Babiš nás mění. Bohužel

Na cynismu Andreje Babiše je nejhorší to, že neodmítá „jen“ pomoci několika desítkám syrských dětí. On mění náš genetický kód. Říká nám, že pomáhat se nemá, respektive, že se má pomáhat jen tehdy, když se nám to vyplatí.

Babiš musí vědět, že drtivá většina Čechů by pomoc dětem akceptovala, protože tu není žádné bezpečnostní riziko. Myšlenku na přijetí padesátky nezletilých sirotků navíc mohl odmítnout jinak. Třeba návrh nechat vyšumět, vymyslet nějakou překážku a podobně. Babiš však šlape na pedál, jak nejsilněji to umí, a hlasitě volá: Nikdy! Z lhostejnosti tak dělá ústřední bod své politiky.

Navíc popírá naši tradici, jíž se ještě nedávno zaštiťoval. A tady se dostáváme k tomu podstatnému. Tak jako Tomáš G. Masaryk učil Čechy, že jejich programem je humanismus, vštěpuje nám Babiš, že se nemáme stydět za svou lhostejnost. Masaryk věděl, že jeho teze se uchytí až za několik desítek let; ta Babišova je mnohem svůdnější, a snáze tak zapustí kořeny.

Za onou „lhostejností“ se však ukrývá ještě mnohem důležitější cíl. Masaryk věřil, že když Čechům určí náročný úkol, stanou se sebevědomějšími a silnějšími. Babiš chce přesný opak. Země, která se bojí několika sirotků, je vyděšená země, která potřebuje silného ochránce. A Babiš je připraven.