Sjón: Islanďanům se líbí Švejk

Sigurjón Birgir Sigurđson je už od patnácti znám pod jménem Sjón. Textař, básník a spisovatel do Prahy jezdí poměrně často. Ať už kvůli rozhlasovým hrám podle svých textů nebo nově kvůli divadelní adaptaci své knihy Syn stínů. Tentokrát tu byl jako jeden z hostů Světa knihy. „Měli byste číst severskou literaturu, protože je prostě dobrá,“ prohlásil při slavnostním otevření severského stánku autor, jenž ve svém díle mísí surrealismus, punk a islandské mýty.

Vaše jméno v islandštině znamená přelud, má to něco společného s vaší tvorbou?

Já bych to přeložil spíše jako vize než přelud. Tohle jméno jsem si zvolil, když mi bylo patnáct a začal jsem chodit na uměleckou školu v Reykjavíku, ale ještě jsem nevěděl, jestli se cítím spíš jako spisovatel nebo jako vizuální umělec. Byly mi blízké hlavně básně - a podle mě jsou básně vizí našeho světa a očima našeho světa. Myslím, že ve všech dílech hodně pracuji s vizualitou. Upřímně si myslím, že básně jsou téměř vizuálním uměním, protože si díky nim dokážeme představit i některé abstraktní věci.

Považujete se za jakéhosi renesančního umělce?

Takhle bych to asi neřekl. Na Islandu je nás jen 300 tisíc lidí, a to není moc, takže to spíše souvisí s tím. Na Islandu dělá každý, co je zrovna nutné - i díky tomu jsem zvyklý pracovat nejen na básních, ale i na textech nebo na novele. A pak přijdete na to, že dělat víc věcí najednou je docela fajn a že to jde.

Co je nejlepší na textařině?

Píšu pro Björk i jiné autory -  a hodně si užívám, když můžu být součástí hudby, i když jen malou.

Björk jednou řekla, že umíte v textech spojit přírodu, srdce a mysl. Jak toho docilujete?

Mám na jihu Islandu takové oblíbené místo, chaloupku u města Eyrarbakki. Když potřebuju psát, tak se tam odstřihnu od světa; nesleduji televizi ani nemám puštěný internet nebo rádio, jen pozoruji přírodu kolem. Je skutečně majestátní, je tam moře, vidíte i hory a řeky – a uvědomíte si, jak malý vlastně jste.

Dokázal byste se takhle koncentrovat jinde než na Islandu?

Určitě, ale asi jinak. Island je místo, kde jste obklopeni přírodou, v Reykjavíku je moře a snad odevšud je tam výhled na hory, zároveň jsou tam louky. A nejde jen o velké věci, obdivuju i malé květiny, které vyrostou na lávě. Mám pak pocit, že ke mně příroda mluví. Takže kdybych byl v Praze, asi bych se nechal inspirovat něčím jiným.

Vaše nová kniha je prý velmi inspirovaná Karlem Čapkem…

Jde o trilogii, kterou jsem začal psát už v roce 1994, je inspirovaná mýtem o Golemovi, jde hodně do minulosti a přesouvá se z Islandu do Německa a do Francie. Poslední část knihy se vrací do Česka a tam se nechávám inspirovat právě Čapkem. Nejen R.U.R, ale i Věcí Makropulos. Nechávám se mimochodem hodně inspirovat mnoha umělci a nebojím se měnit styl podle nich. Někdy si sám připadám jako v mýtu o Golemovi; jako když jeho tvůrce použil vše, co mu přišlo pod ruku, aby vznikl život. Takhle nějak vznikají moje knihy.

Žijí na Islandu ještě mýty?

Mýtus je něco, co žije a probouzí se jen v lidech. Třeba pro mě jsou některé mýty živé. A vlastně nejen pro mě, ale i pro spoustu dalších Islanďanů. Pořád máme lidi, kteří věří na víly a skřítky. A já si myslím, že pro některé skutečně existují. Mýty nemůžou existovat bez toho, aby v ně někdo věřil. A je rozdíl, jestli žijete v Praze nebo na Islandu obklopeni přírodou.

Mají přesto Češi a Islanďané společná témata?

Nevím, čím přesně to je, ale něco v české literatuře k Islanďanům velmi silně mluví; myslím, že je to ovlivněno volbou postav. V české literatuře se hodně mluví o obyčejných lidech - a to je něco, na co hodně slyšíme, protože my sami se považujeme za obyčejné lidi. Dokonce i Björk nebo další lidé známí po celém světě se tak vnímají.

Která literatura konkrétně mluví k Islanďanům?

Dobrý příklad je Švejk. Na Islandu byl několikrát přetvořen do rozhlasové hry a kniha je tam velký bestseller. Vlastně jsem slyšel, že se chystá nová rozhlasová adaptace. Čapek taky hodně překládaný. Takže nejspíš si s Čechy máme co říct, ale zároveň jsme velmi jiní. Česko je vnitrozemní stát, my jsme daleko na moři, mezi Evropou a Amerikou.

Jak vnímali Islanďané českou divadelní adaptaci Syna stínů?

Islanďané tenhle příběh znali a dovedli se do něj vcítit, Češi se na něj dívali spíše zvenčí. Ale to je spíš věc názoru. Kniha Syn stínů byla dobře přijata i v dalších skandinávských zemích, taky v Německu, Francii a Španělsku. Asi by bylo hezké, kdyby autoři s inscenací pracovali dál a možná ji i vyvezli -  ale tohle já už nezařídím.

Jsou vaše díla na Islandu díky té známosti určena pro širší publikum než v zahraničí? Mnoho mých známých z Islandu například tvrdí, že Sigur Rós nebo Björk moc neposlouchají…

V procentu populace je asi to stejné; jejich hudba není pro každé ucho, tak by bylo divné, kdyby ji poslouchala většina lidí. Ale je pravda, že Sigur Rós se třeba na rozdíl od Of Monsters and Men ani tolik nehrají v rádiích. Možná je to podobně s mými knihami – ale těžko říct, já to nezjišťuji.

Ekonomická krize v roce 2008 vás silně zasáhla, Jak žije Island nynější kauzou Panama Papers?

Myslím, že měla vliv na úplně všechny Islanďany. Den po té, co se premiér ocitl na seznamu, se před parlamentem shromáždilo víc než dvacet tisíc lidí a protestovali tak dlouho, dokud neodešel. Teď nás čekají prezidentské volby - a ty by to taky mohlo ovlivnit.

Jak to bude pokračovat?

Těžko říct, nakolik se politika uklidní. Pořád máme dva ministry, kteří jsou na Panama Papers, a nikdo neví, co s nimi bude, ani jestli odejdou. Objevila se tam taky žena současného prezidenta, což bude asi důvod, proč už nechce kandidovat. Za to je mezi kandidáty starý vlk Daviđ Oddson, o kterém se hodně mluvilo v souvislosti s finanční krizí v roce 2008.

Bude ho vůbec ještě někdo volit?

Určitě, koupil si druhé největší noviny v zemi, Morgunblaðið. Udělal hodně změn v redakci a mám trochu pocit, že překrucuje některé zprávy ve svůj prospěch. Nebo aspoň staví texty do jiného kontextu než například veřejnoprávní televize RUV. Krom toho ho velmi silně podporuje část politiků.

Záleží na postu prezidenta tolik? Vždyť to byla na Islandu vždy spíše symbolická postava…

Ale současný prezident Oláfur Grímson to změnil. V úřadu už je od roku 1996 a trochu to působí, jako by se z té funkce snažil vytěžit co nejvíc. Takže teď má mnohem víc pravomocí než se stýkat s hlavami států. A to je problém našich politiků, a nejspíš politiků jako takových: že nevědí, kdy přestat.

Váš kolega z recesistické Nejlepší strany a nedávný starosta Reykjavíku Jón Gnarr se už politických ambicí vzdal…

To je pravda, ale Jón nebyl nikdy politik. Původně chtěl se svou kampaní jen ukázat, co dělají běžní politici pořád - všechny ty palné sliby a tak. Pak jsme ho ale opravdu zvolili, protože jsme nevěřili právě lidem, jako je Daviđ Oddson. Najednou v Reykjavíku vládli anarchisté, básnící, surrealisté. Letos udělal Gnarr symbolické gesto, ukázal, co by správný anarchista udělat měl. Vzdal se veškeré politické moci a prohlásil, že už nikdy kandidovat nebude. A toho by měli být schopní i další politici. Vědět, kdy přestat.

Mají tedy prezidentské volby šanci na šťastný konec?

Aspoň z mého pohledu ano. Máme nového mladého kandidáta, kterého já bych si jako prezidenta vážil. Guðni Johannesson‎ je vlastně i odborník na prezidentský úřad jak ze sociálního, tak historického pohledu. Mám pocit, že by věděl, co dělat.