Miloš Zeman, ale i jeho okolí se stali noční můrou tajných služeb

Role prezidenta v zajištění bezpečnosti země je na jednu stranu formální - v dobře fungujícím státě by měl plnit spíše jen ceremoniální roli. Nikdo samozřejmě neočekává od prezidenta, který je podle Ústavy nejvyšším velitelem armády, že bude vojsku velet v běžném provozu demokratického státu. Pokud jsou ovšem v zemi porušovány některé demokratické principy, stává se z bezpečnostních kompetencí prezidenta silná zbraň. Může je pak použít ke stabilizaci rozkolísaných poměrů, ale může je také využít k uzurpování moci a prosazení svých zájmů.

Prezident nevelí jen armádě. Jmenuje premiéra, soudce, profesory, generály, má přístup k informacím tajných služeb, má právo se účastnit zasedání Bezpečnostní rady státu a reprezentuje republiku při zasedání hlav takových institucí, jako je NATO nebo Evropská unie. Může tedy svým postojem ovlivnit postavení země v organizacích, jež jsou naprosto zásadní pro bezpečnost Česka.

A Miloš Zeman si z těchto kompetencí udělal právě nástroje své moci. Odmítá jmenovat do funkcí lidi, kteří se mu nelíbí. Na zahraničních cestách propagoval vlastní zahraniční politiku, nerespektoval ani vládu, ani zájmy NATO nebo Evropské unie. Do svého okolí vpustil lidi, kteří celkem jasně deklarují náklonnost k Moskvě a Pekingu, jsou podezřelí z nejasného nabytí majetku, mezi jejich přátele patří persony stíhané nebo vyšetřované policií, historicky poprvé je ze závažného ekonomického zločinu podezřelý vysoký hradní úředník.

Miloš Zeman, ale i jeho okolí se stali noční můrou tajných služeb – Zdeněk Zbytek, Martin Nejedlý, Vratislav Mynář, Jaroslav Strnad a další. Je to absurdní situace: prezident a jeho lidé by měli být zárukou bezpečnosti, ale tuzemské bezpečnostní instituce na ně narážejí při svém pátrání a snaží se je držet co nejdále od sebe.

Tohle samozřejmě vědí další prezidentští kandidáti. Takže hlavním bezpečnostním slibem relevantních uchazečů o post prezidenta vlastně je, že na Hrad nevezmou nikoho jako Mynář nebo Nejedlý. U těch, kteří představili své budoucí možné poradce a spolupracovníky, je zřejmé, že jim na výběru a prestiži dané dobrým jménem záleží.

Kandidáti na prezidenta se stejně jako Miloš Zeman shodnou na tom, že Evropská unie by měla umět hlídat své vnější hranice. To by měla. Miloš Zeman ovšem nepřišel za dobu, co je v úřadu, s jediným proveditelným nápadem. Ostatní relevantní uchazeči se shodnou, že je to věc intenzívních debat s dalšími zeměmi Unie, ale zatím ani jeden z nich nepřesvědčil, že by byl připraven být v této roli evropským motorem.

Podobně je to s podporou našeho členství v NATO. Pro všechny včetně Miloše Zemana je to samozřejmost. Nicméně Zeman při své účasti na summitech hlav zemí NATO spíše provokoval a znevěrohodňoval fungování aliance - a pro další kandidáty na post prezidenta není evidentně aliance ani obrana země zcela klíčovou věcí. „Je třeba posilovat a modernizovat armádu, budovat zálohy, spolupracovat v NATO,“ dají se shrnout slova Jiřího Drahoše. Mirek Topolánek je pro posilování aktivních záloh. Michal Horáček poukazuje na nedostatečnou výzbroj jediných dvou armádních brigád a Pavel Fischer upozorňuje na to, že obrana je věc politiky.

Samozřejmě, uchazeči o post prezidenta mají dost málo prostoru, abychom byli schopni odhadnout, co pro bezpečnost země udělají. Minimálně čtyři z nich – Drahoš, Hilšer, Fischer a Horáček – dávají celkem najevo, že bezpečnost Česka je věcí spolupráce s Evropskou unií a NATO, a že budou tuhle spolupráci podporovat, jak budou umět. Tak snad budou. Mirek Topolánek to samozřejmě ví také, ale v rámci oslovení nacionalističtěji smýšlejících voličů, volil také fráze o obraně před migranty a odstupu od EU. S Evropou nebo aliancí to není úplně kompatibilní, což jeho voličům určitě nevadí.

Pokud bude někdo vybírat kandidáty podle jejich možných schopností prosazovat bezpečnost země, bude muset spoléhat spíše na intuici. Vizi, jak dát do souvislosti fungování země, vztahy se sousedy, vymahatelnost práva, úctu k odpovědnosti ve vysokých funkcích, reálné možnosti a potřebu občanů, přesvědčivě neukázal ani jeden uchazeč. Ale tři čtyři z kandidátů mají předpoklady se to naučit a jsou nadějí, že se nebudeme před bezpečnostními spojenci dál zesměšňovat. A že nebudou stavět do trapné situace ty, kteří se o naši bezpečnost skutečně zasloužili. Počínaje bojovníky ze zahraničních misí a konče schopnými detektivy.