Pikettyho kouzlo

Už jsem také podlehl kouzlu Thomase Pikettyho. Přečetl jsem jeho knihu Kapitál ve 21. století (700 stran dá zabrat, spočítal jsem to na nějakých 40 hodin čistého času) a je vidět, že tento Francouz, který se v Americe stal ze dne na den intelektuální celebritou, jehož si zve na pohovor i Bílý dům, to má v hlavě opravdu srovnané.

Běžný člověk si vůbec neumí představit obrovské bohatství, jež vlastní relativně malá skupina lidí, proto ho nevzrušuje. Piketty umožnil čtenářům díky dlouholeté práci s daty nahlédnout do tohoto světa jako dosud nikdo jiný. Jen namátkou: věděli jste, že na Západě vlastní polovina lidí jen pár procent z celkového bohatství (2 až 3%) a horních deset procent téměř dvě třetiny? Že v 19. století byla ta propast ještě hlubší a že ve 21. století může být koncentrace bohatství opět tak vysoká jako před 200 lety?

Na druhé straně je pravda, že život nemajetných se výrazně zlepšuje. V Evropě se za 300 let zvýšila životní úroveň zhruba dvacetkrát, a zatímco v roce 1880 jste si obyčejné kolo mohli koupit za šest průměrných platů, dnes víte sami, že si takových kol můžete koupit za jeden průměrný plat šest (pokud však chodíte ke kadeřníkovi, vyjde vás to zhruba nastejno). 

Ale zajímavé na Pikettym je ještě něco jiného. Je to angažovaný ekonom, který o uplynulém víkendu zveřejnil v deníku The Guardian spolu se skupinou dalších francouzských ekonomů velmi podnětný Manifest pro Evropu. Je to odpověď na podobný manifest jejich německých kolegů z loňského podzimu, s nímž se do velké míry shodují.

O co jde? V podstatě důrazně varují, že krize zdaleka neskončila a Evropa musí výrazně posílit svoji demokratickou podstatu, aby ji zvládla. Mají tři základní návrhy, jež se týkají zejména eurozóny, ale jsou důležité pro celou EU. Češi by měli zpozornět, protože podstatou francouzského manifestu je v principu série řešení, která staví nečleny eurozóny úplně na vedlejší kolej coby jakési slepé střevo – nanejvýš jim ponechává laskavě otevřené dveře. 

Demokratizaci EU si autoři představují například tak, že eurozóna by měla mít svůj vlastní parlament, který by fungoval jako druhá komora dnešního Evropského parlamentu. Byl by sestaven z delegací poslanců národních parlamentů a měl by vyvážit příliš silné postavení Evropské rady, což je v podstatě technokratická parta premiérů.

Klíčová je ale myšlenka, že eurozóna musí mít samostatné postavení uvnitř EU. Státy by měly sdílet část svých dluhů, jež převyšují limit 60% HDP, aby mohly čelit „globálnímu finančnímu kapitalismu 21. století“. Společná měna, kde 18 států má vlastní dluhy, jež jsou vystaveny „volné spekulaci trhů“ a 18 různých daňových systémů, které navzájem soutěží, „nikdy nemůže fungovat“.

Společná měna bez společných fiskálních, ekonomických a rozpočtových instrumentů je „území nikoho, nejhorší ze všech světů“, konstatují autoři. Proto navrhují společnou firemní daň, z nichž část by šla do rozpočtu EU, a apelují na Brusel, aby se konečně začal věnovat důležitým problémům, jako jsou daňové ráje a finanční regulace. 

Jeden citát za všechny: „Nadnárodní korporace si pohrávají s každou zemí zvlášť, využívají jejich díry a rozdíly v národních legislativách, aby se mohly vyhnout placení daní. Národní suverenita se stala mýtem.“ Jsem si docela jist, že tyto věty napsal právě Piketty.

Z jeho knihy plyne, že autor sice nepopírá kladný vliv kapitálu a bohatých lidí i firem na hospodářský vývoj, ale současně velmi podrobně zkoumá jistou „nehumánní“ podstatu kapitálu, který se chová podle svých vlastních pravidel. Je to jakési tajemné zvíře, neviditelný vetřelec, kterého můžete spoutat jen důkladně promyšlenou sítí regulací a daní.

Nemůžu si pomoct, je mi ten Piketty sympatický.