Dva bloky na sever od našeho domu, na Druhé Avenue, bývala restaurace Elaine‘s. Jedna z těch legendárních hospod, o kterých se dočteme v románech, například o ní psal Phillipe Roth. Od 60. let ji navštěvovali hlavně spisovatelé a novináři, ale také lidé od filmu a od divadla. Když na jaře minulého roku Elaine‘s náhle zavřela, byl to šok i pro mne, a to jsem ji znala jen zvenku.
Jeden ze štamgastů, který v podniku našel svůj druhý domov, publikoval k prvnímu výročí uzavření Elaine‘s srdceryvný článek v New York Times. Píše o sobě jako o člověku bez domova, který se po celý rok marně snažil zakotvit jinde. Věrní hosté restaurace (autor je nazývá „expats“ – krajané) spolu komunikují na Facebooku, kde si předávají zprávy o bývalých barmanech a číšnících od Elaine‘s a jiné drobné informace související s jejich „vlastí“. Bloudí po Manhattanu, starému hnízdu se nic nevyrovná. Jeden autorův přítel, uprchlík před Hitlerem, nazval situaci „druhým exilem“.
Proč slavná restaurace zavřela? Elaine Kaufmanová zemřela a její neteři, dědičce, už podnik nepřipadal rentabilní. City stranou.
Tak to tu chodí. Co všechno stačilo zaniknout v naší staré, rakousko-uherské čtvrti Yorkville, jen za ty tři roky, co jsem tady žila: maďarské lahůdky, kino na První avenue, kavárna Rohrs, restaurace Elaine‘s a teď, v červenci,
Lascoffova lékárna na Lexington Avenue, která fungovala na stejném místě plných 113 let. Mezi její slavné zákazníky patřil i Salvador Dalí, který si tam prý chodil pro čerstvé pijavky. A to je jen špička ledovce.
Staré domky s barevnými fasádami, požárními schodišti, křivými podlahami a stropy, ze kterých čouhá sláma, ustupují věžákům, které trčí z nízké zástavby jako špendlíky zabodnuté do mapy dobývaného teritoria.
Staré ustupuje novějšímu, ale tak tomu bylo na Manhattanu vždycky. Jen málo zdí odolává tlaku, a to, že dosud stojí, neznamená, že je zítra nějaký ještě vlivnější a bohatší investor nezbourá. Tady na Manhattanu není čas na sentiment, nelze se vracet. Na záda se vám tlačí dav lidí a cesta vede vždycky jen dopředu.
Přistěhovalce ze starého kontinentu, tohle drásá, trpí v atmosféře provizoria. Na druhou stranu v New Yorku cítíte nostalgii, ale ne tíhu (došlo mi to při jedné letní procházce nehybným pražským Veleslavínem). Onu tíhu životů prožitých po generace na jednom místě, v jednom domě, na jedné posteli, po staletí nahromaděných zklamání, nenávistí, závislostí. Tíhu, která člověka pomalu ubíjí, duševně i fyzicky. Ten proces dobře popisuje Thomas Bernhard.
New York je město bez tíže. Je stále v pohybu a stále vám uniká, i když sedíte přímo uprostřed. Proto tak přitahuje. Město touhy.
V Campo Santo, sbírce cestopisných črt o Korsice, cituje W.G. Sebald Pierra Bertauxe, který uvažoval o změně lidského chování v moderních městských společnostech na sklonku 20. století: při malé hustotě obyvatel, píše Bertaux, byl každý člověk nepostradatelný. Ať živý či mrtvý, měl svoje nezastupitelné místo. Dnes, kdy je každý od narození nahraditelný a v podstatě přebytečný, musíme házet balast přes palubu a zapomínat vše, na co bychom jinak vzpomínali: mládí, dětství,
náš původ, rodiče, předky…
Tady na Manhattanu ani nejsou hřbitovy. Mrtví, stejně jako odpadky, se vyvážejí mimo ostrov.
Před třemi roky, na začátku října, jsem se přistěhovala do New Yorku. Teď se loučím, s městem i s Poznámkami z New Yorku. Od listopadu budeme s rodinou bydlet ve francouzském Lyonu. O jídle a víně zatím psát neumím, ale třeba se tam najde i dost jiných zajímavostí, které by vydaly na pravidelné sloupky.
A protože je tenhle blog z New Yorku úplně poslední, dovolím si na závěr přilepit ještě pár nesouvislých osobních poznámek, které se mi do žádného sloupku nikdy nevešly.
Dveřníci, vrátní a portýři. Newyorská specialita, kterou jinde nenajdete. Budou mi chybět, i když ve mně jejich stálá přítomnost u vchodu do našeho domu vzbuzovala rozpaky.
Vrátní, dveřníci a portýři otvírají dveře, ohlašují návštěvy a občas (málokdy) pomohou s taškami, ale jejich hlavní funkce je jiná. Naslouchají trápení osamělých lidí, lichotí, žvatlají na batolata. Dohlížejí na stařečky, kterých je v našem domě hodně, a občas některý z nich založí požár, zamkne se na balkóně, nebo si zabouchne dveře od bytu. Jednou jsem dokonce zaslechla, jak Černohorec Miky vymlouval sousedovi sebevraždu.
Budou mi chybět činorodá rána, kdy ve větru a jiskřivém slunečním světle nad První Avenue poletovali holubi a naši sousedé, obyvatelé New Yorku, s optimistickým výrazem ve tváři kamsi spěchali, v ruce nepostradatelný kelímek s kávou. Začínal nový den a leccos dobrého se mohlo přihodit.
Bude mi chybět černoch z květinářství na rohu. Vysedával na stoličce před krámem mezi květináči, na hlavě slamák, křenil se a pozoroval dámy, jak s vystrčeným pozadím a pokrčenýma nohama balancují na podpatcích, jež škodolibí návrháři vymýšlejí rok od roku vyšší.
Bude mi chybět postarší pankáč z naší ulice. V černé kůži, omotaný řetězy a ověšený tunami špendlíků a cvočků sedával na hydrantu vedle pekárny a když měl náladu, zpíval. Nebo paní, která s sebou všude nosila bílého papouška Kakadu, dokonce do restaurace, kde se pták - na vlastní oči jsem to viděla - choval vybraně.
Budou mi chybět zimní dny, kdy jsme se probudili zapadaní sněhem a všechno stálo, ztichlo. Manhattan, který pádí vždy alespoň o krok před vámi, ležel a oddychoval jako dítě po celodenním řádění. Brodili jsme se závějemi a na chvíli měli pocit, že nám nic neutíká.
Bude mi chybět celé to ohromné město, kde je možné najít cokoli, odkud se vynořují podivné bytosti a nechávají za sebou stopu magie. Jako ten chlapec (pokud to byl chlapec) s tichým hlasem a průsvitnýma očima, který mi vloni v zimě na Lexington Avenue jen tak mimochodem požehnal.
Foto: Jiří Zavadil
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
