Uprchlíci nechápou, proč jsou u nás zbavení svobody

Představenstvo advokátní komory se obrátilo na právníky s poměrně dramatickou výzvou: Množí se znepokojivé informace z mnoha zdrojů o postavení uprchlíků v místech, kde jsou shromažďováni. Navštěvujte tato zařízení a nabízejte uprchlíkům právní pomoc. Pokud s tím budete mít hotové výdaje, komora vám je uhradí.

Jedním z advokátů, kteří jezdí za uprchlíky do zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové je Jan Procházka. V kanceláři Ambruz & Dark Deloitte Legal vede tým pracovního práva, krom absolvování pražské fakulty má titul magistr evropského práva z Univerzity v Pasově. Do Bělé jezdí ve volném čase, o víkendech, žaloby sepisuje po večerech. „Šokovalo mě, že je u nás místo, kde jsou lidé zavření týdny či měsíce, aniž o tom rozhodl soud,“ říká. „Právní pomoc je tady dostupná jen díky neziskovým organizacím nebo dobrovolníkům, jako jsem já.“

Není obvyklé, aby advokátní komora takto apelovala na právníky. Co se to děje?

Nemohu mluvit za komoru. Pokud jde o zařízení v Bělé, tak výzvě rozumím. Do Bělé jezdím několik let, spolupracuji s neziskovou Asociací pro právní otázky imigrace. Před současnou uprchlickou vlnou bývalo v Bělé tak padesát šedesát lidí. Většinou Ukrajinců nebo Vietnamců, kteří v Česku žili dlouho, uměli jazyk - ale kvůli tomu, že nesplnili nějakou formalitu, propadlo jim pracovní povolení, přišli o ubytování, zde čekali na vyhoštění. Teď je tu lidí desetkrát víc, neovládají jazyk, neorientují se, nechápou svou situaci, důvody zajištění. Když je policie chytne, dá jim horu papírů a tlumočník jim jen zhruba vysvětlí, co v nich je – a umístí je do Bělé. Jejich možnost bránit se závisí na tom, zda mají nějaké kontakty v českém prostředí, a to naprostá většina nemá.

Kdo se k vám dostane?

Prakticky to vypadá tak, že v předem daný den a hodinu přijde právník na návštěvní místnost a sem za ním chodí zájemci o právní pomoc. Většinu z nich, nějakých šedesát sedmdesát procent, dnes tvoří lidé, kterých je v táboře menšina – tedy Ukrajinci či Vietnamci. Pokud jde o lidi ze současné uprchlické vlny, samozřejmě jim nikdo nebrání, aby se přišli poradit, pomoc je jim formálně dostupná. Také oni se mohou napsat na seznam a čekat, až na ně dojde řada. Jenže záleží na tom, zda a jak rychle se zorientují.

 Když jsme pronikli s poslancem Jiřím Zlatuškou do tábora v Bělé, lidé se tísnili u plotu a skrz něj prostrkovali svoje rozhodnutí o zajištění a identifikační karty se jménem. Vypadalo to, že své situaci vůbec nerozumí a o nějakém seznamu, kam se mohou napsat a pak jít za právníkem, nemají ani tušení.

Dovedu si to představit. Náš problém je, že se nedostaneme dál než na návštěvní místnost. Nevím, jak lidi, kteří se k právníkům dostanou, vybírají. Nevím, jakým způsobem a v jakém jazyce je informují, jak se mohou k právníkovi dostat. Je to mimo náš vliv. Myslím, že další neziskovka, která poskytuje v Bělé právní služby, Organizace pro pomoc uprchlíkům, se dostala i do „režimu“, do vnitřního střeženého okruhu tábora. To zvýší počet lidí, kteří se k právní pomoci dostanou. Jenže to potom zase naráží na naše reálné možnosti, právní pomoc poskytují jen neziskové organizace a právníků na současný počet lidí v Bělé není dost.

Víte, jak to dnes v táboře vypadá?

Nevím. Dál než na návštěvní místnosti jsem byl jen jednou; za pánem, který nemohl chodit, proto nás pustili na jeho pokoj. Ale to bylo ještě před současnou uprchlickou vlnou.

 Takže jste neviděl třeba unimobuňky, které jsou za vysokým plotem. Od sociální pracovnice, která zapisuje na „seznam k advokátovi“, tyhle lidi dělí jejich plot, a pak ještě plot kolem budovy, kde sociální pracovnice sedí. Neumím si představit, jak by se tihle lidé reálně zapsali na seznam.

Myslím, že nejsou jediní, komu je právní pomoc reálně nedostupná. Bylo by ideální, kdyby návštěva právníka byla u každého člověka povinná. Vedení zařízení sice říká, že lidé o takové služby třeba nemají zájem. My namítáme, že by to bylo výhodné i pro ně, zklidnilo by to situaci uvnitř zařízení. Nejde ani tak o to, že lidem napíšeme žalobu, jde hlavně o to, že jsme obvykle první, kdo jim srozumitelně vysvětlí, v jaké jsou situaci a co se bude dít. To jim pomůže víc než žaloba.

Zařízení pro zajištění uprchlíků je podle mě šedá zóna právního státu. Lidé jsou tu omezeni na svobodě, klidně půl roku, aniž o tom rozhodl soud. To se nikde jinde nestává, ani v případě vazby, ani v případě vězení, aby bylo jen na policii, koho a na jak dlouho zavře. Tím důležitější je právní pomoc, fakt, že se s konkrétním případem seznámí někdo nezávislý.

Jak to, že jsou advokáti první, kdo uprchlíkům srozumitelně vysvětlí jejich situaci?

Formálně je to policie za pomoci tlumočníka. Reálně to ale vypadá tak, že policie má 48 hodin na to, aby zjistila totožnost, ověřila fakta, sepsala 4 až 6stránkové rozhodnutí o zajištění, sehnala tlumočníka… Nevím, jak to probíhá, nikdy jsem u toho nebyl. Ale chápu, že na obšírné vysvětlování moc času není, zvlášť když počet zajištěných lidí roste.

Podobné je to v samotném zařízení. Nechci se plést, ale myslím, že na stovky lidí jsou tam tak dva tři sociální pracovníci. Při příjmu lidem hlavně vysvětlují, jaký je řád tábora, co mohou a co nemohou, že jim zabaví telefon, peníze, že musí na lékařskou prohlídku… Na to, aby je orientovali v situaci, ani jim moc času nezbývá. Navíc nejsou právníci - a hlavně, jsou součástí tábora, nejsou nezávislí.

Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl žalobám a míní, že zajištění některých cizinců je nezákonné. Jak vlastně argumentuje?

Krajský soud už vydal řadu rozsudků týkajících se lidí ze současné uprchlické vlny, mluví o tom, že nejde o pochybení v jednotlivých případech, ale o systémovou chybu. Říká, že český právní řád má mezeru. Evropská legislativa, která je té české nadřízená, mluví o tom, že zajistit cizince, omezit jeho osobní svobodu, je možné jen tehdy, když je reálné nebezpečí jeho útěku. Jenže v českém právu nejsou žádná kritéria, podle kterých by se zmíněné reálné nebezpečí útěku dalo posuzovat. A soud říká – při pochybnostech musíme rozhodnout ve prospěch svobody. Ve sněmovně už leží novela, která by kritéria měla stanovit.

To je právní argumentace. Ale úplně laicky: jaký smysl má někoho vytáhnout z vlaku, který jede z Vídně do Berlína, na pár týdnů ho zavřít a pak ho nechat odjet dál stejným vlakem?

Nemá to smysl žádný. Důsledkem je jen velká frustrace zadržených lidí, velké náklady z jejich strany (za měsíční pobyt v táboře musí každý člověk včetně dětí zaplatit víc než 7 tisíc korun, pozn. red.), velké náklady ze strany státu. Před touhle vlnou byli v táboře lidé, které jsme po nějaké době vyhostili do jejich domovské země. Jenže současné uprchlíky není možné vyhostit ani předat - státy, ze kterých přišli, nepřijímají. Když víme, že si je nikdo nevezme, nemá smysl je v táboře držet, stejně budou za pár týdnů propuštěni.

Jak dlouho vlastně do Bělé jezdíte a proč?

Asi tři roky. Moje motivace byla obyčejně lidská, chtěl jsem někomu pomoci. Jezdím tam jednou za čtrnáct dní, v sobotu, na celý den, žaloby píši po večerech. Zvládnu promluvit tak s deseti patnácti lidmi. Z té nové vlny je jich z toho asi třetina, nejvýš polovina.

To je vzhledem k tomu, že tvoří možná devadesát procent lidí v táboře, docela málo…

Přesně tak. Svědčí to o tom, že se v prostředí špatně orientují. Bylo by vhodné zavést právní konzultaci povinně, jenže i kdyby s tím vedení tábora souhlasilo, právníků na to zatím není dost.

Nevadí vám, že jste odkázán na to, koho vám na návštěvní místnost přivedou? Nechce se vám volně chodit táborem?

Víc lidí, než které nám přivedou do návštěvní místnosti, bychom stejně nestačili. Kdyby ale právníků přibylo, mělo by smysl, aby měli přístup do režimu: aby je lidé viděli a věděli, že je tam právník. Jejich informovanost není kdovíjaká.

Proč nemůžete „do režimu“?

Kdybychom dali písemnou žádost, nejspíš by nám to povolili. Jenže pokud vím, i tak je zkušenost Organizace pro pomoc uprchlíkům taková, že na spoustu lidí se ani nedostane.

Co vám lidé, kteří za vámi přijdou na návštěvní místnost, říkají?

Snažím se je odbývat co nejrychleji, aby se dostalo na co nejvíc lidí, neřeším podrobně jejich příběhy, osudy. Řeším s nimi hlavně právní otázky, snažím se je orientovat v jejich právním postavení tady. Jsou frustrovaní. Stěžují si, že první, co zažili v Česku, bylo, že je zavřeli, omezili jejich svobodu. Říkáme jim, že zvlášť pokud přijeli z Maďarska, je pravděpodobné, že je za pár týdnů pustí. Většinou směřují do Německa. Nechápou, proč je tedy vůbec chytali, když je vracet stejně nemohou.

Jak jim vysvětlíte, proč jsme je chytili a zavřeli?

Říkáme, takový je tu zákon. A utěšíme je, že vyhlídka na propuštění je blízká.

Když se k vám člověk dostane a vy podáte žalobu proti jeho zajištění, dostane se pak ven rychleji? A jak jsou vlastně vaše žaloby úspěšné?

V té nové uprchlické vlně skoro ze sta procent, úspěšnost žalob je velmi vysoká. Pobyt v zařízení tím zkrátíme řádově o týdny.

To není málo vzhledem k tomu, jak sužující prostředí to je. Víte, jak se tam lidem žije?

Dokud tam bylo kolem padesáti lidí, nebylo to tak strašné. Bylo to samozřejmě stísňující jako každý vězeňský režim. Ale pokud vím, nebyly tam problémy s hygienou, s pár záchody na desítky lidí, s dostupností lékaře (dnes se na něj čeká i několik dnů) ani se zacházením… Vím jen to, co mi klienti řeknou. Kontrolovat to nemohu, od toho je například úřad ombudsmana, který - pokud vím - k tomu chystá zprávu. Naprosto nevyhovující je tohle zařízení pro rodiny s dětmi. Ty do zařízení s vězeňským režimem nepatří, každý psycholog vám potvrdí, že to může mít velké následky na jejich psychice. Odpovědní lidé sice argumentují tím, že jsou tam hračky a hřiště, ale podle mě děti prostě do vězení nepatří.

Text o zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové najdete v novém čísle Respektu pod titulkem Oddělit a donaha