Jediný nepřítel je pryč

„Kaddáfí a jeho rodina nestavěla žádné paláce, to je jen výmysl jeho nepřátel.“ Tak na otázku po cestě k paláci Mutasíma Kaddáfího, diktátorova syna, odpověděl starší vysokoškolský učitel. Když cíl cesty jen po několika stovkách metrů nacházíme, tak musíme vlastně jedinému Libyjci, který před zahraničními reportéry otevřeně hájil starý režim, dát za pravdu. Opravdu to není palác, mnohem spíše je to novodobá pevnost. S vysokými hradbami, které ji chránily od okolního světa a kterou teď poddaní pomalovali výsměšnými karikaturami mrtvého vůdce. Na jedné je plukovník Kaddáfí s tělem krysy, na druhé ho rozšlapává obří revoluční bota.

Za vraty pevnosti stojí hlouček kluků v maskáčích. Jsou to bojovníci z Tripolské brigády, kteří pomohli Kaddáfího svrhnout. Teď místo teprve budované státní policie a armády hlídají pevnost a bezpečnost okolní čtvrtě. „Před mýma očima hned v únoru zabili kamaráda,“ vypráví Muhamed, jeden z bojovníků, o loňském začátku demonstrací proti diktátorovi, „rozhodl jsem se proto brzy spojit s přáteli, kteří utekli do hor bojovat a přidal jsem se k nim. Odjel jsem z Tripolisu do Tuniska a přes jižní hraniční přechod jsem se dostal do hor. Mámě jsem pak nemohl ani volat, protože Kaddáfí odposlouchával telefony. Kdyby jeho lidé zjistili, že bojuji, tak by mámě ublížili.“

Muhamed předtím pracoval jako malíř pokojů a se zbraněmi zacházet neuměl. „Asi třicet našich vojáků odletělo do Kataru, trénovali je jejich speciální jednotky. Když se ti kluci vrátili, tak vyškolili nás,“ říká dvaadvacetiletý usměvavý kluk plynulou angličtinou s americkým přízvukem. Nenaučil se jí prý ve škole, ale sám doma u počítače – jako tolik jeho vrstevníků.

Muhamed nás provází palácem Mutasíma Kaddáfího, který vedl jednu z elitních vojenských jednotek. „Tady zasadil pět set let starý olivovník. Vidíš to? Koupil ho za peníze, které patřili nám všem,“ vykládá s pohoršením, „pořádal tu mejdany s holkama, nechával si je dovážet i z Ruska a Ukrajiny.“

Pak nás vede do místností, které nesvědčí jen o plýtvání libyjskými penězi, ale také o špatném vkusu Mutasíma Kaddáfího. Do soukromé posilovny, sauny, k výřivce, do kadeřnického salónu, do ložnice, kde zbytek nábytku tak trochu připomíná výrobky z Ikey.

„Tahle si žil a na zemi kašlal, vidíš to?“ opakuje Muhamed, zapaluje si marlborku a sestupuje do podzemních chodeb. Podzemní labyrinty byly ve všech pevnostech Muammara Kaddáfího a jeho dětí. Šlo v nich týdny přežít v případě leteckého útoku a dalo se jimi prchnout v případě dobývání pevnosti. Pod zemí byly ložnice pro děti, kuchyně, operační sál, kanceláře a spousta kvalitní západoněmecké techniky z 80. let. A také tlusté ocelové dveře oddělující jednotlivé části labyrintu. Připomínají dveře bankovního sejfu, zdobí je cedulky „Made in Switzerland“. 

Při odchodu z paláce potkáváme další Muhamedovi spolubojovníky. Jeden je z jihu Libye, druhý z východu, třetí ze západolibyjských hor, čtvrtý žil celý život v Irsku a v osmnácti se rozhodl odletět do země rodičů a pomoci se zbraní v ruce porazit diktátora, kvůli kterému jeho rodiče kdysi emigrovali. „Nebojujeme za nějaký kmen, náš jediný nepřítel byl Kaddáfí,“ říká Muhamed a jako vlastně žádný oslovený Libyjec nepochybuje o tom, že se teď podaří vybudovat fungující demokracii: „Na nikom se nebudeme mstít. Potrestaní budou jen ti, kdo kradli a mají krev na rukou.“

Kdy odevzdá své zbraně a vrátí se do normálního života, ale neví. „Až se bude situace zlepšovat a budeme mít normální vládu. Nevím, kdy to bude,“ říká o svém návratu do civilu kluk, kterého role bojovníka za svobodu zjevně baví, „jen by nám vláda měla za náš boj zaplatit nějaké peníze. Rok jsme kvůli válce nepracovali.“ Z vedlejšího prostranství ozývá střelba do vzduchu. Muhamed se usměje: „Je to cool, že?“. Pak se odmlčí a zvážní: „Ale neměli bychom to dělat…“

DLOUHOU REPORTÁŽ Z LIBYE NAJDETE V AKTUÁLNÍM ČÍSLE TIŠTĚNÉHO RESPEKTU.