Tichá hrůza. Co dlužíme romským ženám a našemu svědomí

Česká společnost si ve 20. století prošla řadou traumatizujících zkušeností. Významně jí zasáhly oba světové konflikty, na které navázal úpadek v podobě komunistického režimu. S jeho odvržením se Čechům podařilo zformulovat narativ o soustavném útlaku zvenčí, který hatí jejich rozvoj. Mohli jsme se uvelebit v roli oběti zbavené zodpovědnosti za nedostatky, které jsme kolem sebe pozorovali či na které nás jiní upozorňovali. Dnes, více než třicet let po sametové revoluci, nazrál čas odpovědnost za své chyby přijmout. Jednu z těch nejzávažnějších přitom přehlížíme více než ty jiné.

(Ne)souhlas

Ve svém podání Veřejnému ochránci práv z roku 2004 paní F. uvedla, že dne 10. října 2001 ve věku 19 let porodila své druhé dítě. Těhotenství bylo údajně bez komplikací. Přesto lékaři rozhodli, že porod bude proveden císařským řezem s odůvodněním, že má rodička úzkou pánev. Těsně před porodem přišel na sál primář a paní F. sdělil, že společně s porodem jí chtějí provést sterilizaci a zeptal se jí, zda s tím souhlasí.

Současně jí oznámil, že pokud sterilizaci nepodstoupí, tak zemře, protože další porod by již nepřežila. Primář ji vyzval, aby se sterilizací udělila ústní souhlas, a to velmi krátce před porodem, v okamžiku, kdy již byla pod vlivem sedativ. Paní F. žádala o možnost kontaktovat svého manžela. Chtěla, aby se k celé věci také vyjádřil. Primář jí sdělil, že žádnou takovou povinnost nemá, a ať se rozhodne sama - nicméně jestli zákrok neprovedou, zemře. Paní F. nakonec ústní souhlas udělila.

Popsaná stížnost je jednou z 80, které úřad ombudsmana (toho času pod vedením Otakara Motejla) v souvislosti s nedobrovolně provedenými sterilizacemi obdržel. Jedním ze závěrů jeho obsáhlého stanoviska bylo zjištění, že ve většině z těchto případů byla sterilizace provedena v rozporu s platnými právními předpisy. Závažnost tohoto zjištění však roste dále také kvůli problematické povaze těchto předpisů - stejně jako praxi, která na ně byla navázána. Jejím terčem totiž byly především romské ženy s více dětmi.

Výše popsaný případ není posledním, který byl v České republice zaznamenán. Dnes již podobné incidenty hlášeny nejsou, ostatně zdaleka nejvíce jich bylo zaznamenáno v období komunismu. Při snaze ospravedlnit své počínání si režim tehdy pomohl úvahami obvykle spojovanými s eugenikou, zavrženíhodnou „vědeckou“ snahou o vylepšení „genového potenciálu lidského druhu“, typicky spojovanou s nacistickými zločiny. Kdyby pro nic jiného, pak si naši pozornost tato historická epizoda zaslouží již proto, jaké traumatizující následky po sobě zanechala.

Dobré úmysly?

Dne 8. dubna 1958 přijalo politbyro ÚV KSČ usnesení „o práci mezi cikánským obyvatelstvem ČSR“, ve kterém byli Romové označení za „sociálně a kulturně zaostalé obyvatelstvo vyznačující se charakteristickými způsoby života“. Celé etnikum bylo rozděleno na tzv. kočovné, polokočovné a usedlé osoby. Komunistický režim tímto aktem položil základ tzv. asimilačního plánu, který si kladl za cíl kočovné a polokočovné Romy usídlit „v trvalých sídlištích“, což nepřekvapivě představovalo mimořádně necitlivý zásah do jejich životů a kultury.

Neúspěch tohoto plánu později dovedl UV KSČ k přijetí nového usnesení, kterým se pro změnu snažil o „likvidaci nežádoucích soustředění obyvatel cikánského původu.“ Když selhal i tento plán, přistoupil režim k pokusu o „komplexní řešení romské otázky“ skrze tzv. všestrannou kulturní a společenskou integraci Romů. Její zaměření na „výchovu a vzdělání mladé generace od předškolního věku až do dokončení základního vzdělání“ mohlo působit bohulibě. Vybrané národní výbory dokonce dostaly za úkol věnovat se otázce sociálních problémů romské populace „s přihlédnutím k její tradiční kultuře“. Jak ale později ukázala řada zpráv mezinárodních i regionálních organizací, jedním z nástrojů této sociální „péče“ se stala sterilizace romských žen.

Právní rámec pro provádění sterilizací představoval zákon o péči a zdraví lidu účinný od července 1966 a od něj odvozené směrnice o provádění sterilizace z let 1966 a 1971. Zákrok mohl být proveden buď se souhlasem či na žádost osoby, a to buď na nezdravých, ale také zdravých pohlavních orgánech. Iniciativa k této tzv. neterapeutické sterilizaci musela vzejít z žádosti o její provedení. Jejímu podání následovalo posouzení ze strany „sterilizační komise“ zřizované v rámci okresních národních výborů. Poté již přicházel na řadu sám zákrok. Před ním však musela být každá osoba poučena o jeho povaze a následcích. „Pacient“ také musel udělit svůj souhlas s provedením zákroku, a to písemnou formou.

Na alarmující praxi kolem tohoto mechanismu v souvislosti s výše popsanou asimilační politikou upozornili jako první chartisté. Ve svém Dokumentu č. 23/1987 Charta 77 uvedla, že souhlas romských žen ke sterilizaci byl získáván „ovlivňováním, jehož objektivita [nebyla] zaručena“. V některých obvodech se podle dokumentu prováděla sterilizace jako „plánovaná administrativní praxe, při které je úspěšnost pracovníků na interních schůzích hodnocena podle počtu romských žen, jež se jim podařilo k souhlasu se sterilizací přemluvit“.

Postup sociálních pracovníků a doktorů podrobněji popsal v již zmíněném stanovisku ombudsman. Za ekonomickou motivaci pro podstoupení zákroku, na kterou řada romských žen slyšela, zjevně sloužila zvláštní (morálně pochybná) dávka podle sterilizační směrnice. Řada romských žen však byla „motivována“ i jinak. Ve svých stížnostech některé popsaly soustavný tlak ze strany sociálních pracovnic. Oběti čelily hrozbě odebrání dávek či vyhrožování odebráním dětí. Písemná vyjádření souhlasu s provedením zákroku byla podle hodnocení ombudsmana falšována, případně byla ženami udělována ve chvíli, kdy doposud nevěděly, jaké následky zákrok sebou skutečně nese.

Mozaiku morálního úpadku doplňuje skutečný impuls, který představitele veřejné moci k této praxi vedl. Nebyla jím snaha „věnovat se sociálním problémům Romů s přihlédnutím k jejich tradiční kultuře“, nýbrž snaha o „zkvalitnění romské populace.“ Toto sousloví se - slovy ombudsmana - vine jako červená nit zprávami sterilizačních komisí jako zdůvodnění popsaného postupu sociálních pracovníků a doktorů.

Zločin všech zločinů

Princip, na základě kterého byla dávka vyplácena, přitom aktéry kampaně k této úvaze nevyhnutelně naváděl. Ruben Pellar, který se sterilizací romských žen zabýval, v této souvislosti poznamenal, že „tvůrcové zákona, kteří zvolili příspěvek za sterilizaci jako motivační opatření, v podstatě pokračují v tradici právního myšlení, které [vedlo k přijetí] německého zákona o zabránění početí dědičně chorého potomstva. Důsledky československého opatření jsou ostatně obdobné důsledkům německého zákona, tj. zvýšení počtu sterilizovaných zdravých osob odlišné rasy (Romů).“

Z uvedeného je patrné, že máme co dočinění s jednou z nejtemnějších kapitol československé historie. Chartisté její závažnosti rozuměli. V hodnocení asimilační politiky ostatně zformulovali úvahu, jejíž obdoba byla podnětem i pro sepsání tohoto textu: „Jestliže trvalé neúspěchy této politiky nepovedou k důslednému přehodnocení všech jejích komponent, ocitnou se československé instituce velmi brzy v situaci, kdy budou muset čelit obviněním, že se dopouštějí zločinu proti § 259 trestního zákoníku (zákon o genocidiu). … Bude-li zejména násilné odebírání dětí romským rodičům a sterilizace romských žen pokračovat tak jako dosud, nebude již žádné utajování a žádné nezákonnosti v oblasti justice moci zabránit vznesení formálních obvinění podložených důkazy."

Ombudsman a mezinárodní organizace ve svých úvahách tak daleko nezašli. Svojí roli mohla hrát skutečnost, že romské ženy nebyly jedinými oběťmi této politiky. Osoby s fyzickým postižením a ženy neromského původu ze slabých sociálních poměrů se setkávaly se stejným osudem. Jakkoliv je však jejich utrpení totožné s tím, které zažívali Romové, prokázané zacílení sterilizační kampaně na minoritní etnikum představuje pro českou společnost a její sebereflexi obzvláště velkou výzvu. Mezinárodní trestní soud a tribunály zatím kampaně srovnatelné s tou československou za genocidu neoznačily.

Právní definice tohoto „zločinu všech zločinů“ nicméně stanoví, že genocidou se mimo jiné rozumí opatření směřující k tomu, aby se v národní, etnické, rasové nebo náboženské skupině bránilo rození dětí, a to v úmyslu takovou skupinu úplně nebo částečně zničit. Zda politika prováděná výše popsaným způsobem a oficiálně směřující ke „splynutí“ romské kultury s tou majoritní tyto znaky naplňuje, není zcela jasné. Takový závěr je však sotva dostačující. Jak se tedy česká společnost k této výzvě staví?

Nevidím, neslyším

Stručná odpověď zní: téměř nijak, ostré kritice ze strany mezinárodních organizací navzdory. Porevoluční vyšetřování české a slovenské generální prokuratury z roku 1990 uspokojivou reakci rozhodně nenabídlo. Česká prokuratura podle ombudsmana téměř bez dalšího přejala stanovisko ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí, které existenci sociální dávky poskytované v souvislosti se sterilizací obhajovalo s odkazem na snahu o dosažení „příznivého populačního vývoje.“ Podle něj nebylo účelem peněžitého příspěvku omezovat romskou populaci, ale prohlubovat sociální péči o ty rodiny, kde toho bylo potřeba.

Od té doby je však záležitost vesměs přehlížena. Jistou diskusi vyvolalo stanovisko ombudsmana publikované v roce 2005, které však k žádné společenské nebo politické katarzi nevedlo. Ombudsman v padesáti případech podal trestní oznámení, naprostá většina jich však byla odložena.Pochybení byla vyhodnocena buď jako „administrativní nedostatek“, nebo bylo trestní stíhání již promlčeno. Až Fisherova vláda v roce 2009 přijala usnesení, ve kterém však pouze vyslovila „politování nad zjištěnými individuálními pochybeními při provádění sterilizací v rozporu se směrnicí Ministerstva zdravotnictví.“

S výrazně důstojnější iniciativou přišel v roce 2015 ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dientsbier. Návrh zákona, který předložil Sobotkově vládě, usiloval o zavedení mechanismu, jehož pomocí by se oběti nezákonné sterilizace mohly domoci peněžitého zadostiučinění. Věcný návrh tohoto zákona podrobně vysvětlil, proč je třeba tuto úpravu přijmout. Oběti totiž měly (a stále mají) před soudem jen minimální šanci prolomit námitku promlčení. Soudy tuto námitku sice mohou označit za rozpornou s dobrými mravy, činí tak však zcela výjimečně.   

Návrh ale také odhalil další selhání, kterého se stát dopustil. Při kalkulaci nákladů, které by v rámci tohoto řízení musel vynaložit, vyšlo najevo, že si nikdo nedal práci zjistit, kolik obětí sterilizační kampaně vlastně je. Odhady se nicméně pohybují v řádech tisíců. Aktivistka Elena Gorolová, která se sama stala obětí nezákonné sterilizace a na tuto problematiku dlouhodobě upozorňuje, je v kontaktu se zhruba dvěma stovkami žen, které potkal stejný osud. Vysoký počet obětí však mohl být paradoxně tím, co vládu v roce 2015 od přijetí zákona odradilo. Na vládě podle neoficiálních informací zvítězil strach nad tím, jak voličům vysvětlit výši peněžních prostředků, které by obětem musely být vyplaceny.

Dnes leží v Poslanecké sněmovně návrh zákona z pera skupiny poslanců, který se tomu vládnímu z roku 2015 značně podobá. Doufejme, že se k němu zákonodárci postaví nezaujatě a nadstranicky, tedy tak, jak si takto závažná věc zaslouží. Skutečnost, že mezi předkladateli zákona jsou poslanci napříč politickými stranami včetně vládního hnutí Ano, je dobrým znamením.

Případný úspěch tohoto návrhu by však měl být pouhým začátkem. Český stát, ale i celá společnost by se ke svému selhání měli postavit čelem. Inspirací nám může být třeba Švédsko, ale také Kanada, která odvahu nalézt dokázala a státem přehlížené násilí na inuitských a indiánských ženách důsledně prošetřila. Kanadský vládní výbor postup státu dokonce kvalifikoval jako genocidu a premiér Justin Trudeau se veřejně omluvil. Nyní je na českých představitelích, aby ukázali, jak sebevědomým národem doopravdy jsme. Sotva najdeme vhodnější příležitost, kdy to sobě i světu ukázat.

Autor je studentem 6. ročníku na pražské právnické fakultě a momentálně pobývá na univerzitě v Lundu