Je v Česku domácí násilí vůbec trestné?

Na první pohled může jít o hloupou otázku. Samozřejmě, Česká republika již v roce 2004 zavedla do svého právního řádu trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. Za uplynulých 20 let soudy pro tento čin odsoudily tisíce pachatelů. I když násilí v blízkých vztazích neubývá, hrozí, že za něj v budoucnu nebude téměř nikdo odsouzen. Někteří soudci Nejvyššího soudu totiž vydali několik rozhodnutí, která považují doposud trestná jednání maximálně za přestupky. Tím se odklánějí od dosavadní většinové praxe.

Veřejně známým je případ žďárského soudce, který týral svou družku (o kauze pojednává například podcast Seznam Zprávy Spravedlnost tyrana). Nejde však o ojedinělý případ. V databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu jde dohledat další čtyři kauzy, ve kterých soudci argumentují obdobným způsobem. Abychom mohli zhodnotit význam těchto soudních rozhodnutí, považuji za vhodné nejprve popsat charakter prokázaného násilí. Následně bych se zaměřil na to, proč příslušní soudci tato jednání nepovažují za trestná, v čem je jejich argumentace problematická, jaké může mít tento přístup dopady a co s tím je možné dělat.

V čem domácí násilí spočívalo?

Žďárský soudce ponižoval svou družku mimo jiné tím, že jí říkal, že je neschopná, že nic neumí, že může být jako chudý umělec ráda, že je s ním, že se neumí postarat o dítě, že je s ohledem na její vadu řeči „kokta“ nebo že je kurva či židovská kurva. Soudce svou družku strkal tak, aby narážela do věcí, tahal ji za vlasy a bil ji pet lahví. Vyhrožoval jí vyhozením na ulici, tím, že z ní udělá blázna, zničí ji v orchestru nebo jí jako profesionální houslistce rozbije housle. Útočil jí na prsty, a když chtěla přivolat policii, vytrhl jí telefon z ruky a rozbil jej o dlažbu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci najdete zde a zde.

Ředitel školy po dobu alespoň 14 let psychicky týral svou manželku. Urážel ji výrazy jako debile, idiote, kreténe, hajzle, blbečku nebo lhářko. Říkal jí, že má slepičí mozek. Musela plnit jeho příkazy v domácnosti, například aby mu vyžehlila košile v noci či v brzkých ranních hodinách. Musela za něj vykonávat jeho pracovní povinnosti, třeba opravovat práce jeho studentů. Za nesplnění úkolů jí nadával nebo jí ukládal pokuty, které jí strhával z kapesného. Znemožňoval jí přehled o rodinné finanční situaci, požadoval, aby mu hlásila, kde se nachází a s kým je, určoval, kdy a s kým se může setkat. Klepal jí prsty na hlavu, strkal do ní, v noci ji bezdůvodně budil a nutil ji zavazovat mu tkaničky, i když toho byl sám fyzicky schopen. V době před uzákoněním trestnosti domácího násilí se měl vůči své manželce dopouštět také závažnějších fyzických útoků. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci najdete zde.

Muž z Kladna po dobu 14 let vulgárně urážel svou manželku, ponižoval ji, vyčítal jí neschopnost, omezoval ji v nakládání s financemi a donutil ji uzavřít půjčku, ačkoli měla obavy, že ji nebude schopná splácet. Svou manželku také strkal, fackoval, podkopával jí nohy nebo ji zamykal v koupelně. Když ho při společné jízdě autem požádala, aby snížil rychlost, způsobil jí úderem do tváře hematom. Jednou, když byla v koupelně, tak za ní vběhl s nožem v ruce a křičel na ni. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci najdete zde a  zde.

Muž z Prahy fyzicky a slovně napadal svou partnerku, a to i v době těhotenství. Fackami a dalšími fyzickými útoky jí způsobil kontuzi dolní části zad a pánve, podlitiny v obličeji, na ramenou, zádech a hýždích a zhmoždění měkkých pokrývek lebních v týlní krajině. Častoval ji slovy kráva, píča nebo kunda. Zakazoval jí stýkat se s rodinou a požadoval po ní peníze z dávek na syna s odůvodněním, že neumí hospodařit s financemi, ale sám z těchto peněz neplatil ani nájem bytu, což způsobilo, že se museli opakovaně stěhovat. Zároveň nepřiměřeně fyzicky trestal syna, a to holou rukou, dřevěnou latí, vařečkou nebo pingpongovou pálkou, při každém selhání na syna křičel, odpíral mu jídlo, nechával ho za trest spát na podlaze nebo ho sprchoval studenou vodou, když neutěšitelně plakal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci najdete zde.

Žena z Chebska po dobu několika let urážela družku svého syna slovy lempl, kráva nebo píča, kontrolovala, jak má uklizeno v pokoji, který obývala s malým dítětem, vyčítala jí, že je hovno matka, protože nedokázala svého syna normálně porodit ani kojit. Dvakrát ji fyzicky napadla fackami, škrábáním a zasazováním ran po celém těle. Přihlížela tomu, jak svou partnerku týrá její syn, který byl za své jednání odsouzen. Vyvolávala a posilovala ve své de facto snaše pocity úzkosti, ponížení, strachu, bezmocnosti a bezvýchodnosti jejího postavení a situace. Vyhrožovala jí, že jestli odejde, tak jedině bez jejího malého dítěte. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci najdete zde a zde.

Proč tato jednání soudci Nejvyššího soudu nepovažovali za trestná?

Soudy, které v právě popsaných případech vyslýchaly svědky, prováděly další důkazy a rozhodovaly o odvolání, shledaly obžalované vinnými z trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Jejich právní posouzení odpovídá rozhodnutím Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v desítkách jiných kauz z období uplynulých téměř dvaceti let. Jak tedy dva senáty Nejvyššího soudu odůvodnily své odchýlení od dosavadní praxe?

V prvé řadě je nutné uvést, že soudci 7. a 8. senátu Nejvyššího soudu, kteří měli výše popsané případy na stole, nepovažují svá rozhodnutí za odchylky. Ve svých odůvodněních citují předchozí rozhodnutí, jako by na ně navazovali. Z jejich postupu je zřejmé, že neviděli důvod k postoupení případů tzv. velkému senátu, který je příslušný k rozhodování v situacích, kdy dospějí k odlišnému právnímu názoru od dosavadní praxe Nejvyššího soudu. Již tím porušili zákon, protože jejich právní názory nejsou slučitelné s dosavadními rozhodnutími Nejvyššího soudu, natož s rozhodnutími Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva nebo s odbornými poznatky.

Základním argumentem 7. a 8. senátu Nejvyššího soudu je, že intenzita jednání obviněných není dostatečná pro to, aby mohla být posouzena jako trestná. Stát podle soudců musí být při zásazích do rodinných vztahů zdrženlivý a trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. Za takové však nepovažovali výše popsané případy. Některé z nich proto soudci Nejvyššího soudu vrátili nižším soudům k dalšímu projednání. Dva z nich postoupili přímo k projednání jako přestupky.

Jak se soudci Nejvyššího soudu propracovali k závěrům, že tato jednání sice přesahují běžné normy mezilidského soužití a jsou z morálního hlediska odsouzeníhodné, ale zároveň nejsou dostatečně závažné a lidskou důstojnost ohrožující natolik, aby se jimi zabývaly trestní soudy? Částečně si k tomu pomohli přehodnocením některých důkazů, ačkoli je znali pouze ze spisu a neměli přímý kontakt se svědky (už tím překročili své kompetence). Dále posuzovali řadu jednání obviněných jednotlivě a nehodnotili, nakolik souhrn všech jednání svědčí o dlouhodobém a systematickém uplatňování moci a kontroly. Výraznou roli sehrály také předsudky a stereotypy ohledně domácího násilí, které jsou v rozporu s poznatky viktimologie a odporují rozhodnutím mezinárodních soudů.

Za základní východisko předmětných rozhodnutí je možné vzít myšlenku, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. Soudci Nejvyššího soudu vnímají, že jejich postup by měl bránit tzv. hypertrofii [nezdravému bujení] trestní represe, která je příznačná pro totalitní režimy a vůbec pro situace, kdy fungování práva podléhá ideologickým tlakům.

Je zajímavé, že si soudci Nejvyššího soudu pro tuto argumentaci vybrali právě domácí násilí, které má rozsáhlé devastující dopady na jím dotčené osoby i celou společnost (jen ekonomické náklady domácího násilí v roce 2012 byly odhadnuty na 14,5 mld. Kč, dnes to pravděpodobně bude více). Přitom jestli je česká trestní praxe dlouhodobě kritizována za přílišnou tvrdost trestní represe, pak je to například v oblastech bagatelních krádeží nebo drogových deliktů. Ve všech těchto oblastech se střetávají různé ideologie a představy ohledně role trestní justice v reakci na tyto společenské jevy.  

Všemi popsanými kauzami se prolíná rozdrobení komplexního jednání, kterým týrání vždy je, do spousty bagatelních činů. V případě žďárského soudce Nejvyšší soud například uvedl, že nedodržování dohod je sice nekorektní, ale nemůže být týráním. Stejně tak odmítnutí půjčovat osobní motorové vozidlo, neboť šlo o projev soudcova vlastnického práva (nikoli o nástroj sociální izolace). V kladenském a pražském případě doplnil, že řešení finančních otázek (...) může podoby týrání nabýt jen ve zcela výjimečných až extrémních případech. S pohledem upřeným na jednotlivé aspekty Nejvyšší soud ve žďárském případě pokračuje: K naplnění znaku týrání nepostačuje uplatňování dominance ve vztahu jedním z partnerů, nedostatek empatie ani to, co je nazýváno vztahovou asymetrií (vztah má mj. mnoho složek, v jejichž rámci nemusí platit stejné vzorce symetrie), nepostačuje k němu ani velmi neuspokojivé a konfliktní partnerské soužití, byť může pro partnera znamenat traumatické prožívání a přinést i následky v podobě psychické poruchy. Tímto způsobem argumentace lze samozřejmě vyloučit trestní odpovědnost téměř u libovolného jednání, protože když ho izolujeme, tak z principu nemůže naplnit charakteristiku týrání, které je z definice složeno z více jednání.

Když se následně soudci 7. senátu Nejvyššího soudu pustil do souhrnného hodnocení žďárského případu, vypadalo to následovně: Uplatnění trestní odpovědnosti obviněného není na místě vzhledem k nižší společenské škodlivosti jeho jednání, které – ač popisováno soudy působí poměrně dramaticky – souviselo s vyhrocenými partnerskými spory s poškozenou, které nabyly na intenzitě v souvislosti se sporem o to, komu bude svěřen do výchovy jejich nezletilý syn. Slovní výroky, které obžaloba a soudy nižších stupňů kladly obviněnému za vinu, mohly být proneseny v afektu, zesíleném frustrací z nadcházejícího rozchodu obou partnerů a opatrovnického sporu. (...) Jednání obviněného vykazuje znaky autoritativního, dominantního a necitlivého jednání, svévole a sebeprosazování. Na druhé straně nelze přehlédnout, že k vulgaritám a výhrůžkám mezi obviněným a poškozenou docházelo oboustranně.

Je dobře, že soudci Nejvyššího soudu mají pochopení pro frustraci a afekt obviněných. Povědomí o nich může pomoci předcházet budoucím násilnostem. Ale ani jedna z těchto skutečností nesnižuje společenskou škodlivost takového jednání a neměla by pachatele zbavovat odpovědnosti za jejich činy. Pro násilnou trestnou činnost je charakteristické, že k ní dochází ve vyhrocených situacích, což sice může mnohé vysvětlovat, ale nikoli omlouvat. S ohledem na vyhrocenost situací si lze jen těžko představit, že by agresorův protějšek za všech okolností jen tiše trpěl a nikdy nijak na jeho jednání nereagoval. Jednostranné hádky si lze jen stěží představit. Pro hodnocení hádek by proto neměla být rozhodná jejich oboustrannost, ale zasazení do celkové dynamiky vzájemného vztahu.

I když ani soudci Nejvyššího soudu neměli pochybnosti ohledně celkového charakteru vztahu, přesunuli odpovědnost za jeho pokračování na oběti. Ve věci ředitele školy soudci 7. senátu uvedli: Obviněný žil s poškozenou v neharmonickém manželství, a to prakticky od jeho uzavření v roce 1975. Nicméně poškozená jako svéprávná, navíc vzdělaná žena žila v tomto manželství dobrovolně desítky let, přestože z něj mohla kdykoli odejít. (...) Obviněný, jak vyplývá z jeho psychologického profilu, je despota, dominoval ve vztahu, manipuloval s poškozenou a choval se často vůči ní nepřijatelně, přičemž poškozená je submisivní povahy a obviněnému se až nemístně podřizovala, ale jen tento vztah nezakládá trestní odpovědnost obviněného. Téměř stejné formulace soudci 7. senátu použili i v případě muže z Kladna.

Charakteristika žen jako svéprávných nebo vzdělaných nám toho neříká mnoho o tom, jestli jde o skutečné oběti domácího násilí nebo jestli násilí trpěly ze své svobodné vůle. Svéprávnost ani vzdělání nás zpravidla před agresory neochrání. Stejně tak si zpravidla zaslouží důkladnější analýzu otázka svobodné vůle oběti a faktorů, které ji ovlivnily (včetně působení agresora).

Je zřejmé, že soudci Nejvyššího soudu si jsou vědomi alespoň některých důvodů, které brání obětem z násilného vztahu odejít. Například v pražském případě považovali za nepochybné dominantní postavení obviněného, ale uvedli zároveň nutnost vzít v úvahu, že na straně poškozené neexistovaly „bariéry odchodu“ od obviněného, když opakovaně společnou domácnost opouštěla a opakovaně se vracela. Je nicméně zřejmé, že tyto překážky chápou relativně úzce. Pravděpodobně je omezují na okolnosti, jako je péče o malé děti nebo nedostatek finančních prostředků. Zcela však opomíjí mechanismy nehmatatelného charakteru jako sebeobviňování, ztráta sebedůvěry, stud, identifikace s agresorem, depresivita, snaha vyhýbat se konfliktům, posttrauma, obava z naplnění agresorových hrozeb, představa o všemocnosti a vševědoucnosti agresora, představa kontroly nad všemi aspekty jejího života, naučená bezmocnost, absence náhledu na situaci, manipulace ze strany agresora nebo obava z toho, že jí nikdo nebude věřit. Tyto prvky společně vytváří závislostní vztah, který odborná literatura nazývá tzv. syndromem týrané osoby.

Velmi zjednodušený pohled na dynamiku domácího násilí soudci Nejvyššího soud ukázali také výtkou vůči nižším soudům, že nevysvětlily, proč na rozdíl od většiny případu týrání, kde agrese pachatele postupně roste (nebo alespoň setrvává na stejné úrovni), zpravidla od psychického týrání k fyzickému a následně graduje, se v tomto případě agresivita snižovala a po dřívějším fyzickém napadání docházelo posléze po řadu let už pouze k psychickému tlaku, přičemž o gradaci jednání v uvedeném smyslu nelze hovořit ani při uvážení posledního incidentu, při němž obviněný poškozené nadával a lomcoval za kliku – byla to jeho emotivní reakce na její rozhodnutí rozvést se. Nejde rozhodně o obvyklé vyvrcholení typického týrání (např. závažným fyzickým napadením).

Pomineme-li již zmíněné omlouvání agrese pohnutkami agresora, tak soudci Nejvyššího soudu v citovaném textu zcela přehlíží existenci různých typů domácího násilí. Oborná literatura nebo zahraniční právní úpravy běžně pracují s nátlakovou kontrolou (coercive control), kdy agresorovi zcela stačí několik násilných incidentů k tomu, aby získal nad druhou osobou moc. K udržení této moci následně používá „pouze“ psychický teror. Oběť zůstává poslušná, cítí se bezmocná a netroufne si usilovat o narovnání vztahu. 

V případě de facto tchyně soudci 8. senátu Nejvyššího soudu kontrolující jednání přímo popsali v kontextu dalších forem násilí, ale přesto dospěli k závěru, že nešlo o týrání: Zatímco fyzicky sáhnout na jiného bez jeho svolení zpravidla nemůžeme, u psychických ataků je nutno vzít v úvahu složitost a jemnost emocionálních vztahů. Hádky, emoční výlevy, nadávky a jiné projevy jsou sice vždy značně nepříjemné a zasahují do psychické sféry jedince, nelze je však bez dalšího považovat za psychické týrání, pokud se začnou ve vztahu objevovat. (...) nelze uzavřít, že by cílem obviněné bylo poškozenou týrat, ponižovat ji, snižovat její status či autonomii. Naopak se [ze skutkových zjištění] podává, že, ačkoli obviněná zacházela s poškozenou nevhodně, kontrolovala ji a vulgárně napadala, tato se snažila tak svým (nesprávným) způsobem předejít konfliktům se svým synem, tj. druhem poškozené, a jeho zlému zacházení vůči poškozené i s ní samotnou. Také zejména proto kontrolovala, jak poškozená uklízela a starala se o domácnost. S tímto se pak pojily i vulgární nadávky ze strany obviněné, které rozhodně nelze tolerovat a je nutno je považovat za zlé nakládání, které se však nevyznačovalo vyšší mírou bezcitnosti a hrubosti.

Doplnění porozumění agresorům o argument jejich dobrými úmysly je obzvláště překvapivé. Jen málokdy se u trestního soudu objeví obviněný, který se hrdě přizná k tomu, že oběť týral za účelem působení co největšího utrpení. Většina obviněných se snaží použité násilí zdůvodnit tím, že jednali v nejlepším zájmu oběti, rodiny či z jiných chvályhodných pohnutek. Pokud by obhajobě pro vyhnutí se trestní odpovědnosti stačilo tvrdit dobré úmysly obviněného, mohlo by to vést k tomu, že by použití násilí nebylo téměř nikdy trestné. Podívejme se proto nyní na možné dopady zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Jaké dopady rozhodnutí Nejvyššího soudu můžeme očekávat?

Právě popsané úvahy Nejvyššího soudu nastavují laťku trestní odpovědnosti tak vysoko, že ji většina případů domácího násilí nemůže překonat. Alespoň ne v době, kdy násilí ještě nemá fatální důsledky. A když dojde k závažnému útoku proti životu či zdraví, tak ti, kteří bagatelizovali předchozí útoky jako méně závažné, zpravidla tvrdí, že masakr nemohl nikdo předvídat, natož mu zabránit.

Pokud budou případy jako výše popsané odkazovány do přestupkového nebo civilního řízení, tak se to zpravidla mine účinkem. Přestupkové řízení není stavěné na komplexní případy domácího násilí: má krátké promlčecí doby, provádí se v něm jen omezené dokazování, nevedou ho zpravidla právní profesionálové, jsou v něm ukládány zanedbatelné sankce, obviněnému není možné uložit povinnost nahradit oběti náhradu nemajetkové újmy, nefunguje zde systém bezplatné právní pomoci a oběť v něm má jen omezené možnosti podávat opravné prostředky proti nesprávným rozhodnutím. Obdobně nenabízí obětem domácího násilí dostatečnou a účinnou ochranu ani občanské právo. Případy domácího násilí v přestupkovém nebo občanskoprávním řízení jen zřídkakdy probíhají a končí uspokojivě.

Existence popsaných rozhodnutí Nejvyššího soudu je neocenitelným darem pro obviněné a jejich obhájce. Každý obhájce, který dělá svou práci dobře, musí těmito rozhodnutími argumentovat ve prospěch svého klienta. Je proto třeba očekávat, že pokud obhajobě nevyhoví už nalézací a odvolací soud, tak budou téměř všechny kauzy domácího násilí pokračovat k Nejvyššímu soudu, popř. k Ústavnímu soudu. To povede k opakovaným výslechům, prodloužení řízení, k prohloubení nejistoty, ke zvýšení nákladů účastníků i státu a k nárůstu frustrace všech osob, kterých se řízení nějak dotýká.

V rozhodnutích nižších soudů, kterým soudci Nejvyššího soudu vrátili popsané případy k dalšímu rozhodování, je zřejmý nesouhlas s Nejvyšším soudem. Někteří soudci nižších soudů do svých rozhodnutí výslovně napsali, že v tomto textu kritizovaná rozhodnutí nejsou v souladu s odbornými poznatky ani s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu. Tuto soudcovskou odvahu je třeba ocenit. Lze nicméně předpokládat, že pokud bude obdobných rozhodnutí Nejvyššího soudu přibývat, bude růst také tendence nižších soudů podřídit se nadřízené instanci, i když s ní vnitřně nesouhlasí.

Rozdílné rozhodování soudů v obdobných případech je obecně nežádoucí. Vede totiž k nepředvídatelnosti výsledku řízení: jestli s konkrétním typem případu nebo argumentací uspějete, závisí na tom, kteří soudci budou o věci rozhodovat. Nesoulad v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je navíc problematický v tom, že je to právě Nejvyšší soud, který má za úkol svou činností sjednocovat nejednotnou praxi nižších soudů. Jestliže dělá pravý opak, pak snižuje svou vlastní kredibilitu a ohrožuje důvěryhodnost justice jako takové.

Obětem vysílá Nejvyšší soud vzkaz, že nedává smysl, aby se obracely na orgány činné v trestním řízení dříve, než budou téměř či úplně mrtvé. Profesionálové pomáhající obětem budou svým klientům více doporučovat, aby zvážily, jestli nejistý výsledek trestního řízení stojí za stres, nejistotu a další zátěž, kterou by jim řízení způsobilo. Jestliže jsme doposud měli problém s nízkým rozsahem nahlašování domácího násilí policii, tak lze očekávat, že rozporuplné názory Nejvyššího soudu ochotu obětí spolupracovat s justicí ještě sníží.      

Takto popsaný výsledek by byl také v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle Evropského soudu pro lidská práva mají členské státy Rady Evropy povinnost zajistit účinnou ochranu před domácím násilím. Štrasburský soud považuje za odporující Evropské úmluvě o lidských právech, když soudní systém nebere domácí násilí dostatečně vážně, netrestá účinně pachatele závažných útoků proti tělesné či duševní integritě a spoluvytváří prostředí, ve kterém si agresoři mohou připadat nepotrestatelní. Před evropským soudem argumenty Nejvyššího soudu neobstojí. Jejich sexistický a diskriminační charakter může České republice jen přitížit. Lze proto očekávat, že oběti, které nedosáhnou spravedlnosti u českých soudů, budou podávat stížnosti do Štrasburku. Pro Českou republiku to kromě mezinárodní ostudy bude znamenat povinnost oběti finančně kompenzovat (náhrady se zpravidla pohybují v řádu nižších desetitisíců eur za jeden případ).

Z právě uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí 7. a 8. senátu Nejvyššího soudu v pěti popsaných případech představují úkrok od dosavadní soudní praxe a od standardu běžného v civilizovaných zemích. Obsah těchto rozhodnutí je v rozporu s odbornými poznatky a působí újmu celé společnosti. Kdo a co s tím může něco udělat?

Jak chybnou rozhodovací praxi napravit?

Pravděpodobně nejrychleji může zjednat nápravu sám Nejvyšší soud. Pokud názor soudců 7. a 8. senátu není na Nejvyšším soudu většinový, má tato instituce nástroje na sjednocení rozhodovací praxe (např. stanovisko trestního kolegia nebo rozhodnutí velkého senátu). K návratu k původní rozhodovací praxi může dojít také méně konfliktním a nápadným způsobem, pokud soudci předmětných senátů začnou na základě veřejné kritiky domácí násilí opět trestat. Možnou ukázkou tohoto přístupu je druhé rozhodnutí 7. senátu v kladenském případě, ve kterém soudci odmítli dovolání obviněného s tím, že prohlásili přístup dekriminalizující domácí násilí za dezinterpretaci jeho prvního rozhodnutí.

Relativně rychle může postup 7. senátu prohlásit za rozporný s lidskými právy obětí také Ústavní soud, ke kterému podala stížnost bývalá družka žďárského soudce. Řešení prostřednictvím Evropského soudu pro lidská práva by pravděpodobně mohlo přijít až později, pokud u něj v tuto chvíli již nečeká na rozhodnutí případ, který by byl podobný těm výše popsaným.

Kromě soudů se tématu mohou chopit také zákonodárci. Od Nového roku byl trestní zákoník v rámci redefinice sexuálních deliktů doplněn o definici bezbrannosti. Poslanecká sněmovna v současnosti projednává návrh zákona doplňujícího definici domácího násilí do občanského zákoníku. Obdobně by bylo možné definovat v trestním zákoníku týrání způsobem vycházejícím z dobré mezinárodní praxe a ze soudních rozhodnutí založených na aktuálních odborných poznatcích.

Autor je advokát, dlouhodobě se tématem domácího násilí zabývá.