Lidé dnes věří jen těm novinářům, kteří je utvrzují v jejich názorech a předsudcích

Novinář konfrontuje politika s fakty, ale dotyčný ho místo odpovědi na otázku začne slovně napadat, nebojí se použít ani osobní urážky a nepodložená obvinění. To je realita, se kterou se novináři setkávají stále častěji. Novináři dělají chyby a měli by za ně nést odpovědnost. Ale mají snášet i dehonestující označení a obvinění bez důkazů, když to navíc dál snižuje důvěru společnosti k médiím? „Novináři by se rozhodně měli útokům bránit. Sami chtít po konkrétním politikovi a kýmkoliv jiném, aby obvinění doložil, a na to reagovat. Pokud to dotyčný nedokáže, má se za svá tvrzení omluvit a odstoupit od něj. Neříkám, že je to vždy záruka úspěchu, ale vytrvalost patří k podstatě novinářské práce,“ říká předseda Syndikátu novinářů Adam Černý.

Sledujete tedy posun ve společenském vnímání novinářů…

Samozřejmě. Společnost je vnímá negativněji než v předchozích letech. Jejich renomé se začíná přibližovat popularitě politiků, což rozhodně není pochvala.

Ale proč takhle velký propad? Podle studie Masarykovy univerzity médiím v současné chvíli nevěří přibližně 46% populace, v roce 2004 nedůvěra činila pouze 19 procent.

Vede k tomu současný vývoj a změny ve společnosti. Jednak je to dáno pocitem nejistoty, lidé se málo orientují a nevědí, čemu věřit. A poté jsou tu političtí představitelé, kteří nedůvěryhodnost vůči médiím přiživují. Nelze v této souvislosti nezmínit první prezidentský projev Miloše Zemana, z něhož jednu třetinu věnoval pouze novinářům – a dá se říct, že je postavil na roveň organizovanému zločinu.

Bylo to součástí jeho strategie už před prezidentstvím?

Vztah politika Miloše Zemana k médiím je dlouhodobá věc. Termíny jako ,,žumpa“ a ,,póvl“ používal v souvislosti s novináři ještě za dob, kdy byl předsedou sociální demokracie. Dokonce si pamatuji jeho výzvu tehdejší vládě, aby všichni ministři hromadně zažalovali Týdeník Respekt, protože o něm psal články, které se mu nelíbily. Jeho přístup k médiím může být spojen se špatnou osobní zkušeností z minulosti. Kritizování a nepříjemné otázky vnímal ze svého úhlu pohledu jako nespravedlivé, proto pak říká to, co říká.

Ale ta změna je obecnější.

Zmiňovanému projevu tleskala významná část přítomných, snad kromě diplomatického sboru – takže poslanci, senátoři a další ústavní činitelé. To znamená, že s odsuzujícím prohlášením souhlasili. A dnes to můžete vidět i v některých jejich veřejných vystoupeních. Oproti minulosti se výrazně změnil i kontext. Nevlídný pohled na novináře a média je mnohem rozšířenější než v minulosti a rezonuje s momentální náladou ve společnosti – média jsou poslové špatných zpráv a lidé věří jen těm novinářům, kteří je utvrzují v jejich názorech a předsudcích.

Co je podle vás hlavním cílem útoků politiků na novináře?

I tady bych viděl dva. První je čistě politicky motivovaný, tedy nálepkování, které má zamezit věcné a kritické debatě o nějakém tématu. Když se třeba objevila nepříjemná fakta na primátora Pavla Béma, vše označil za mediální bublinu – tím chtěl říct, že je to vymyšlené. Touhle nálepkou všechny zjištěné informace v očích veřejnosti tak trochu smetl. Druhý cíl souvisí spíš s tím, že se dotyčný politik neumí vyjadřovat správně a vhodně. Jen vyjadřuje svůj nepříjemný dojem.

Takže ve většině případů jde o odvádění pozornosti od problému?

Ano, je to typická strategie politika, který je v nesnázích. Někteří z nich dokonce procházejí mediálním tréninkem, kdy se učí, jak se mají v krizových situacích chovat. K nejjednodušším způsobům patří právě znevěrohodnit odhalenou informaci - nebo ještě lépe znevěrohodnit konkrétního novináře, který ji přinesl. Veřejnost se pak nesoustředí na obsah informace, ale na to, kdo ji zjistil. Podle toho se informaci přisoudí relevance. Debata se nepovede o tom, zda je zpráva pravdivá, ale kdo je novinář, který ji zveřejnil.

Je to zároveň recept na popularitu?

Nemyslím si, že si politik může vypěstovat svou popularitu pouze na kritice médií a novinářů. To je trochu málo.

Nicméně dva nejvýraznější kritici médií – Miloš Zeman a Andrej Babiš – patří mezi nejpopulárnější politiky v České republice.

Pro mě jsou to ovšem dva naprosto odlišné případy. Miloš Zeman je svou kritičností k médiím už dlouho znám. Andrej Babiš působil jako podnikatel, takže zkušenosti s kritikou od médií má rovněž. Nicméně podle mě se dnes řídí především radami svého analytického týmu. Dokonce je to vidět: občas jsou jeho první reakci spontánnější, s postupem času informace koriguje podle toho, jakou radu dostane. Nicméně popularita těchto dvou politiků vyrůstá hlavně z toho, že využívají nálad ve společnosti a zdůrazňují, jak tradiční subjekty dělají vše špatně.

Měl by novinář na slovní útoky od politiků reagovat?

Záleží na situaci. Pokud zaznívá obvinění paušálně na všechny novináře, tak ne. Na paušální obvinění se nedá reagovat, jedině vyzvat, aby bylo doloženo příklady, důkazy.

A když útok směřuje na konkrétního novináře, který se ptá - a když je to případně i v osobní rovině?

V první fázi musí trvat na otázce, i kdyby se měl zeptat čtrnáctkrát na stejnou věc. Novinář se nemá nechat vtáhnout do osobního sporu. Pokud se snaží reagovat na osobní urážky a útoky, sám vytěsní téma, kvůli kterému za politikem či jiným veřejným představitelem přišel.

Neměl by proti takovým útokům bojovat i Syndikát novinářů?

To je složitá situace. Při Syndikátu existuje řadu let Etická komise, která se řídí přijatým etickým kodexem. Ta je však složena z dobrovolníků, není v jejích silách sledovat vše, co se děje. Reaguje převážně na podněty od jiných subjektů, vzácně na některé zvláště závažné případy sama.

V etickém kodexu ale není nic, co by novinářům zajistilo účinnou ochranu před osobními útoky.

Syndikát novinářů nemá možnost ani zajistit novinářům ochranu, ani někoho pokutovat.  Pouze překládá svůj názor na nastalou situaci a dává za pravdu jedné ze stran. Ale tresty udělovat nemůže. Pokud útoky překročí hranici trestného činu, může svým členům nabídnout právní pomoc.

Existuje vůbec možnost, jak by se bezdůvodnému napadávání médií a novinářů dalo zabránit?

Dala by se zvážit varianta, že by si novináři stěžovali na neetické útoky. Syndikát by poté rozhodoval, zda je žádost konkrétního novináře opodstatněná, či nikoliv.

A co tedy Syndikát dělá, když nenabízí ochranu novinářům?

Jak už jsem řekl, Syndikát novinářů nabízí osočeným novinářům bezplatnou právní pomoc, zároveň se jeho Etická komise jako autoregulační orgán zabývá spornými případy. Snaží se hájit svobodu médií obecně. Například při prosazování změny nominace do rad Českého rozhlasu a České televize, aby se omezily politické vlivy na média veřejné služby, stejně jako se angažoval proti takzvanému ,,náhubkovému“ zákonu nebo proti zvyšování DPH na knihy a tisk. Syndikát také podporuje konkrétní novinářské aktivity finančně, pomocí grantů.

Jak je to v zahraničí? Také jsou podobné organizace v těchto případech bezmocné?

V různých zemích existují odlišné modely. Někde se lze v hájit trestně právní, nebo občanskoprávní rovině - a například v severských zemích mají tiskového ombudsmana, který se zabývá spornými případy. Mnohdy je dáno také tím, že ten který právní řád zná pojem novinář, zatímco součástí našeho právního řádu je třeba tiskový zákon, ale pojem novináře tam nenajdete.