Končí jedna éra: zemřel sebevědomý romantik John McCain

Senátor a dvojnásobný prezidentský kandidát John McCain, jenž v sobotu podlehl rakovině mozku, byl zvláštní politik. Jeho poradci si kolikrát rvali vlasy nad tím, jak mizerně mluvil sám o sobě. Neustále se k něčemu přiznával, něčeho litoval, posmíval se vlastním slabostem i politickým krokům, které učinil z čisté vypočítavosti. Pak udělal nějaký další tah, nečekaný a odvážný - a zase spoustu lidí naštval.

Svým způsobem si to mohl dovolit. Ve středu jeho života i politické kariéry stála existenciální zkušenost pěti let brutálního mučení ve vietnamském zajetí. Letce a syna amerického admirála odmítli vyšetřovatelé po setřelení řádně ošetřit, a pak ho i s jeho zlomeninami mlátili a věšeli za ruce na provazu natolik brutálně, že se dvakrát pokusil o sebevraždu. John McCain neustálou bolest nakonec nevydržel, zlomil se a podepsal prohlášení o zločinné povaze americké invaze, jejž Vietnam hojně využil k propagandistickým účelům. Málokdo dostal příležitost poznat vlastní hranice a sama sebe tak, jako John McCain. A asi málokdo po podobné příležitosti touží.

Z drsné zkušenosti si McCain odnesl nezpochybnitelný kredit, který se až donedávna nikdo neodvážil zpochybnit. Po dlouhé rehabilitaci se proměnil v jednoho nejvýraznějších konzervativních amerických politiků, vlastně v jednoho z nejvýraznějších politiků vůbec. Ve Spojených státech se stěží najde komentátor nebo politický nadšenec, který by se dokázal ztotožnit se vším, co v politice dělal. Senátor z Arizony patřil nepochybně do pravicové části politického spektra, ale to mu nebránilo překračovat ideologické hranice v takových otázkách, jako je změna klimatu, reforma zdravotnictví, komplexní řešení krize okolo nelegálních přistěhovalců či regulace finančních příspěvků v politice.

Byly důležité okamžiky, kdy neváhal využít svůj kredit proti populárnímu mínění většiny Američanů - jako když otevřeně vystoupil proti mučení zajatých podezřelých teroristů v době, kdy “vylepšené vyšetřovací techniky” propagovala administrativa George W. Bushe coby jednu ze záruk americké bezpečnosti tváří v tvář islamistickým extremistům. Senátor, který tehdy sám aspiroval na prezidentskou funkci, Američanům připomněl, že ve hře je především jejich vlastní charakter, byť si tím mnoho chvály v republikánské straně nevysloužil.

Z české perspektivy, a především pro pamětníky komunistického režimu, měl McCain neodolatelné kouzlo rozhodného a čitelného amerického politika s kořeny hluboko v konfliktu studené války. Nepatřil k rozumářským “pragmatikům”, viděl jasně hranici mezi svobodou a tyranií a nebál se pojmenovat, kde leží. Státy, jež se nacházejí ve stínu Ruska, jako je Ukrajina nebo Moldávie, neměly ve Spojených státech většího a přesvědčenějšího zastánce, než byl senátor McCain. Jako voják z rodiny dvou čtyřhvězdičkových admirálů byl stoupencem silových řešení. Jeho spontánní popěvek “bombarduj, bombarduj, bombarduj Írán” mu vynesl posměch prezidentského kandidáta Baracka Obamy. A v některých bodech se mýlil: útok proti Iráku nebo zásah v Lybii, jejž bezvýhradně podporoval, dnes málokdo považuje za úspěch.

John McCain nebyl anděl. Ošklivě zradil svou první ženu, v politice dokázal občas jednat cynicky. Pravděpodobně nejhorším okamžikem jeho kariéry bylo rozhodnutí postavit do prezidentského klání v roce 2007 coby svou viceprezidentskou kandidátku aljašskou populistku Sarah Palin. Od jejího pokleslého politického stylu vede přímá linka ke vzniku Tea Party a politickému vzestupu dnešního prezidenta Donalda Trumpa. McCain nicméně tento přešlap otevřeně přiznával, jako mnoho jiných. “Palin byla jen jednou z mnoha chyb, kterých jsem se dopustil,” poznamenal později s lehce sebeironickým úsměvem.

John McCain sám byl také terčem nevybíravého politického cynismu. George W. Bush proti němu v republikánských primárkách v roce 2000 nasadil jednu z nejpodlejších podpásových kampaní v amerických dějinách, když mezi mezi konzervativními voliči v jižanském státě nechal rozšířit pomluvy o tom, že arizonský senátor je otcem nemanželského dítěte černé pleti. Jen jediný politik si ale dovolil zpochybnit základní životní zkušenost, kterou McCain prošel. Donald Trump během tažení na Bílý dům prohlásil, že pro něj John McCain není žádný hrdina, protože on sám “dává přednost lidem, kteří se nenechali chytit”. Větší kontrast mezi lidskou noblesou a primitivností, než nabízelo srovnání mezi Johnem McCainem a Donaldem Trumpem, si lze jenom stěží představit.

S odchodem senátora, který sám na prezidentský úřad nakonec nikdy nedosáhl, skončila ve Spojených státech symbolicky jedna éra. John McCain sám sebe nazýval “veselým válečníkem” a popisoval se anglickým slovem “maverick”, což je vlastně původně samotářský jedinec, který se šťastně potuluje daleko od svého stáda. Byl v tom kus romantiky i zručné sebeprezentace a jako obvykle bylo oba póly těžké rozlišit. Když čtete americké nekrology, cítíte obdiv ke sverázně svobodnému chlapovi i ze strany komentátorů, kteří se s Johnem McCainem na politice shodovali jen výjimečně. Nechybí smutek, úcta a trocha úzkosti. John McCain je nanávratně pryč.