Má Slovensko budoucnost?

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Slovensko si už za dva měsíce zvolí svou budoucnost. Vzhledem k tomu, že ve volebních modelech zatím vede Smer Roberta Fica a do parlamentu se mohou dostat i fašisté a nacionalisté, řeší se otázka, jakou podobu bude mít tamní demokracie. Za Ficovy vlády zemi sevřela náruč korupce, mafie a klientelismu. Vznikla tak toxická atmosféra, že se slovenští mafiáni odhodlali dokonce i k vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Představa repete je proto děsivá.

Vážné téma přináší řadu zajímavých komentářů a analýz. Mě zaujala polemika ředitele think-tanku Adapt Institute Mateje Kandríka (1991) se slovenskou legendou Fedorem Gálem (1945). Ten totiž nedávno slovenskému Denníku N poskytl rozhovor, kde doslova oznámil, že nad Slovenskem zlomil hůl. V jistém ohledu jde o debatu univerzální, tedy zajímavou i pro české čtenáře.

Gál v rozhovoru mimo jiné prohlásil: „Slovensko považuji za zemi, která už promrhala svoje šance.“ Podle něj selhávají politici, novináři i intelektuálové. „Jejich texty nemotivují, neinspirují, nestaví lidi na nohy. Až mám chuť říci, že seru na takové intelektuály,“ řekl Gál. Odmítá také pozvání k rozhovorům: „Důvodem je, že se mi vůbec nelíbí to, co se dnes na Slovensku označuje za předvolební diskurz, respektive diskurz o aktuální situaci. Je to jen brodění se negativními emocemi, fňukání nad rozlitým mlékem a zejména je to nereflexivní. To, že Slovensko dnes nějak vypadá, a vypadá tedy fakt smutně, je dáno tím, že každý druhý Slovák má v sobě kus Fica, Putina či jiného darebáka, který dokáže leckdy někoho oklamat, někomu něco ukrást, někomu ublížit.“

A pak vynáší finální soud: „Ano, zlomil jsem nad Slovenskem hůl, neboť cítím jizvy na citlivých místech své duše. Nechtěl jsem, aby tam zvítězil Mečiar, ale stalo se. Nechtěl jsem, aby opakovaně vyhrál Fico, ale stalo se. Nechtěl jsem fašisty v parlamentu zejména poté, co jsem se narodil v koncentráku, a poté, co nacisté zabili mého otce na pochodu smrti, ale stalo se. Nechtěl jsem, aby polovina země fandila Rusům a vrahovi Putinovi, ale děje se to. Nechtěl jsem, aby tamní lidé milovali imperiální politiku Ruska, ale dělají to. Člověk má přece plné právo žít důstojně. A já jsem ztratil i poslední iluze o tom, že bych na Slovensku mohl strávit zbytek svého života.“

Polemika o šestačtyřicet let mladšího Mateje Kandríka Gálovi přiznává, že v mnoha detailech popisuje realitu přesně, ale to už dnes podle něj Slovensko tolik nepotřebuje. „Náš přetrvávající problém totiž není diagnostika, tedy analýza problému, ale pojmenování řešení a zejména jejich systematický přenos do praxe,“ píše Kandrík a pokračuje. „Gál je zklamaný, že intelektuálové jen fňukají a kydají hnůj, ale sám, alespoň teď, nenabídl nic jiného. Jinak řečeno, pokud si chcete přečíst bezvadný příklad všeho, co Fedor Gál kritizuje, mám pro vás dobrou zprávu: nic jiného než rozhovor samotný si už přečíst nepotřebujete.“

Kandrík se místo toho snaží definovat svou představu role intelektuálů: „Jednou z ctností intelektuálů je zodpovědnost vůči veřejnému prostoru. Neřízená ventilace osobní frustrace, rezignace a poraženectví v podobě, jak to přinesl rozhovor, příkladem takové ctnosti není. Ani při opakovaném čtení jsem nenašel byť jen stopové prvky vize, po které volá. Naopak, Gál pacientovi hlásí exitus, myje si ruce a plánuje dožít v Čechách. To vše jsou legitimní osobní postoje a volby. Je to však poselství, které má užitečně rezonovat veřejným prostorem pár měsíců před kritickými volbami?“ A v závěru uvádí své východisko: „I v nejčernější hodině je nutné živit naději a důvěru, že krizi se podaří překonat. To odlišuje běžné smrtelníky od lídrů.“

Kandríkova reakce mi připomněla polemiku, která se vedla na stránkách Přítomnosti v roce 1926. Vyplynulo z ní, že mladá generace necítí příliš idealismu a naděje na lepší vývoj, protože se všechno utápí v politikaření. Šéfredaktor Přítomnosti Ferdinand Peroutka tehdy napsal komentář, ve kterém mimo jiné uvedl: „Chci říci předem, že každý z nás, kdo píšeme, by měl raději navždy zahodit pero, než postrkovat mladé lidi na této cestě s kopce. Není soukromou záležitostí, co píšeme na papír a posíláme mezi lidi, aby to četli. Prodloužíme-li svou ruku o pero, dosáhneme daleko a způsobíme mnoho dobrého a zlého. Jde o to, chceme-li válčit na straně chuti do života, či chceme-li pomáhat v rozšiřování omrzelosti.“

Uvidíme, kam se Slovensko vydá. Nepochybně ale bude potřebovat každého demokrata. Fedor Gál má pravdu, že v Česku potkává spoustu Slováků, kteří se nechtějí vracet domů. Je však otázka, kdo by se chtěl vracet, když i ty největší osobnosti říkají, že to nemá smysl.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter