Setkání ministra kultury s Gottwaldem na pitevním stole

Ve čtvrtek měl v Národním památníku na Vítkově obnovenou premiéru film Zborov z roku 1938, který digitálně zrestauroval Národní filmový archiv. Výběr místa promítání měl hned několikerou symboliku. Památník navrhnul architekt Jan Zázvorka, což byl otec filmového architekta Jana Zázvorky, pro něhož byla práce na Zborově jednou z prvních filmových příležitostí.

Premiéra Zborova Jana Zázvorky mladšího měla proběhnout 28. října 1938 ke dvacátému výročí vzniku Československa a ve stejný den se měl otevřít i dostavěný Národní památník na Vítkově Jana Zázvorky staršího. Jenže přišel Mnichov. A zatímco film se do kin dostal s mírným zpožděním v lednu 1939, památník si musel na otevření počkat až na konec druhé světové války.

Znalci zborovské bitvy vědí, že byl při ní 1. července 1917 během dělostřelecké přípravy zraněn pozdější generál československých legií v Rusku Jan Syrový tak, že přišel o oko. Čímž napodobil Jana Žižku z Trocnova, který o první oko přišel podle některých teorií již jako desetiletý po zásahu sečnou zbraní, čili zhruba kolem roku 1370.

Vojevůdcova socha dnes každopádně stojí před Národním památníkem a jelikož na ni veřejnou soutěž vyhrál Bohumil Kafka ještě před vyhlášením soutěže na památník, musel Jan Zázvorka stavbu přizpůsobit olbřímím rozměrům díla sochařského kolegy. Jak známo, bronzový kolos byl nakonec před památníkem odhalen až 14. července 1950. To už zbývaly jen necelé tři roky do smrti Klementa Gottwalda, v jehož chmurné mauzoleum se původní legionářské pohřebiště proměnilo.

Dnes tuhle makabrózní etapu historie památníku připomíná elegantní expozice Národního muzea. V místě, kde se lékaři v podzemí stavby snažili mrtvolu masového vraha osm let uchránit před rozkladem, aby mohla na výtahu vyjíždět do prosklené rakve k potěše pracujícího lidu, najdeme jak zbytky Gottwaldova katafalku, tak jeho posmrtnou masku, generálskou uniformu a dokonce i kašírovanou mrtvolu na pitevním stole. Ve čtvrtek si ji tam prohlédl i ministr kultury Antonín Staněk. Uznávám, že po charismatickém Danielu Hermanovi bude mít každý jeho nástupce těžké veřejnost přesvědčit, že není jen koženým úředníkem, na kterého se zapomene ještě dřív, než ve své funkci skončí. Staněk má nicméně dar si tuto pozici ještě ztěžovat.

Těsně před promítáním Zborova tak publikum informoval, že v průběhu filmu pravděpodobně bude muset odejít za dalšími povinnostmi a ať to tedy diváci neberou jako neúctu. Bylo to od něj zhruba tak stejně uctivé, jako byste přijali pozvání na rodinný oběd a půlku času při přivítání jste věnovali vysvětlování, že budete muset hned po polívce běžet ještě za jinou rodinou. Ze sálu nakonec ministr zmizel po pouhých deseti minutách promítání s nenápadností tiše našlapující mumie.

Čili pojďme raději do Brna. Fait Gallery ve Vaňkovce hostí výstavu jednoho z nejsympatičtějších tichošlápků zdejší výtvarné scény. Jak už název To nezbytné z Kokolii naznačuje, jde o průřez dílem malíře Vladimíra Kokolii. K vidění je tu i jeho ranný autoportrét z roku 1971, kdy mu bylo pouhých patnáct let. To ještě neznal ani tchaj-ťi, ani plnovous, ale malovat už tedy uměl hodně slušně. Líbí se mi, že tuhle – jak on dnes říká - „malůvku prozrazující trapné malířské chyby“ konfrontuje se svými pozdějšími obrazy, jež vypadají – jak opět říká sám autor - „jednoduše, ačkoli jsem se na nich strašně nadřel“.

Mě nicméně potěšily hlavně jeho kresby z osmdesátých let. V roce 1997 výběr z jeho takzvaného Většího cyklu vyšel knižně a já si jím od té doby občas listuju, zvlášť když mi není do zpěvu. Tady jsem je po delším čase znovu viděl v originále. Kokolia v nich navázal na to nejlepší z tradice české grotesky, kdy se absurdita lidské existence vyjádří pár zdánlivě obyčejnými tahy tužkou a vy pak dlouhé hodiny přemýšlíte, jestli se tomu máte smát, nebo z toho plakat. Já si tedy vždycky vybírám první možnost.

A stejné to měl i Jan Steklík, jehož retrospektiva s lakonickým názvem Steklík probíhá v nedalekém Domě umění města Brna. V neděli to bude přesně rok, co Steklík náhle umřel. A mně bude už navždycky líto, že jsem se s ním nestihnul poznat osobně a že už to nedoženu. Steklík byl jedním ze zakladatelů a ředitelů Křižovnícké školy čistého humoru bez vtipu, což nyní v Brně stvrzuje několik unikátních artefaktů. Například vlastní rukou psaná žádost Milana Uhdeho z 19. září 1991 „o laskavé udělení funkce ministra kultury Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, a to bez vtipu“.

Ale jinak výstava připomíná hlavně autorovy samostatné práce. Geniální Letiště pro mraky, které v roce 1971 vytvořil položením roztrhaného balicího papíru na louku. Malbu v krajině, kdy v údolí pod hradem Potštejn maloval tento hrad podle pohlednice připevněné na malířský stojan. Zapalovánky, čili kresby vyškrtanými sirkami. Propalované partitury. Pivní koláže. Diagram návštěvnosti výstavy Steklíkových a Neprašových kreseb v Pardubicích z roku 1961 coby „doklad zájmu o formuláře všeho typu“. Parakomické komentáře k modernismu v čele se Setkáním Maleviče s Disneym spočívajícím v černém čtverci s kulatýma myšíma očima.

A taky tu visí falešný List o prohlídce mrtvého. Jako nemoc, která „přímo vedla k smrti“, si na něj Steklík v roce 1970 napsal, že šlo o „toxické účinky alkoholu“ a „komplikace lékařské péče“. Nakonec to tedy s námi a těmito účinky vydržel o sedmačtyřicet let dýl. A díky Vráťovi Brabencovi, který mi o něm pravidelně vypráví, tu ještě vydrží minimálně do té doby, kdy o něm vyjde chystaná monografie, na kterou se už teď těším jak Steklík na pivo nebo jak Staněk domů…