Desítky let starý autobus Iveco se šplhá do serpentin v hornaté severozápadní Etiopii. Na kamenité cestě mezi městy Gondar a Lalibela dvakrát proráží pneumatiku, průměrná rychlost se pohybuje pod pětatřiceti kilometry v hodině. Řidičův kolega a jakýsi „kápo“ autobusu každých pár desítek kilometrů lije vodu do chodbičky před jedinými bělošskými cestujícími v autobuse, aby aspoň na chvíli zastavil víření prachu, který se z nezpevněné vozovky všemi škvírami dostává dovnitř. Některým cestujícím se závěrem desetihodinové cesty už hůře dýchá a drží si před pusou šátky.
Takovou – očima romantika dobrodružnou, očima praktika prostě jen vysilující - cestu už příští rok mezi významnými historickými městy Gondarem a Lalibelou nikdo nezažije. Podél vozovky totiž čínští inženýři sledují své bagrující, frézující a válcující etiopské kolegy, se kterými tu staví asfaltovou silnici. Do desítek vesnic podél cesty přivede v zásadě životní revoluci. Cesty za prací, k příbuzným a na trh do měst, po jejím dostavění v příštím roce zaberou méně než polovinu času, etiopská vesnice a město se k sobě přiblíží.
Podobně v těchto měsících čínské stavební firmy zkracují vzdálenosti mezi městy a vesnicemi po celé Etiopii. Při pohledu z oken autobusů po celé zemi vidíte náklaďáky a bagry s nápisy v čínštině, v dosud odříznutých vesnicích potkáváte společně odpočívající čínské a etiopské pracovníky. Při jízdě na nových asfaltových silnicích zas spolucestující spokojeně vypráví, že cesta ještě před pár lety trvala třikrát déle. Než přišli Číňané.
Čínské velké tažení do Afriky už je dnes tak všeobecně známým trendem, že už se o něm skoro přestalo psát. Například o listopadovém slibu pekingské vlády odpustit 32 africkým státům většinu dluhů a založit miliardou dolarů dotovaný fond určený malým a středním africkým firmám většina médií neinformovala. To nic nemění na tom, že čínští dělníci a Pekingem investované dolary na kontinentu, který byl po staletí jakýmsi zadním dvorkem Evropy, provádějí jeden z nejdůležitějších geopolitických posunů světa na počátku 21. století.
Pro Afriku je tato „čínská invaze“ jedinečnou příležitostí. A to navzdory všem varováním o novém imperialismu, navzdory vzájemné pomoci mezi pekingskými a africkými diktátory, navzdory tomu, že čínské firmy často uplácejí místní úředníky a zavádějí místy otřesné pracovní podmínky, které už zvláště v Zambii vedly k násilným vzpourám zaměstnanců.
Čína samozřejmě sleduje své zájmy. Touží si k sobě africké státy připoutat a získat si jejich hlasy v OSN a na jiných mezinárodních fórech. Umně přitom používá rétoriku solidarity chudých a dlouho Západem utlačovaných - „Afrika je světadíl s největším počtem rozvojových zemí, Čína je zas největší rozvojovou zemí“ zní jeden z šikovných sloganů z Pekingu. A funguje. Etiopané, s nimiž jsem mluvil, se chtějí inspirovat spíše v Číně než v Evropě a nemyslí to zle: „Evropa je už tak dlouho bohaté a vyspělá, že nám vůbec nemůže rozumět, třeba potřebám našeho venkova. My se musíme učit hlavně od Indie a od Číny,“ říká například jeden výzkumný pracovník na zemědělské univerzitě a podobného názoru je i ekonom ze státní agentury lákající zahraniční investory. Ostatně většina kritiky čínského angažmá v Africe přichází z Evropy, často ze sektoru rozvojové politiky a neziskovek. Jakoby nám tak trochu vadilo, že se Afrika může rozhodnout jít jinou cestou, být jiná, než jakou ji my chceme mít.
Číňané samozřejmě touží po surovinách, po ropě z Angoly, Súdánu a Nigérie, po mědi ze Zambie či zlatu z Konga. Jenže v tom se – s výjimkou Súdánu stiženého embargem – nijak neliší od zájmů evropských, amerických, ruských či australských firem. V čem se ale Čína od ostatních velmocí liší, je její zájem o Afričana-spotřebitele. Peking považuje Afriku za jakousi „poslední hranici“ moderního kapitalismu, za poslední nedobytý trh. A připravuje se na to, aby z očekávaného afrického bohatnutí, z nákupní horečky desítek, možná brzy stovek milionů Afričanů ze střední vrstvy těžila nejvíc. „Tím, že rozvíjíme africký trh, pomáháme sami sobě. Bohatá Afrika povede k superbohaté Číně,“ řekl například jeden z čínských byznysmenů editorovi měsíčníku African Business. Rozvíjení afrického trhu je přitom nejlepší možnou podporou Afriky, životy obyčejných lidí může zlepšit neskonale udržitelněji než sebelépe zamýšlená rozvojová pomoc.
Jak u čínských podnikatelů bývá zvykem, není to naivní propočet. Nedávný esej v časopise Time udělal zajímavou paralelu celé Afriky a Indie. Oba regiony mají v posledních letech podobný hospodářský růst, v polovině století by měly mít podobný počet obyvatel a v současné době dosahují - měřeno hrubým domácím produktem na osobu – stejného hospodářského výkonu. Ovšem s tím rozdílem, že Indii považujeme za budoucího ekonomického obra a Afriku pořád hlavně za kontinent mizérie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
