Vyvoněný brak Penny Dreadful se vyplatí sledovat

Horor je žánr, který účinkuje zdánlivě nejlépe v krátkých povídkách či vyloženě ústně předávaných historkách. Nepotřebujete dlouhou expozici, abyste se báli. Stačí říct, že existuje černá sanitka, která krade děti, a už naskakuje husí kůže. Nejstrašidelnější historkou v dějinách vyhlásili v jedné internetové anketě tu, kde se tatínek ptá svého synka, čeho se bojí. Kluk odpovídá, že toho, co je pod postelí. Tatínek, se podívá pod postel, aby ho uklidnil. Tam se krčí úplně stejné dítě a říká, že se bojí toho, kdo sedí na posteli. Přehrajte si to v mysli pomalu ještě jednou a zaručeně se vám udělá nedobře po těle.

Co se týče vyprávěcí formy, má horor ještě jednu zvláštní kvalitu. Vyhovuje mu sériovost, tedy možnost, že se zlo vrátí zpátky, že je nezničitelné a nekonečné. Dracula i Freddy Krueger vždy nějak vstanou z mrtvých a libovolné zvířecí monstrum má někde rodiče, potomky nebo partnera a dovede se množit. Zástupy zombií se dokonce rozšiřují pouhým kousnutím, kdy ani není potřeba žádné páření nebo příbuzenský vztah a v monstrum může být proměněn kdokoli; naši nejbližší i my sami.

Panuje ovšem zásadní rozdíl mezi sériovostí a serialitou. Filmové série vznikají nastavováním nových uzavřených příběhů, které na sebe vůbec nemusí pevně navazovat, zatímco filmové seriály rozvíjejí otevřený děj, kde je naopak kontinuita zásadní. A horor až donedávna měl v seriálové formě slabé postavení. Téměř cokoli úspěšnějšího, co s hororovou atmosférou nějak pracovalo, mělo podobu ucelených epizod s rychlou pointou – typicky Akta X, Krajní meze nebo Povídky z krypty.

Přestože hororoví spisovatelé se už dávno naučili psát rozsáhlé romány – králem je mezi nimi Stephen King - a někteří autoři jako Clive Barker dokonce kvůli pocitu nemožnosti vtěsnat vše do relativně krátkého celovečeráku přešli od natáčení filmů k psaní literatury, natrefit na dějově návazný hororový seriál bylo před nedávnem téměř vyloučené. Teprve s nástupem „quality TV“, za níž stojí především placené kabelové televize, se horor stal zpracovatelným materiálem.

Nyní se přes nás přehání vlna děsuplných seriálů jako upírská True Blood (Pravá krev), zombie Walking Dead (Živí mrtví) či duchařsko-čarodějnická American Horror Story, oprášená verze Hitchocockova Psycha s názvem Bates Motel nebo The Strain (Agresivní virus). Každý z nich by si zasloužil samostatný článek - a seznam strašidelných, více či méně úspěšných seriálů, které běžely či běží v posledních několika letech, by se dal ještě výrazněji rozšířit.

Viktoriánský Penny Dreadful se ale přece jej vymyká natolik, že se mi o něm píše nejlépe. Zatím 18 dílů po přibližně padesáti minutách děje nabízí intenzivní ponor k samým kořenům strachu. Při sledování tohoto díla si totiž můžeme uvědomit, že strach nemá jednoduše nadčasovou podobu, nejedná se o pouhou evolučně zakódovanou, převážně fyzickou reakci. Každá doba si spíše své strachy tvaruje po svém, strach je hluboce propojen s druhem kultury. Jinými slovy a z druhé strany: i bát se člověk musí naučit, není to předem dané chování.

Ztráta víry

V Penny Dreadful, jež se odehrává v 90. letech 19. století, sledujeme přerod romantické společnosti ve společnost industriální; éru, kdy magii nahrazuje věda. Jedná se o poslední okamžiky historie, kdy panovala hluboká víra v nadpřirozeno, tajemno a záhrobí, ale kdy už lidé tuto pověrečnost chtěli překonat. Penny Dreadful tak v jistém ohledu vypovídá o ztrátě víry. Jak se vyjádřil hlavní tvůrce seriálu, scenárista a producent John Logan, v podstatě jde o příběh ženy, která hodí krucifix do ohně. (Tato scéna přitom přišla až na konci druhé série.)

Ztráta víry tu ovšem obnáší ztrátu víry v Boha, nikoli Satana. A stejně tak další postavy mohou ztratit víru v rozum při setkání s temnými běsy a starodávnými démony. Navíc, v některých případech se démoni rodí naopak z převahy pyšného vědeckého rozumu, který nedokáže odhadnout následky svých pokusů. Vidíme tu zkrátka všechny možnosti, jak prožívat strach; směsici vlivů, které nás utvářejí dodnes. Romantismus jsme v sobě nikdy nepřekonali, jen cítíme obrovskou propast mezi světem emocí a pudů a světem rozumu.

Děj Penny Dreadful je poměrně spletitý, pro zjednodušení by se dal shrnout možná jako utváření „superhrdinského týmu“. Leckdo už načrtnul paralelu ke comicsu Liga výjimečných od britského autora Alana Moora, který byl později zfilmován do hloupoučkého filmu se Seanem Connerym (a točil se v Praze v době povodní). Hollywoodský popcorn nedokázal vystihnout ducha předlohy, který se snaží oživit ducha dávných brakových románů a sešitů; šlo o brak v jiném duchu. Moore si rozkošnicky hrál s mnoha klišé dávného braku, jenž dostal roztomilý nádech a jeho cílem nebylo narušit do značné míry idylicky staromilský svět.

Penny Dreadful, jehož název vychází z pojmenování těchto šestákových sešitů z 19. století, ale směřuje jinam. Vypadá spíše jako dílo Američana, který se pozdně zamiloval do klasické literatury od Mary Shellyové (Frankenstein), Brama Stokera (Dracula) či Oscara Wildea (Obraz Doriana Graye) a rozhodl se z ní udělat něco, co by svým stylem odpovídalo moderním dramatům, respektive psychologickým seriálům.

Drásavé rozhovory

Spoustu diváků zaskočí, že Penny Dreadful je sice (chvílemi až extrémně) krvavý příběh, v němž není až tak nouze o fyzickou akci, ale přece jenom naprostou většinu času zabírají poměrně sofistikované dialogy a chvílemi velmi upřímné zpovědi, které by se hodily na pohovku psychoterapeuta. Jestliže v současnosti mnohé comicsové filmy hodně zdůrazňují psychologická traumata superhrdinů, kteří se z nich dovedou dostat tvrdou a často velmi pompézní akcí, Penny Dreadful své hrdiny traumat příliš nezbavuje. Akce nepomáhá, bolest duše zůstává.

Na akci také není nic extra vzrušujícího, a už vůbec ne bombastického, její zachycování je maximálně věcné. Nejdrásavější jsou pak intimní rozhovory. Ve viktoriánské éře, která potlačovala vše soukromé, pak tyto výbuchy upřímnosti až posedlosti vyznívají jako společensky nepřípustné a dvojnásob kruté, neboť jsou spojeny s obrovským ponížením. Každá figura něco tají před ostatními a v nejhorších chvílích na ni vybublává cosi z minulosti. Přitom všichni hrají zápas o svou duši, v níž se svaří Bůh (neviditelný až nepřítomný) a Ďábel (velmi viditelný a přítomný).

Penny Dreadful se prostě bere vážně. Pokouší se jít na samu mez přípustného realismu tak, aby tu pořád byla věrohodná existence nadpřirozena, ale jinak se nacházíme v „odkouzleném prostoru“. Cílem není vysoce stylizovaně zopakovat, co napsali dávní autoři. Nejedná se o žádný remake ani bláznivý sebeparodický crossover (kdy by se najednou potkal třeba Tarzan se Třemi mušketýry).

Penny Dreadful se snaží navodit atmosféru, kdy se ve špinavých londýnských ulicích potkávají Frankensteinovo monstrum s doktorem Helsingem, který pase po Draculovi, střelec typu Buffalo Billa se mění ve vlkodlaka a všemu s ironickým úsměvem přihlíží spanilý Dorian Gray, který promiskuitně spí skoro se všemi. Zatím nic nesměřuje ani k tomu, aby se ze seriálu stala jakási alternativní verze 19. století, v níž se objevuje více techniky. Žádný steampunk, spíše dobově pečlivé drama, kde výjimečné, často nadpřirozeně nadané či postižené postavy věrohodně řeší své vnitřní problémy.

Láska a mír

Penny Dreadful tak i do důsledku dovádí tezi, že „monstrum je ten, jehož příběh jsme ještě neslyšeli“. Ten, koho vidíme jen zkratkovitě, z koho se nám ukazuje jen povrch nebo jedna stránka tváře, může být odpudivý a ve svém jednání nepochopitelný, tudíž chápaný jako zlý. Všichni tu mají tak důkladně vypracovanou historii, psychologické motivace, omezení a potíže, které jim na jednu stranu brání něco říct, a na druhou stranu je nutí říkat a páchat ty nejhorší věci, že můžeme pochopit a litovat každého. Snad jen nejbližší přisluhovače Satana nemáme problém vidět mrtvé a jim přát neúspěch. U všech ostatních si přejeme, aby našli lásku a mír.

Kreativní hlava celého projektu, 54letý John Logan, jenž má na kontě scénáře k filmům jako Vítězové a poražení, Gladiátor, Poslední samuraj, Sweeney Todd, Hugo a jeho velký objev, Letec, Rango či bondovek Skyfall a Spectre, popsal v jednom z rozhovorů, že jako gay sám velmi dobře chápe, jaké to je, když si vás ostatní představují jako monstrum. Proto vyjevuje takový soucit s Kalibanem, jehož stvoří dr. Frankenstein, proto je v příběhu tolik homoerotických podtextů a zvláštních rodinných vztahů s nádechem incestu. I když se zdaleka nepotvrzuje, že postavy jsou homosexuální nebo skutečný incest proběhl, stačí samo znejistění.

Každá postava příběhu je nesmírně složitě provázána nitkami s dalšími a nakreslit si vztahového pavouka dovede zabrat dost času a námahy. (Vypadá to přibližně takto.) A přitom je poměrně snadné se v tom při sledování orientovat. Scenáristická práce se strukturou má ty nejprofesionálnější parametry a vlastně je i v něčem přesahuje, protože je cítit, že jde o osobní dílo.

Navíc, mnozí herci tu podávají jedny z nejlepších výkonů své kariéry, ať už se jedná o Evu Greenovou, která ztvárnila duchařské médium Vanessu Ives, hezouna Joshe Hartnetta v roli pistolníka Ethana Chandlera (což ale určitě není jeho pravé jméno) nebo Timothyho Daltona coby slovutného cestovatele Sira Malcolma Murraye.

To, co tvoří základ stylu seriálu, ale může být stejně tak dobře obráceno v jeho neprospěch. Sebevážnost a ustavičná melancholie postav, které se potácejí na psychickém dně, leckoho nemusí přitahovat a má spíš sklon si z toho střílet. Penny Dreadful ani trochu nejsou pravé penny dreadful – zmizelo z nich původní brakové potěšení a záliba v šocích. Dal by se sice vidět rozdíl mezi uměřenější a divočejší první a druhou sérií, ale každopádně ze seriálu nikdy nemizí touha být vyšším uměním; pozvednout brak na úroveň kvalitního psychologického románu.

Některé předlohy k tomu sice mají vyšší předpoklad (Oscar Wilde i ostatní nebyli primitivní pisálkové), nicméně ona potřeba všechno provázat, naznačit, že každý se může potkat, utkat nebo vyspat s každým, přes veškerou realistickou texturu a pochmurný tón seriálu neumožňuje, aby se z něj stalo dílo nikoli na úrovni Mary Shelleyové, ale prokletých básníků, kteří byli jejími souputníky, či dokonce Williama Shakespeara.

Silné ženy

Logan slibuje, že seriál nebude protahovat donekonečna a vše skončí pátou sérií. V těchto dnech se natáčí třetí a určitě bude zase supervýpravná – Penny Dreadful je seriál s jedněmi z nejlepších „production values“, což znamená mnohaměsíční přípravy a taky značně vysoký rozpočet. Jedna epizoda tu stojí více než jeden dražší celovečerní český kinofilm. Fanoušci se neustále dohadují, jaké nové postavy literárního kánonu se zde objeví. Dr. Jekyll a Mr. Hyde? Neviditelný muž? (Ten prý už byl v druhé sérii a v pozadí hrál ping-pong.) Fu Manchu? Jack Rozparovač? Profesor Moriarty? Kapitán Nemo? Někdo z rodiny Usherů či Nathan Harker z Draculy?

Zatím je jedině dobře, že John Logan v univerzu, kde se všechny knihy a filmy jmenují podle hlavních mužských hrdinů, dává tolik prostoru ženám. Vanessa Ives, která nemá žádný předobraz v klasické knize, je přitom jak postavou své doby, tak ukázkou toho, jak postupně zpřetrhat pouta s minulostí. Ostatně, něco z feministické vzpoury proti společenskému diktátu mají všechny ostatní čarodějnice v seriálu, jen většina z nich ve své emancipaci nevychází pozitivně.

Kdykoli se mluví o tom, jak existuje málo dobrých, vícerozměrných ženských rolí, vždy potěší najít výjimku, která nenásilně dokazuje, že silná ženská postava nemusí být nutně postavou akčně opásanou náboji a ovládající bojová umění. Vanessina síla je vnitřní a je vrcholem umění Evy Greenové, že toto umí zahrát tak, že to dovede odečíst kdokoli, kdo se vydrží dívat déle než pár minut a těšit se, že se svlékne před kamerou.

Když se zaměříme na Penny Dreadful jako celek, možná je to nejenom dílo o „ženě, která spálila krucifix“, ale obecněji o tom, že ženy mohou být v mnoha ohledech silnější než muži. Zatím tak alespoň vyznívá přerod „Frankensteinovy nevěsty“ Lily, která je dokonce i fyzicky silnější a chtěla by založit rasu vládnoucích nesmrtelných. Ať už střelec Ethan, drogově závislý Victor Frankenstein nebo Dorian Gray působí spíše chlapecky než mužně - a esenciálně otcovsky tvrdému Siru Malcolmovi se postupně drolí jeho symbolická autorita.

Být samostatným hrdinou, který zachrání svět, nebo aspoň se slávou objeví jeho zapomenuté končiny se v takové konfiguraci zdá být nemožné. Nejsou už hrdinové, monstra se stávají lidmi, a jediné, co nás dovede zachránit, je láska. To je docela fajn poselství. Někteří si ho ale možná nevšimnou, protože se budou bát až příliš.