ODS bez empatie

„Jiřímu Paroubkovi je jedno, že na povaleče budete muset vydělávat vy,“ psalo se včera večer v reklamním pásu zaplaceném ODS na tomto webu. Vedle tohoto nápisu na fotce popíjeli a pokuřovali tři holohlaví, ramenatí chlápci s řetězy kolem krku a s tetováním na bicepsech. Takhle podle představ ODS zřejmě vypadají dnešní nezaměstnaní (jen shodou okolností dost podobně kolegyně vykreslovala vzhled řady účastníků sjezdu litoměřické ODS).

Skutečně nezaměstnaní a ti, kteří se dnes o ztrátu práce – a tedy existenční i existenciální jistoty – bojí, však vypadají dost jinak. Často desítky let pět dní v týdnu v šest hodin ráno vstávali do práce. Možná kouří a někdy se i napijí, ale běžně nemají široká ramena, kolem krku řetězy ani na bicepsech tetování. A myslí si o sobě leccos, ale ne, že jsou povaleči.

Snad každý člověk, který má trochu empatie a odvahy vyjet mimo Prahu, musí při zkušenosti současné krize přehodnotit svůj pohled na nezaměstnané. Nejsou to v naprosté většině příživníci a lenoši, které baví žít z dávek (tím neříkám, že tací neexistují) a kteří si za svůj osud mohou sami. V současnosti jsou to úplně běžní pracovníci, kteří o místo přicházejí kvůli krizi způsobené bankovními operacemi, kterým nerozumí nejen oni, ale zřejmě ani tvůrci citovaného populistického sloganu ODS.

ODS se ale nejen zapomněla vcítit do velké části obyvatel, unikl jí také myšlenkový trend posledních měsíců. Kvůli zkušenosti krize se totiž stále více ukazuje, jak do našich životů zasahují vzdálené, těžko ovlivnitelné ekonomické a sociální struktury, a že naše svoboda je mnohem omezenější než si našim „zdravým selským rozumem“ odvážíme připustit.

Menšina ekonomů a většina sociologů si ostatně už dlouho myslí, že teze o tom, „že každý strůjcem svého štěstí“, je dosti zjednodušená a rádi ji používají hlavně ti, kteří se mají dobře a chtějí svůj úspěch odůvodnit svými skvělými vlastnostmi a pílí. Eseje o úspěchu od Malcolma Gladwella ale například ukazují, jak moc výjimečné výkony podnítila směs naprosté náhody a štěstí na dobré sociální podhoubí (dočtete se v nich například, proč se většina nejlepších kanadských hokejistů narodila v prvních měsících roku). Jiné studie prokázali i dost neuvěřitelné souvislosti – například že styl našeho oblečení ovlivňuje i to, jak se oblékají přátele našich přátel, které jsme nikdy nepotkali.

Jedinec se zkrátka pohybuje v určitých společenských strukturách, které teprve rámují jeho svobodu jednat. I nezaměstnaní a chudí si za svůj osud mohou méně než nám napovídá naše první signální soustava. Proč je třeba méně chudých ve Švédsku než v Británii? Je to proto, že jsou Švédové sami o sobě nějak ctnostnější? Nikoli, je to důsledek konkrétní politiky, která není dána od boha ani od přírody a kterou mohou politici změnit.

A co si tedy s tím poznáním počít? Třeba my novináři bychom mohli začít tím, že jako komentátory politických programů nebudeme oslovovat jen ekonomické analytiky, ale také sociology. A politici, třeba ti z ODS, by mohli pochopit, že ztráta práce je pro občana často osobní katastrofou – na včerejší tiskové konferenci místopředseda Petr Nečas uznal, že nezaměstnaní jsou schopní lidé, které jen zasáhla krize a potřebují pomoc společnosti. Předvolební slogany však už tak citlivé jako Nečas nejsou. Ve chvíli, kdy člověk práci ztratí ne kvůli své lenosti, ale třeba kvůli problémům své mateřské německé firmy na americkém trhu, od politiků očekává aspoň trochu podpory a ne vyhrožování tvrdou rukou a populistické řeči o „povalečích“.