Zadržení lidé v Bělé žili v miniaturním kotci bez teplé vody

Začátkem října navštívila ombudsmanka Anna Šabatová se svým týmem podruhé v krátké době Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové. A čekalo je překvapení. V lese, mimo tábor, objevili téměř šedesát lidí, kteří tu žili v naprosto neúnosných podmínkách - horších, než je neutěšený stav v hlavním táboře, který již popsal Respekt v textu Oddělit a donaha.

Dvacítka unimobuněk nebyla odnikud z tábora vidět, proto si jich lidé veřejné ochránkyně práv při první letošní návštěvě v srpnu nevšimli - a vedoucí tábora Viliam Andrássy o nich pomlčel. Také tentokrát vedla k jejich objevení náhoda. Ombudsmanka se chtěla podívat na budovu F, kam jsou na samotky zavírání vzdorovití uprchlíci. Tady nebyl nikdo, ale budova stojí na samém kraji tábora a jeden z členů týmu si všiml podivného útvaru o kus dál. Na první pohled vypadaly buňky seskládané do obdélníku tak, že zvenčí nebylo nic vidět, prázdné. Ale ozývaly se odtud hlasy.

Uvnitř žilo 53 mužů a tři nezletilí chlapci. Do buněk se vešly jen postele, žádný stůl nebo židle, teprve po příchodu lidí z kanceláře veřejného ochránce práv začali zaměstnanci tábora obyvatelům buněk honem vydávat aspoň polštáře. Plácek mezi ubikacemi byl zoufale malý, něco přes sto metrů – tedy o velikosti středně velkého bytu.

Ve zprávě, kterou ombudsmanka vydala tento týden, spočítala, že kdyby všichni obyvatelé vyšli naráz ven, měl by každý pro sebe prostor asi 1,3 krát 1,3 metru. Prostor byl shora překryt svařovaným pletivem, které leželo přímo na střechách buněk, což úzkostný dojem z prostředí ještě umocňovalo. Když Šabatové lidé hledají výraz, jenž by vystihl to, co viděli, napadají je slova jako kotec, králíkárna, klec…

O nesnesitelných podmínkách svědčí fakt, že lidí uvnitř byli buď apatičtí, nebo zoufale prosili o pomoc. Po příchodu „cizinců“ vztyčili transparenty s anglickými nápisy „Jsme uprchlíci, ne vězni!“ a „Pomozte nám, prosím!“ Během rozhovorů s nimi pak za přítomnosti tlumočníků vyšlo najevo, že netuší, proč jsou tady. Sociální pracovník, který by jim to mohl vysvětlit, jejich „klec“ nenavštěvuje. Není tedy divu, že se mezi nimi šíří fámy – třeba že kontakt s právníkem či návštěva lékaře jejich pobyt tady prodlouží o 45 dní.

Zavření lidé se mohli umýt jen ve studené vodě, na holení nebo stříhání nehtů mohli zapomenout, topení se dalo v chladném podzimním počasí pustit jen mezi půl devátou večer a půlnocí. Muži si navíc stěžovali na chování policie a soukromé bezpečnostní agentury, konkrétně na to, že je personál postrkuje, odplivuje si před nimi a zastrašuje je přístrojem, jenž připomíná paralyzér. Každý večer je kontrolují policisté, někteří v helmách a kuklách, s sebou mají psy. Když si přece jen někdo troufne k lékaři, je areálem tábora veden v poutech.

Lidé od ombudsmanky přiznávají, že pro to, co v Bělé zažili, těžko hledají slova. „Vylíčením situace nelze plně zprostředkovat podmínky, ve kterých byli muži umístěni, ani jejich psychický stav,“ stojí ve zprávě ze 13. října.

Od začátku uprchlické krize byla Šabatová v Bělé-Jezové dvakrát, poprvé v srpnu a podruhé teď v říjnu. Během podzimní návštěvy ji doprovázel ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier (ČSSD) a ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO). Tento týden pak zveřejnila zprávy z obou návštěv včetně toho, zda a jak na její výtky reagovali odpovědní lidé.

Při první návštěvě bylo v Bělé 659 lidí, z toho 147 dětí, při kontrolní návštěvě tu bylo 397 lidí, z toho 100 dětí.  Zařízení je ale stavěné pro mnohem menší počet obyvatel, navíc jeho vězeňský režim je pro děti zcela nevhodný.

Lidé, většinou zadržení ve vlaku, když projíždějí naším územím, jsou do tábora převáženi v poutech, jsou jim tu odebrány mobilní telefony, hodinky, tkaničky, pásky a všechny peníze. Na tom se navzdory kritice nic nezměnilo. Řada jich dál nemůže volat svým příbuzným, erární karta na telefonní automat se provolá během pár minut, navíc část lidí se k telefonu vůbec nedostane. Nic se nezměnilo ani na tom, že lidé, ubytovaní v tělocvičně, musí bouchat na dveře, aby se dovolali ostrahy a ta je pustila na toaletu.

Rodiče si stěžovali, že se kvůli špíně a průjmovým onemocněním bojí umývat děti ve společných umývárnách a využívat společných toalet. Dětem chybí teplé oblečení a boty, dochází sunar a pleny, nejsou k dispozici hrnky. Výmluvným detailem je společná rychlovazná konvice v budově A. Je připevněná lankem ke zdi, takže není možné ji dostat k tekoucí vodě.

Děti se navíc bojí těžkooděnců a uniformované ochranky; zvlášť když každý večer prochází pokoje a každý přítomný včetně dětí jim musí ukázat svoji identifikační kartu.  Za tenhle nedobrovolný a trýznivý pobyt platí každý člověk měsíčně víc než sedm tisíc korun, třeba čtyřčlennou rodinu tak vyjde měsíc v Bělé na téměř třicet tisíc.

Tábor se podle ombudsmanky snažil udělat alespoň nějaké změny k lepšímu. Najal o něco víc sociálních pracovnic a snaží se, aby se co nejvíc dětí dostalo na chvíli do herny. Zajistil také například, aby byl ve všední dny k dispozici tlumočník z arabského jazyka. Druhá nejpočetnější skupina lidí však tlumočníka z perštiny stále k dispozici nemá.

Druhou zprávu končí ombudsmanka Anna Šabatová výčtem toho, co je třeba udělat.  Zařízení s vězeňským režimem je zcela nevhodné pro děti, rodiny tu nemají co dělat. Skončit musí také ubytovávání lidí v úvodu popsaných buňkách v lese a v tělocvičně. Personál by se měl změnit, místo těžkooděnců a bezpečnostní agentury by tu měli pracovat především civilní zaměstnanci. Tábor by měl skončit s tím, že za pobyt vybírá od uprchlíků peníze.

Podmínky v Bělé-Jezové by podle Šabatové snad bylo možné akceptovat v táboře pro tisíce lidí na okraji válečné zóny. Nelze se s nimi ale smířit uprostřed střední Evropy. „Věřím, že je v silách naší země poskytnout těm pár stům lidí podmínky, které odpovídají standardu 21. století,“ říká Šabatová. „A nezpůsobovat jejich dětem traumata, jaká bychom nikde nechtěli způsobit těm našim.“