Z opery na Ordinaci v růžové zahradě. Jak se mění kulturní kapitál v 21. století

„Svádí to k interpretacím, že rozdělení mezi vysokou a nízkou kulturou se rozpadlo, protože kulturní produkty jsou mnohem dostupnější a všichni můžeme konzumovat všechno. Člověk může chodit na operu a pak si doma pustit Ordinaci v růžové zahradě nebo třeba seriál na HBO. Ale to podstatné, co se nám ve výzkumu ukazuje je, že to neznamená, že by rozdíly vymizely a všichni jsme si ve spotřebě rovni,“ jak popisuje sociální antropoložka Marie Heřmanová působící na Sociologické ústavu Akademie věd ČR, tyto rozdíly se jen manifestují jinak.

„S kulturní všežravostí je spojené rozostření žánrových škatulek. Už neplatí, že vážná hudba má pozitivní znaménko a pop nebo rock zase negativní. Ale to neznamená, že uvnitř žánrů nejsou rozdíly. Můžete mít komiks, který je oceňovaný a jiný hodnocený jako brak. A další věcí je způsob konzumace. Dva lidi, kteří zaškrtnou, že se jim něco líbí, k dané věci můžou přistupovat zcela jinak. Jeden na to třeba může nahlížet ironicky. A jejich rozdílné přístupy k dílu můžou mít jinou váhu v kulturní hře,“ doplňuje sociolog Ondřej Špaček z Fakulty humanitních studií UK.

Jak se mění pravidla vkusu a související společenské rozdíly? V čem je perspektiva Pierra Bourdieuho a jeho koncepty jako kulturní kapitál nebo habitus stále cenné? Jak různě se podepisují na hodnocení děl influenceři a kulturní novináři? Jakou roli v tom hraje autenticita? Co nového ukázal výzkum mezi studenty UK a na pražských místech kulturní spotřeby, o který mimo jiné opírá svou knihu Pravidla vkusu (vydanou nakladatelstvím Host) čtveřice autorů  Marie Heřmanová,  Michal Lehečka,  Ondřej Špaček a Ludmila Wladyniak. I o tom mluvili dva z nich v podcastu týdeníku Respekt. Ptal se jich Štěpán Sedláček.