Jiná tvář oslav Dne vítězství

Vojenská přehlídka, kterou se každoročně oslavuje vítězství Rudé armády nad fašisty a která se každoročně koná ve velkém, strhává na sebe kvůli své okázalosti téměř veškerou pozornost, zejména v západním tisku. Daleko méně se píše o tom, co se děje v ten samý den v moskevských parcích. Na autorku těchto řádků ale právě oslavy v parcích zapůsobily daleko více než tanky a rakety v ulicích Moskvy.

Velkolepé vojenské přehlídky se datují do 60. let, kdy si je sovětský režim vybral k tomu, aby na nich demonstroval svoji jednotu a sílu. Měl také pocit, že je to pro lid, stále ještě traumatizovaný utrpením z Velké vlastenecké války, ten nejlepší lék a „pojidlo“. Podle komentátora rozhlasové stanice Echo Moskvy nová vláda po pádu Sovětského svazu se sice od komunistického režimu distancovala, ale některé atributy si nechala. Třeba vojenské přehlídky. „Přehlídka je něco, co nás všechny spojuje bez rozdílu na národnost, víru, konflikty atd. A bohužel zatím v Rusku nikdo nevymyslel nic jiného, co by lidi spojovalo tak jako tato velkolepá akce.“

Podle průzkumu veřejného mínění Levada Center počet lidí, kteří Den vítězství oslavují, však rok od roku klesá. Loni to mělo být 73 procent, letos o osm procent méně. Přesto tanky a vozidla s rakety burácející po moskevských bulvárech i letos přitáhly davy zvědavců. Zejména rodiny s dětma a turisty.

Den vítězství se naštěstí oslavuje ještě jinak než jen podívanou na vojenskou techniku. V parcích se scházejí veteráni, s metály na prsou a úsměvem na tváři. Sice jich rok od roku ubývá, ale pořád jich jsou desítky tisíc a nejmladším je zhruba kolem 85. Vezmeme-li průměrný věk ruských mužů (55), je obdivuhodné, jak dlouho se tito veteráni dožili a jakou energii vykazují. Do parku za nimi chodí rodiny s dětmi a mládež, nosí jim květiny a děkují jim za odvahu a nasazení života. Když děti odrostou, chodí pak bez rodičů. Jako třeba šestadvacetiletá Jekatěrina Oreškinová: „Chodili jsme sem s rodiči každý rok, rodiče teď už zůstávají doma a já sem chodím s kamarády.“ Letitá tradice, která se obdivuhodně drží dlouhá desetiletí jako vojenské přehlídky.

Dlouhověkost a výdrž veteránů člověk musí nutně obdivovat o to víc, když pak v tisku čte o tristních podmínkách, ve kterých někteří z nich žijí nebo o nedůstojném zacházení. 

Vasiliji Serikovovi, který žije sám v rozpadajícím se domě v jedné vesničce nedaleko Moskvy, místní úřady před dvěma lety slíbily na opravu domu finanční pomoc. Pomoc pořád v nedohlednu, dům osmaosmdesátiletému veteránu téměř padá na hlavu a tak se přirozeně bojí, že jednou ho pohřbí vlastní dům. Viktorovi Pantělejmonovovi už neslouží nohy a přesto ho úřady tři čtvrtě roku nechaly vláčet se po všemožných lékařských ordinacích po celé Moskvě, aby mohl zdarma obdržet slíbené naslouchadlo. Od lékaře k lékaři se musel přepravovat sám, městskou hromadnou dopravou. Některé lékařské prohlídky absolvoval několikrát. Naslouchadlo nakonec dostal, přesto dodnes nechápe, proč mu několikrát dělali například test moči. Skeptici a znalci zdejšího prostředí v tom vidí „žádost o úplatek“. Fedor Ščukin zas už pět let čeká na novou protézu.

Podobných srdceryvných příběhů je určitě daleko víc. Při pohledu na pompézní vojenskou přehlídku se pak člověk neubrání pocitu zbytečnosti a napadá ho otázka, zda by nešlo z těch několika miliard, která Rusy tato podívaná ročně stojí, vydělit na lepší péči o své dožívající veterány.

Ale teď už se přenesme do parku, kde bylo v Den vítězství aspoň na chvíli o něco veseleji.

Rozdával se čaj a jedla vojenská pohanková kaše.

Pár fotek z přehlídky a rychle do parku za veterány…

Je libo čepičku nebo vlaječku?