0:00
0:00
Ost-blog17. 3. 20133 minuty

Chávez a Orbán

Správný levičák musí chválit Cháveze a nesnášet Orbána, správný pravičák naopak chválí Orbána a nesnáší Cháveze.

Astronaut

Když jsem četl oslavné texty na Huga Cháveze od českých i slovenských levicových autorů, dělalo se mi mírně mdlo, podobně mdlo se mi však udělalo minulý týden při čtení obhajoby Viktora Orbána v Lidových novinách. A uvědomil jsem si, jak se nám ten náš malý svět opět hezky ideologizuje. Správný levičák musí chválit Cháveze a nesnášet Orbána, správný pravičák naopak chválí Orbána a nesnáší Cháveze. 

Potíž je v tom, že Orbán i Chávez mají mnohem víc společného než odlišného. Oba – zvoleni ve svobodných volbách drtivou většinou - bojují (v případě Cháveze by měl být minulý čas, ale gramaticky by to bylo složité a já ho ostatně vnímám jako žijící legendu levice) proti zahraničnímu kapitálu, zejména tomu ze Západu, znárodnění klíčových podniků vnímají jako spásu národní ekonomiky a oba zhusta regulují ceny. Orbán například přinutil zákonem energetické podniky (pochopitelně v rukou zahraničních majitelů) snížit cenu elektřiny natolik, aby se octly ve ztrátě a raději odešly z maďarského trhu. Zároveň slavnostně oznámil občanům, že bojuje v jejich zájmu proti zlovolným kapitalistům.

↓ INZERCE

Společných prvků je mnohem víc, včetně zjevné nelásky ke svobodě médií a k Židům, včetně pohrdání liberální demokracií a zálibě v obohacování své rodiny. Proč tedy nemůže levičák nebo pravičák jedním dechem chválit Cháveze i Orbána anebo je jedním dechem odsoudit? Protože by tím vystoupil z bezpečí svého ideologického světa a octl by se na rozviklané plošině liberálního nadhledu.

Anebo, ještě hůř, je to otázka taktiky. Jak upřímně přiznává Noam Chomsky ve víkendovém vydání Financial Times, kdyby on kritizoval Cháveze, „hned by se to dostalo do mainstreamových médií“, zatímco jeho kritické poznámky na adresu USA by si už nikdo nevšímal.

Model ideologického sváru a jednoznačných pravd je samozřejmě velmi pohodlný a dvacáté století jich bylo plné. Levice a pravice si předhazovala Castra a Pinocheta, aniž by jedni či druzí byli ochotni uznat, že oba diktátoři měli mnohem více společného než odlišného. Bylo by to k smíchu, kdyby tady nebyl jeden hrozný precedens: největší práci „užitečných idiotů“ v obhajobě diktátorů odvedli mnozí intelektuálové a novináři v třicátých letech, když láska ke Stalinovi vyvěrala z nenávisti vůči Hitlerovi a naopak. Jak to dopadlo, víme.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].