“Wishful thinking” je jeden z anglických výrazů, pro které se těžko hledají elegantní české ekvivalenty. Předstíráme, že něco je tak, jak si přejeme, aby to bylo. Taková hra na jakoby.
“Wishful thinking” je, když novinář v časopisu Newsweek spekuluje o tom, kým Mitt Romney nahradí v úřadu Hillary Clintonovou, jako by už bylo po volbách a republikánský kandidát byl bezpečně usazen v Bílém domě.
“Wishful thinking” také je, když recenzentka listu The New York Times nazývá současnou retrospektivu Cindy Shermanové v Muzeu moderního umění “vzrušující” podívanou.
V jiném článku citují tytéž noviny manhattanského obchodníka s uměním Philippa Ségalota, který se podivuje nad tím, jak jeden jednoduchý nápad (fotit samu sebe v různých převlecích) mohl fotografce vystačit na celých třicet pět let. Ještě víc se lze divit tomu, že se pro čím dál větší, výpravnější a dokonce už i skupinové autoportréty Cindy Shermanové ještě stále najdou obdivovatelé a také kupci, kteří jsou ochotni utratit za ně několik milionů dolarů.
Cindy Shermanová nedělala vždy jenom autoportréty. Během osmdesátých a devadesátých let minulého století místo sebe fotografovala umělé kusy lidských těl, zvratky, výkaly a zbytky jídla v různých stádiích rozkladu. Také poškozené panenky. Její představy prý tehdy ovlivnil rozvod a také vztek na úspěšnější mužské kolegy.
Výstava v Muzeu moderního umění (MoMA) se ale soustředí téměř výhradně na fotografie, s nimiž si veřejnost Shermanovou spojuje nejčastěji. Najdeme tu malé černobílé “filmové záběry” - výjevy z fiktivních filmů, v nichž Cindy hrála jedinou a hlavní roli, a které ji v sedmdesátých letech proslavily. A také velkoplošné obrazy bohatě nastrojených Cindy Shermanových v exotických kulisách, které vyrábí dnes. Je zajímavé, že mezi Cindy v roce 2011, 2000 nebo 1995 není až na různé kostýmy a paruky vůbec žádný rozdíl. Stále to samé.
Jedinou změnou je snad to, že Shermanová si začala vlastní obličej upravovat ve photoshopu. Zpráva o tom si našla cestu až do tisku. Tu má oči trochu blíž u sebe, tu zas buclatější tváře. Na výsledku to mnoho nemění.
Nabízí se srovnání s Marinou Abramović, perfomerkou srbského původu, jejíž velkou retrospektivu MoMA hostila v roce 2009. Také Abramović používá vlastní tělo a tvář jako prostředek uměleckého vyjádření. I ona je sebestředná, narcistní a nesnesitelná a po zhlédnutí výstavy bychom s ní nechtěli jít na kávu. Její dílo ale má něco, co v Shermanové fotografiích úplně chybí – vnitřní napětí. Abramovič hledá pod maskou, žádná nahota jí není dost nahá. Klade sama sobě překážky, vyzývá se na souboj, trestá se a také odměňuje.
Podobná (jakákoli) dynamika u Shermanové úplně chybí a paleta reakcí, kterou výstava v divákovi vyvolá, tomu odpovídá. Zvědavost, pak už jen nuda. Nevolnost při pohledu na zvratky, výkaly a detaily umělých lidských přirození je předvídatelná a náš vnitřní život neobohatí.
Pokud, jak tvrdí kurátorka výstavy Eva Respini, fotografka Cindy Shermanová “vystihuje témata v samém srdci naší vizuální kultury“, vypovídá to cosi děsivého o této kultuře, o povrchnosti a prázdnotě obrazů, které nás obklopují.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
