Čongarští bobři ničí elektrické stožáry na Krymu
Reportér Respektu na Ukrajině a mezi krymskými Tatary
„Vy jste nevěděl? Tak pro příště mám jednu radu – líp si zjistit, kam jedete. Stojím tady už skoro rok,“ otáčí mladý muž v maskáčích a s puškou malý náklaďák naložený zeleninou a ovocem. „Můžete to zkusit leda objet přes Rusko. Třeba vám tam do té doby postaví ten slavný most,“ dodává jako vtip s temným nádechem. Když se auto namáhavě otočí a řidič s klením a kouřem odjede, mladý muž dodá: „Ten to zkouší každých čtrnáct dní, prodávat zeleninu v prvním městě za hranicí. Vím to, protože tam mám prarodiče.“
Čongar je konec světa. Pro někoho i doslova. Malá vesnice z jedné strany obklopená poli a z druhé mořskou zátokou tak slanou, že na vodě bez hnutí stojí vyhozená židle, se před dvěma a půl roky změnila v hraniční přechod mezi Ukrajinou a Krymem, který anektovalo Rusko. Hraniční most přes úzký mořský průliv je odsud pět minut autem – a z nejvyšší budovy městečka, což je opuštěná vodárna, je na dohled.
Náklaďáček s melouny se ovšem musel otočit už dřív. Na kraji vesnice stojí vojenské stanové město, z něhož trčí řada vlajek: ukrajinská, turecká, tatarská, několik bojových zástav dobrovolnických oddílů a jeden malý improvizovaný prapor s bobrem. V něm se teď, na konci léta ve čtyřicetistupňovém horku, trochu líně procházejí mladí ozbrojenci.
Stanové městečko je občanská blokáda Krymu – tvoří ji ukrajinští dobrovolníci a krymští Tataři. Její cíl je jednoduchý: lidi nechat projet, ale nepustit žádné auto s nákladem, který by bylo možné na Krymu zpeněžit. „Spousta z nás z Krymu po ruské anexi odešla. Smyslem toho, co děláme, je udělat život na Krymu o trochu nepohodlnější. Je to tvrdé, ale je to tak. Nakonec všechny zisky z tohohle pašovaného zboží skončí tak nebo onak v ruských rukou. Což nechceme,“ říká tatarská aktivistka Evelina Arifova, jedna z několika žen, které na hranici stojí.
Ukrajinský stát nechává blokádistům volné ruce, pohraničníci stojí až o tři kilometry dál. Blokáda dělá to, co Ukrajině vyhovuje, zároveň se oficiální orgány nemusí nikomu zpovídat. Třeba v momentě, kdy výbuch na přelomu roku přerazil sloup elektrického vedení.
Krym se ponořil do tmy, ze které se i po víc než půl roce komplikovaně dostává s pomocí generátorů a nových vedení z ruské strany. Proto tu ostatně visí prapor s bobrem. „Kdo to tehdy udělal? Nevíme,“ krčí poněkud teatrálně rameny jeden z blokádistů, „tehdy jsme došli k tomu, že nejspíš bobři. Čongarští bobři.“
Reportáž o životě krymských Tatarů ve vyhnanství a také z východu Ukrajiny, kde už dva roky pokračuje zamrzlý vojenský konflikt, najdete v příštích vydáních Respektu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].