Františka Plamínková se nebála nikoho a ničeho 

Na notebooku mám několik nálepek: jedna mi připomíná, že mám vždy „chodit s hlavou vztyčenou“ jako Milada, druhá mě nabádá, abych kladla otázku „co by udělala Františka“. Františka Plamínková by si samozřejmě nevěděla rady se všemi problémy specifickými pro rok 2025, i když si myslím, že by se v nich rychle zorientovala – Elonu Muskovi by nejspíš napsala ostrý otevřený dopis a Roberta Fica by zajela konfrontovat osobně.  

Přesto lze ze života významné české učitelky, političky a aktivistky, od jejíhož narození uplynulo ve středu 150 let, čerpat inspiraci pro dnešní dny. „Plamínková se nikdy nikoho a ničeho nebála,“ píše Albína Honzáková v textu, který uvozuje obsáhlý sborník Kniha života: práce a osobnost F. F. Plamínkové vydaný u příležitosti šedesátých narozenin Františky Plamínkové v roce 1935. Cynickou námitku, že v podobném svazku budou samé oslavné superlativy, vyvrací přímo život.  

V době, která dívkám střední třídy doporučovala „trochu němčiny, frančiny, břinkání na klavír, šití a střádání výbavy“, jak to shrnul TGM, projevovala vášeň pro matematiku, četla Zolu či Dostojevského a zajímaly ji pracovní podmínky dělníků v pivovaru, nedaleko něhož s rodinou v Praze bydlela. Jako studentka učitelského ústavu se nezdráhala upozornit učitele matematiky na chybu ve výpočtu či se ohradit na hodině náboženství proti přezíravým poznámkám na adresu jejího oblíbeného Jana Husa.