti jsou ochotní se se mnou bavit. Spíš je problém, když se chci bavit s opozičně naladěnými prostými Rusy, ti se skutečně bojí hovořit veřejně proti režimu, dokonce i když jsou už v zahraničí, kam uprchli.

Když se vcítím do vaší situace, říkám si, že život tam musí být velmi náročný. Nemyslím jen život na velkém anonymním betonovém sídlišti, to, že je tam zima a nemáte rád tamní jídlo. Horší je trávit nonstop čas s národem, který vyznává úplně jiné hodnoty a zdiskreditoval se v šílené válce. Není těžké v tom psychicky den za dnem žít?

Naštěstí tu mám svou bublinu, která smýšlí podobně, ať jde o Rusy nebo zahraniční kolegy. Přátelím se třeba s novinářem z rumunské televize a vždy se podpoříme. Ale samozřejmě měsíc od měsíce je to těžší. Ne tlakem, které mě obklopuje, ale číst zprávy a sledovat mediální život je mnohem těžší než žít na sídlišti.

Co děláte, když máte krizi? Ujíždíte do přírody na Elbrus, který jste navštívil třikrát, jak v knize zmiňujete? A jak máte Rusko vlastně proježděné?

Přesně tak, mám rád výpravy do ruských regionů, to mě vždycky nabije a umožní odpočinout. Rusko ale zas tak proježděné nemám, nebyl jsem třeba na Dálném východě, nejdál jsem byl v Irkutsku na Bajkale. Byl jsem taky na Sibiři. Láká mě příroda, proto mám rád Altaj a severní Kavkaz. Ten miluju, což je asi z knihy cítit. A samozřejmě rád jezdím i domů do Česka.

Tam jste ale od začátku války nebyl.

Nebyl, ale teď se vrátím na pár dní. Poletím přes Turecko, což je sice nákladnější, ale co se dá dělat.