Minulý čtvrtek zveřejnil úřad pro sčítání lidu ve Washingtonu D.C. zajímavou zprávu. V zemi, založené evropskými osídlenci, se za uplynulý rok poprvé narodilo víc “barevných” dětí než “bílých.” Potomci Hispánců, černochů, Asiatů a smíšených ras tvoří přes padesát procent novorozenců.
Běloši ještě nějakou dobu budou mít většinu, ale ne nadlouho, populace rychle stárne. Průměrný věk bílé ženy je dnes 42 let, zatímco například průměrné hispánské ženě je 27 let.
Je to jako v té písni, kterou podle očitých svědků zpíval čejenský náčelník Bílá Antilopa, než byl armádou bílých nájezdníků zavražděn při masakru u Sand Creek: “Nic nežije dlouho, jen země a hory.”
Ano, s bělochy to jde z kopce. V místních souvislostech se nemohu ubránit myšlence o “božích mlýnech.” I když původní obyvatelé severní Ameriky mají na oné nadpoloviční většině dětí tak malý podíl, že ve zprávě o nich není ani zmínka. Spadají zřejmě do kategorie “smíšené rasy”.
Ve městě New York se zachovalo vlastně jen jediné místo spojené s historií lidu Lenape, jehož kmeny před příchodem bělochů obývaly severovýchodní pobřeží Ameriky. Je na severní špičce Manhattanu, v místě, kde se Východní řeka vlévá do Hudsonu. “Šorakapok” je v jazyce Lenape jméno místa, jež bylo podle archeologických nálezů po dlouhá staletí indiánským centrem ostrova Mannahatta. Běloši mu začali říkat “Inwood Hill Park.”
Dodnes se tu zachovala část původního pralesa i slaná mokřina, která se při každém přílivu zaplavuje vodou. Jsou tu jeskyně, ve kterých se ještě na počátku 20. století nacházely zbytky indiánské keramiky a hromady vyjedených škeblí. Po kopcích posetých tisíce let starými balvany vedou indiánské stezky.
V parku lze také najít místo, kde roku 1626 Indiáni “prodali” ostrov Mannahatta (neboli Ostrov mnoha kopců) holandským osídlencům zastoupeným Petrem Minuitem. Vhledem k tomu, že Indiáni se o pojmu osobního vlastnictví poučili až během svého tragického styku s bělochy, se lze domnívat, že tehdy nevěděli, co činí. Výměnou za svoji zemi prý přijali korálky a jiné cetky v hodnotě 60 guildenů.
Na místě pochybné transakce Indiáni vysadili strom. Tulip Tree, neboli Lyrovník tulipánokvětý (Liriodendron tulipifera) - příbuzný naší magnólie, který dorůstá výšky až 40 metrů. Strom žil 300 let, je zachycen na dobových fotografiích. Jeho zbytky nechal v roce 1938 odstranit hlavní plánovač města New Yorku, pověstný Robert Moses. A nebyla to jediná památka, s níž se průkopník betonu, dálnic a veřejných sportovišť nesentimentálně vypořádal. Dnes je na místě Lyrovníku alespoň kámen s pamětní deskou.
V rámci svého urbanistického zásahu vyhnal Robert Moses z Inwoodského parku každého, kdo nezapadal do jeho modernistické koncepce: indiánské výrobce keramiky, nejrůznější squattery, obyvatele hausbótů a také “princeznu Naomi”.
Naomi, Indiánka z kmene Čerokézů, byla místní raritou. Přišla na Manhattan z Oklahomy, doprovázela svého syna Billa Kennedyho, boxera lehké váhy. Protože by prý nesnesla život v přetopeném městském bytě, postavil jí syn v Inwoodském parku dřevěnou chatu, kde si založila jakési improvizované indiánské centrum. Prodávala upomínkové předměty z korálků a limonádu za 10 centů. Také přijímala indiánské delegace a učila děti keramiku.
Vlastně lze říct, že až do zásahu Roberta Mosese byli Indiáni přirozenou součástí Inwoodu. Třebaže se jednalo spíš o turistickou atrakci. Jedna z účastnic tehdejších indiánských festivalů vzpomíná, že její rodiče, s nimiž bydlela v Brooklynu, vlastnili dvě sady slavnostního oblečení. Jedno opravdové a druhé “indiánské pro bělochy”. Když jeli jednou za rok předvádět tanečky do Inwood Hill Parku, oblékali si to druhé.
Věřím tomu, že slavnostní roucha účastníků Pow-wow neboli slavnostního setkání, které se v Šorakapoku konalo tuto neděli, byla skutečná. Jen pro zajímavost: podle pravidel se těmto oděvům nesmí říkat “kostýmy” a nesmí se na ně sahat. Nesmí se vstupovat do posvátného kruhu, ve kterém se tančí a zpívá a bez dovolení se nemá ani fotografovat. Při Grand Entry neboli Velkém nástupu, kdy hlavní obřadník uvádí do arény tanečníky, mají diváci povstat.
Novodobá verze indiánských slavností, jejichž tradice byla po dlouhé pauze obnovena na sklonku minulého století, se jmenuje “Bubny na Hudsonu”. Je to akce, při které vystupují různé taneční soubory, a ve stáncích lze zakoupit pernatou čelenku, prak či pravý irokézký hamburger.
Ovšem mýlí se, kdo by se domníval, že se jedná jen o přehlídku vyčpělého folkloru. Součástí programu byl i proslov slavné politické aktivistky v boji za práva Indiánů a jiných menšin, předsedkyně společnosti Americans for Indian Opportunity (Američané pro Indiánské příležitosti), Indiánky z kmene Komančů, LaDonny Harris. A hlavním řečníkem slavnosti byl ctěný stařešina Tom Porter (indiánským jménem Sakokweniónkwas neboli “ten, kdo vítězí”), náčelník Medvědího klanu kmene Mohykánů, který zasvětil život záchraně svého jazyka a kultury.
V neděli 20. května pálilo slunce a vál silný vítr. Zčeřená hladina zátoky se třpytila a nad temně zelenými korunami Inwoodského lesa se vznášel orel. Na všechno dohlíželi policisté na koních. Tahle show nebyla velkolepá a nebyla ani moc veselá. Na to je zdejší historie ještě stále příliš živá.
Autor fotografií: Jiří Zavadil
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
