Válková nebyla dobrou kandidátkou ani bez kauzy Urválek, Křeček by rozděloval lidi

Poslanci ve středu volí nového veřejného ochránce práv. Poté, co odstoupila Helena Válková, kandidovali na post, který je i po dvaceti letech spojen se jménem jeho prvního představitele Otakara Motejla, bývalý zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček, právník Jan Matys  a vládní zmocněnec ČR u Evropského soudu pro lidská práva  Vít Alexander Schorm. Kdo se jím stane, a jestli vůbec někoho poslanci vyberou, je však nejasné. Napříč sněmovnou totiž nepanuje shoda na jasném kandidátovi. Tuto okolnost nicméně může změnit doporučení předsedy poslaneckého klubu hnutí ANO Jaroslava Faltýnka, který svým poslancům podle Deníku N v úterý řekl, aby volili prezidentského kandidáta Stanislava Křečka. K tomu se má připojit i ČSSD. Opozice se na jednom jméně neshodla.

V prvním kole tajné volby nikdo neuspěl, druhé se bude konat ve středu v 18 hodin. K vítězství bylo třeba nadpoloviční většiny hlasů. Stanislav Křeček získal 66 hlasů, Vít Alexander Schorm 47 hlasů a Jan Matys 20 hlasů; ke zvolení bylo potřeba 90 hlasů. Výsledek druhého kola mezi Schormem a Křečkem může paradoxně ovlivnit spolek Milion chvilek pro demokracii. Ten pohrozil demonstrací, pokud bude zvolen Křeček - a někteří poslanci v reakci na to prohlásili, že  mu dají hlas. Pokud by nikdo nebyl zvolen, volba se pravděpodobně uskuteční znovu v březnu. Připomeňte si před volbou rozhovor s Vítem Alexandrem Schormem, který říká, že je oproti ostatním kandidátům zárukou, že by veřejný ochránce práv plnil všechny své povinnosti stanovené zákonem a že by dokázal sjednocovat.

Jste vládním zmocněncem ČR u Evropského soudu pro lidská práva. Proč jste se rozhodl ucházet o post veřejného ochránce práv?

Reagoval jsem na situaci, která nastala loňský podzim, kdy se profilovala jako jediná jasná kandidátka profesorka Helena Válková, která je členkou politické strany. A podle mě by ombudsmanem neměl být straník. Proto jsme s pár dalšími lidmi uvažovali o možnosti nabídnout vůči ní alternativu.

S kým přesně jste nad kandidaturou uvažovali, když mluvíte v množném čísle?

S různými známými, kteří třeba působí v lidsko-právní oblasti. Ale nechci je konkrétně jmenovat. Kontakt jsem udržoval i se senátorem Jiřím Dienstbierem, který mě také navrhl. Každopádně to nedělám proto, že bych o takovou funkci usiloval a viděl v ní něco, čeho v životě musím dosáhnout. Jde mi o to, aby tato instituce dobře fungovala a plnila svoji úlohu. Vidím také, že jsem generačně někde jinde než tři dosavadní ombudsmani. Ale podobná generační změna jednoho dne stejně musí přijít. Nadto jsou ombudsmani v Maďarsku nebo v Polsku rovněž čtyřicátníci.

Když to neděláte proto, že byste o takovou funkci usiloval, poslanci pak nemusí vidět důvod, proč vás volit.

Ale nyní se o to místo aktivně hlásím. Volební proces probíhá a já z něho nevystupuji. Mám zkušenosti z praxe při řešení případů před Evropským soudem pro lidská práva. Také jsem kdysi dávno pracoval s prvním ombudsmanem Otakarem Motejlem na jednom pracovišti, na Nejvyšším soudu. Řekl jsem si, že mi na tom úřadu záleží - a že bych tedy po téměř osmnácti letech, co současnou práci dělám, mohl vystoupit z komfortní zóny. Ostatně, i kdyby to nevyšlo, byla by to velice dobrá zkušenost.

V čem?

Zkusit dělat něco, co jsem dosud nedělal, a možná zjistit, že to není tak strašné, jak se může na první pohled zdát. Třeba dávat rozhovory médiím nebo chodit do Poslanecké sněmovny a Senátu a hovořit se zákonodárci.

Je pravděpodobné, že kdybyste se stal ombudsmanem, budete tohle všechno dělat neustále. Když je vám to nepříjemné, není to pro funkci ombudsmana diskvalifikující?

Po posledních zkušenostech bych už řekl, že při určité přípravě to není nepříjemné, ale že je to zvládnutelné. Chci říct, že když člověk nějakou věc nikdy nezkusí, může mít a priori pocit, že se to ani pokoušet nemá, protože to nedokáže.

Doteď jste hájil pozici státu. V pozici veřejného ochránce práv byste hájil naopak jednotlivce před státními institucemi a systémem. Nebude těžké změnit přemýšlení o případech?

Když se zabýváte podobnými záležitostmi jako já, vidíte, v čem státní instituce selhávají, jak se brání, čím to zdůvodňují – a dokážete možná rychleji a lépe prohlédnout, kdy to či ono úplně nesedí. Čili si myslím, že mě to nediskvalifikuje, naopak mi to dává určitý vhled do toho, jak státní orgány fungují. A druhá věc je, že na našem pracovišti se zdaleka nezabýváme jen obhajobou samotnou, řešíme i výkon rozsudků Evropského soudu pro lidská práva či implementaci jiných mezinárodních rozhodnutí. To obnáší i takové věci, jako jsou systémová i individuální opatření k nápravě. Musíme se tak podívat na situaci stěžovatele – a dalších lidí, kteří jsou potenciálně ve stejné situaci – prizmatem toho, jak vše napravit a uvést do původního stavu, pokud to jde; a jak předejít tomu, že se to bude opakovat.

Říkal jste, že jste kandidaturu ohlásil, protože se o úřad ucházela i Helena Válková. Nepovažoval jste ji tedy za vhodnou kandidátku už v době, kdy ještě nebyl známý článek, který napsala v roce roku 1979 do časopisu Prokuratura? Téma ochranného dohledu v něm zpracovala s Josefem Urválkem, který se jako komunistický prokurátor účastnil procesu s Miladou Horákovou…

Ne, protože dle mého názoru má být ombudsman nezávislý, nestranný, apolitický. A když se o úřad uchází někdo, kdo je velmi úzce spjat s hnutím ANO, což se profesorce Válkové nedá upřít, není to vhodný kandidát.

Zároveň jste i po zveřejnění článku Českému rozhlasu řekl, že je dobře, že Helena Válková zůstala vládní zmocněnkyní pro lidská práva. Není to v rozporu?

Zmíněný článek na serveru Info.cz upozornil na něco reálného, ale možná s příliš bombastickým a přehnaným titulkem. Já to vnímám tak, že Helena Válková v sedmdesátých letech byla prostou výzkumnicí na daném pracovišti. Měla navíc určitě omezené informace – třeba o tom, jak je trestní právo využíváno a jaký má potenciál třeba v boji proti politickým oponentům režimu. To si dovedu představit. Ale můj postoj je spíše principiální v tom směru, že bych nepovažoval jako kandidát na veřejného ochránce práv za slušné, kdybych odsuzoval profesorku Válkovou poté, co pod vlivem událostí nakonec z volebního procesu odstoupila.

Ta otázka ale zůstává. V České televizi, kde diskutovala mimo jiné s Jiřím Gruntorádem, Helena Válková řekla, že hájila jiná lidská práva než disidenti. Vy se chcete ucházet o post ombudsmana – existují tedy podle vás dvojí lidská práva?

Ten výrok určitě nebyl šťastný. Vlastně celá reakce profesorky Válkové na vyvstalou situaci v médiích nebyla šťastná a jsem přesvědčen, že si to uvědomuje. A jistěže nejsou dvojí lidská práva. Hovoří se třeba o společných charakteristikách lidských práv; o tom, že jsou univerzální a vzájemně provázaná. Její výrok je z právního hlediska nesprávný – a podle mě vlastně může odrážet její vnímání zmíněného problému za minulého režimu. Že se soustředila na určitou výseč, k níž tíhla svojí odborností, zatímco disidenti se dovolávali skutečně jiného okruhu lidských práv, jako byla svoboda projevu. Ale i tyhle věci byly samozřejmě vzájemně provázané.

Proč byste měl být lepším kandidátem než vaši protikandidáti – bývalý zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček nebo advokát Jan Matys?

Dávám oproti oponentům důraz na celek, na všechny povinnosti ombudsmana. Ombudsman má šest oblastí kompetencí a zdůrazňuji, že všechny mají právní základ, a to nejenom v našem zákoně, ale ve většině případů navíc v mezinárodních závazcích nebo v povinnostech plynoucích z unijního práva. Dle mého názoru všechny agendy vyžadují pozornost a musí být plněny. Třeba doktor Křeček říká, že by diskriminaci nechal zcela na soudech. Doktor Matys zase zmiňoval problematiku délek soudních řízení, což je určitě setrvalý problém naší justice, ale rozhodně to není obrázek o všech problémech, jimiž se ombudsman zabývá: je jich řada a nedají se redukovat na délky řízení. Jako důležité vnímám i to, jestli by moji protikandidáti dokázali být lídry týmu, který v Brně existuje.

Máte výhodu, když stojíte proti někomu, kdo je bývalým zástupcem veřejného ochránce práv?

Myslím, že mám. Sice jsem nikdy nevedl tým o nějakých sto padesáti lidech, ale na druhou stranu jsem třeba řídil mezinárodní expertní jednání v Radě Evropy, kdy se mi vždy podařilo dospět ke konsensu, a to i v citlivých a kontroverzních věcech. Takže mám pocit, že v tomhle jsem projevil jisté dovednosti, které bych mohl ve funkci zúročit. Nehledě na to, že třeba doktor Křeček svým dosavadním působením v Kanceláři veřejného ochránce práv spíše rozděloval, než aby lidi dával dohromady. Veřejně projevoval nesouhlas s Annou Šabatovou. Mám pocit, že by novým ombudsmanem měl být někdo, kdo brněnský tým zase scelí.

Na začátku jste říkal, že jste kandidoval kvůli tomu, že jste Helenu Válkovou nepovažoval za nejvhodnější kandidátku na ombudsmanku. Platí to tedy i o Stanislavu Křečkovi?

Ano. Už z toho zmíněného důvodu, že v tandemu s Annou Šabatovou působil spíše jako rozdělující činitel. A nemyslím si, že je šťastné, když projevuji nesouhlas s postupem instituce, kterou mám reprezentovat, tím, že svoje názory paralelně publikuji na sociálních sítích.

Stanislav Křeček mluví i o tom, že diskriminace v Česku není problémem, a proto by se na ni neměla soustředit taková pozornost.

Problém to samozřejmě je. Ostatně kdyby nebyl, tak toto téma v rámci volebního procesu na veřejného ochránce práv nikdo nevytáhne. I z minulých případů vidíme, že se opakuje několik diskriminačních záležitostí, které veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová řešila. A shodou okolností jsou to věci, o nichž soudy mezitím rozhodly a daly jí v podstatě plně za pravdu. Můžeme vzpomenout „šátkovou aféru“, v níž nedávno rozhodl Nejvyšší soud, nebo na testovací oslovování realitních kanceláří s cílem ověřit, zda existuje nabídka bytů pro příslušníky romské menšiny, nebo ne. A na konferenci v Senátu, kterou spolupořádala veřejná ochránkyně práv, bylo před několika měsíci zmiňováno hned několik konkrétních případů diskriminačního jednání, například s akademickou pracovnicí, kterou její kolegové začali spontánně diskriminovat kvůli věku, protože jim prostě nezapadala do kolektivu. Nebo diskriminace zdravotně postiženého člověka: usiloval o obecní byt, který mu příslušný úřad odmítl dát s tím, že pro něj není vhodný, ač jeho rodiče ověřili, že takový byt by jejich synovi plně vyhovoval. V každodenní praxi může být řada podobných případů a rozhodně bych neřekl, že poměrně nízký počet antidiskriminačních žalob je skutečným odrazem reality. Určitě je řada oblastí, v nichž se diskriminace projevuje. Zase to ale neznamená, že jakékoli zamítavé rozhodnutí představuje diskriminaci žadatele.

Lidé tedy podle vás mají, nebo nemají pocit, že jsou diskriminováni?

Lidé leckdy narážejí na nepochopení toho, co právo nebýt diskriminován obnáší. A bohužel cesta přes soudy je také relativně zdlouhavá. Když si vezmeme spor o přístup ke vzdělání spojený s diskriminačním aspektem, vedete několik let soudní spor a za tu dobu už jste mohli tu školu vyjít… To je velmi odrazující. Stejně jako to, že i za zjištěné diskriminační jednání soudy přiznávají poměrně malé peněžité náhrady. Zda se soudit, nebo nesoudit je tak bohužel i o tom, jestli vám stojí za to věnovat tomu boji velkou energii, kterou můžete vynaložit na něco jiného.

Máte pocit, že by na ochotu lidí obracet se na ombudsmana mohly mít vliv i výroky Stanislava Křečka,

v DVTV řekl, že Romové si tolik nezaslouží, aby se bojovalo za jejich práva, protože se za ně sami neberou?

Určitě. Když prohlásíte, že se touto problematikou moc nechcete zabývat, samozřejmě to odrazuje potenciální stěžovatele, aby se na vás s důvěrou obraceli. Takové výroky mohou vést jenom k tomu, že se lidé stáhnou do sebe a nebudou své případy řešit, ač jsou mnohdy v právu.

Může ale ombudsman s diskriminací něco dělat?

Ombudsman jistě snahu vyvíjí. Ale bohužel to není vždy úspěšné. Možná je potřebné se snažit o mediaci a hledat nějakou společnou řeč mezi jednotlivcem, který namítá diskriminační jednání, a úřadem nebo jinou soukromou osobou, která ho údajně diskriminuje. A mimochodem sem patří i to, že často můžeme zabrousit do práva spotřebitelského, kdy zákazníci mohou být diskriminováni z různých důvodů soukromými firmami a obchodníky, kteří jim nabízejí nějaké zboží nebo služby.

Jak vůbec hodnotíte dosavadní diskuzi nad výběrem veřejného ochránce práv?

To je poměrně těžká otázka, protože jsem se nikdy takového procesu neúčastnil. Ale je pravda, že jsme po odstoupení Heleny Válkové zažili poměrně značný zvrat. To změnilo hodně věcí včetně mé perspektivy, že budu zvolen veřejným ochráncem práv.

Máte tedy pocit, že nyní jsou vaše šance větší?

Myslím, že naprostá většina lidí před tím, než vyšel onen článek, vnímala profesorku Válkovou jako jasnou favoritku. A ano, mám teď pocit, že mám větší šanci.

Co říkáte na to, že se s v souvislosti s volbou začalo především v politických patrech mluvit o tom, že je na úřadu příliš právníků – a někteří dokonce říkají, že je třeba instituci zrušit?

Zaprvé bych řekl, že Kancelář veřejného ochránce práv nemá astronomický rozpočet, jak někteří politici zmiňují, už jen tím je veřejná diskuse zkreslená. Druhá věc je, že s časem přibývaly agendy (postupně to byly návštěvy míst, kde jsou nebo mohou být osoby omezené na svobodě; rovné zacházení; sledování výkonu vyhoštění cizince; práva osob se zdravotním postižením; volný pohyb unijních pracovníků - pozn. red.) a těm se musí někdo smysluplně věnovat s patřičným nasazením. Není možné předpokládat, jak píše Václav Klaus mladší coby předkladatel návrhu zákona, který v podstatě znamená zrušení veřejného ochránce práv, že by celou tuhle agendu mohli vyřizovat tři lidé v nějaké ministerské pracovně. Další věc je, že s každou novou agendou se vždy navyšovali prakticky jen odborní pracovníci, zatímco administrativní základ, který musí být v každém úřadu, zůstával zhruba stejně velký.

Je zrušení vůbec teoreticky možné?

Tahle myšlenka zcela pomíjí, že to vůbec není tak jednoduché. Jestliže máme pět agend ombudsmana, které vyplývají z mezinárodních závazků České republiky nebo z povinností založených unijním právem, těžko můžeme říct, že je přestaneme vykonávat bez náhrady. Takže by to znamenalo svěřit je někomu jinému. A máme tady nějaký jiný nezávislý orgán, který by toto mohl dělat? Samozřejmě, mohli bychom zřídit pět takových institucí – ovšem to by se násobně prodražilo. Nehledě na to, že ta expertiza, know-how, které v kanceláři veřejného ochránce práv za těch téměř dvacet let fungování vzniklo, by se rozmělnilo a rozprášilo.

Jak si tedy vysvětlujete podobné výroky politiků?

Myslím, že to je v podstatě součástí veřejné komunikace a boje o voliče. Snaha zaujmout nějakým tématem stejně jako mnoha jinými. Řada lidí si nedokáže udělat obrázek o tom, jaká je realita. Nemají čas a nemají příležitost zabývat se konkrétními argumenty, řeší úplně jiné životní záležitosti.

Takže nemáte pocit, že jde o systémovou věc: že některým politikům může být ombudsman překážkou při uskutečňování jejich cílů a vidí jim tzv. pod prsty?

To jistě do určité míry může, ale ombudsman stejně nemá tvrdá sankční oprávnění a může na problematické postupy úřadů jen veřejně poukázat. Nemějme navíc směšný dojem, že ombudsman řeší v této zemi úplně všechno. Domnívám se tudíž, že v tomto smyslu to systémový problém není. Současně je to však jedna z institucí demokratického právního státu, která svým dílem přispívá k jeho zachování, k apelu na hodnoty, na nichž tento koncept stojí a na které mohou mít lidé sklon zapomínat. A v tomto ohledu by o systémovou záležitost jít mohlo.

Byl jste už na poslaneckých klubech?

Nebyl jsem na klubu ODS, kde se zdá, že ani není zvykem přijímat kandidáty. Na klubu SPD jsem rovněž nebyl, vzkázali mi, že podporují jiného kandidáta, takže mě vidět nechtějí. A kluby ČSSD a ANO, tedy ty, které vytvářejí vládní koalici, mě teprve čekají těsně před volbou. Myslím, že to platí víceméně pro všechny tři kandidáty; zejména klub ANO se prostě od začátku rozhodl, že vyhodnotí situaci, až když bude volba za dveřmi.

A co říkáte na spekulace, které zaznívají v kuloárech Poslanecké sněmovny, že poslanci nechtějí v prvním kole zvolit žádného kandidáta?

Bude to opravdu záviset na tom, jak se nakonec rozhodnou. Jestli budou cítit, že z těch tří kandidátů jsou schopni si vybrat, tak volba proběhne a bude mít výsledek. Ale pokud si vyhodnotí nás tři tak, že ani jeden není vhodný pro tu práci, tak to holt bude potřeba vzít na vědomí a bude se hledat další ombudsman, což zabere určitý čas a spoustu energie; bude to opět zdlouhavý proces. Ale jak se poslanci rozhodnou i při vědomí rizika těchto průtahů, to těžko předjímat. Říkat, co bude a co nebude, je věštění z koule, jak ostatně poznamenal předseda poslaneckého klubu hnutí ANO Jaroslav Faltýnek.