Směřuje Západ ke švédské teorii osamělé lásky?

Skandinávské země jsou nejenom bohaté, zároveň platí v mnoha ohledech za nejvyspělejší společnosti planety. Těší se nízké sociální nerovnosti, mají silné demokratické instituce, kvalitní systém vzdělávání. Pohled cizince z jihu ale může tuto „zhmotněnou utopii“ v něčem nepříjemně obnažit. Povedlo se to Ericovi Gandinimu s dokumentárním filmem Švédská teorie lásky. Film uvedený na festivalu Jeden svět ukazuje, že Skandinávie není (jen) rovnostářským rájem na zemi, nýbrž i místem, kde žije hodně osamělých a chladných lidí. Nejedná se přitom o plytkou kritiku „levicového sluníčkářství“ nebo Švédska jako takového: je to varování, že dokonalá společnost neexistuje.

Gandini vystavěl snímek spíše jako obrazovou esej než klasicky stavěný příběh a odrazil se od knihy historiků Larse Tragardha a Henrika Berggrena nazvané Je Švéd lidská bytost? Dvojice profesorů tu zkoumá, jak vznikl onen obdivovaný švédský model sociálního státu, který se o své občany stará od kolébky až do rakve. Autoři knihy, která se v době vydání ve Švédsku stala bestsellerem, tvrdí, že rovnostářská švédská společnost není kolektivistická a komunní, jak by se u tamního napůl-socialismu předpokládalo, nýbrž naopak hluboce individualistická.

Původ je podle historiků třeba hledat v době, kdy v Evropě vládlo feudální uspořádání. Švédští rolníci většinou vlastnili půdu, na které žili, a když je vrchnost chtěla porobit, obrátili se s žádostí o pomoc ke králi a ten jejich svobody bránil. Vznikl tím pevný vztah lidí ke státu coby k útvaru, který lidem zajišťuje nezávislost. Na něm byl pak postupně vybudován dnešní mohutný sociální systém, argumentují Tragardh s Berggrenem.

Pokud je žena finančně závislá na muži, jak mohou oba partneři vědět, zda je drží pohromadě víc než pouhá vzájemná potřeba? Proto vznikl sociální stát, který zrušil závislosti všeho druhu, ať už na charitě, nebo dokonce na rodinných příslušnících. Švédové jsou ochotni odvést ze svých daní skoro polovinu za to, že se o ně stát v každé chvíli postará. Že je ve stáří nenechá na pospas vlastním dětem, v manželství zase vůli partnera. A v tomto momentu nastupuje na scénu režisér se svým filmem.

V seversky čistých záběrech ukazuje panelákové sídliště kdesi ve Stockholmu, na které přijíždí dodávka inseminátorské služby, jež rozváží ampulky ženám, které chtějí dítě, ale nechtějí muže. Dárce spermatu si předtím vybraly z databáze na webu společnosti. O něco později do jiného paneláku doprovázíme sociální pracovníky, jejichž náplní práce je prohledávat byty lidí, kteří zemřeli o samotě. Švédsko je v počtu single domácností, tedy lidí žijících o samotě, první na světě. Žije tak skoro polovina obyvatel a úředníci často najdou mrtvá těla až po mnoha měsících.

Rodinné vazby na severu jsou mnohem slabší, říká Gandini. A jeho doku-esej ukazuje, že tzv. skandinávský model, který si i zdejší sociální demokraté v 90. letech rádi vytyčovali jako metu, má své meze. Zásadní iluzí je právě to, že socialismus na skandinávský způsob znamená i kolektivní život. Opak je pravdou: tamní sociální stát vede a izoluje všechny do samotářských ulit.

Že jsou Švédové či Norové uzavření, není ničím objevným. To je ostatně i tématem tamní kultury od Ibsena až po Larssonovu trilogii Milénium a seriál Bron/Broen. Na severu žije spoustu smutných a osamělých lidí, ale Gandini nezůstává u tohoto konstatování. Na scénu přivádí zástupy uprchlíků z Blízkého východu a Afriky. Mnohem pospolitěji žijící Syřané nebo Iráčané hledají ve Švédsku ráj na zemi. Přicházejí však do země, jejichž obyvatelům nerozumějí.

Sledujeme kurz pro uprchlíky, kde se lidé učí, jak se chovat ve Švédsku. Sympatická integrovaná Syřanka vysvětluje nově příchozím zdejší pravidla: „Švédové mají rádi krátké odpovědi. Když se vás zeptají, jak se máte, řekněte dobře a nerozvádějte to.“ Tohle ještě posluchači chápou. Když se jim ale poté snaží vysvětlit, že mnoho lidí ve Švédsku žije v manželství, kdy se partneři vídají o víkendu, její žáci se nechápavě škrábou na hlavě a marně se snaží pochopit, co je to za vztah.

Gandiniho film vyvolal ve Švédsku vlnu kritiky za to, že kritizoval těžko vydobyté vymoženosti, jako jsou sociální dávky, rovnost pohlaví, možnost seberealizace pro každého. Opřely se do něj feministky, socialisté, liberálové, vlastně všichni. „Já ale neříkám, že ve Švédsku je všechno špatně a v Africe dobře,“ prohlašoval po projekci v Lucerně Gandini. „Žiju v relativitě, na každém místě je vnímání normálnosti jiné.“

Podle Gandiniho navíc ke skandinávskému „krásnému novému světu“ směřuje celý Západ, jen Seveřané mají náskok. A příchod uprchlíků nám nabízí možnost se o svých hodnotách něco dozvědět, případně nám dává šanci je upravit: „Tělo mrtvého muže leželo v bytě dva roky, než ho našli. Taková smrt je mojí noční můrou. Něco takového, že by člověk umíral sám, by se třeba v Etiopii nikdy nestalo, říká autor doku-eseje, jež končí slovy Zygmunta Baumana. Nezávislost nás podle známého sociologa zbavila schopnosti socializace a bezstarostný život není nutně šťastným životem.