Když nastal nejkrásnější věk pro pornopohádky

Čas diplomových prací je zase tady. V případě pražské AVU bylo otázkou, zda dokáže po loňském mimořádně silném ročníku prezentovaném mimořádně povedenou výstavou na přehlídku navázat a třeba ji i překonat. A světe div se, povedlo se. Studentské prezentace tentokrát dostali na starost jako kurátoři Tomáš Džadoň s Johnem Hillem, kteří dostali výborný nápad: inspirovali se filmem Jaroslava Papouška Nejkrásnější věk z roku 1968, který se na AVU natáčel - a s diplomanty (jak je vidět na snímku i se zaměstnanci) ve stejných prostorech inscenovali situace okopírované z filmu. Studentům tenhle odlehčený koncept očividně svědčil. Protože svěžest je znát i z jejich závěrečných prací.

Přehlídka je netradičně řešena tak, že není rozdělena mezi jednotlivé ateliéry, příslušnost k oborům je naopak potlačena. Kde kdo studoval, se dá vyčíst jen z katalogu. My se ale držme klasického formátu a začněme malbou. Michaelu Glozovou jsem si okamžitě přejmenoval na Jana Vytisku v sukních, což je k ní ovšem neuctivé. Milovnice folkloru a lidových rituálů sice do této tematiky vnáší velmi podobnou hororovou atmosféru jako Vytiska, ale vyznění jejích děl je jiné. Glozová nenechá do idylického světa vstupovat démony vypůjčené z populární kultury, vystačí si s realitou, v níž babičky zabíjejí králíky, až z nich tečou střeva, a v níž masopustním maskám chybí k dokonalosti jen fakt, že mají jejich nositelé na sobě tenisky. Vynikající je její malba selské narozeninové oslavy před hořící katedrálou Notre Dame a rovněž celá série komorních pláten malovaných na rub stažené králičí kůže.

Silnější nátury ocení i cyklus Filipa Kůrky věnovaný dětskému pohledu na pornografii. „Nemaluji vlka, maluji vzpomínku na vlka z dětských let,“ tvrdí - a jestli má pravdu, tak se dnešní dětství opravdu odvíjí poněkud jinak, než si ho pamatuji já. Kůrka konstruuje bizarní svět, v němž se klasické pohádkové příběhy prolínají s úplně jinými pohádkami pro dospělé. Čili vlk dělá Karkulce to, co se jí vůbec nelíbí, ale o sežrání rozhodně nejde. A stejně tak malá mořská víla divákovi ukazuje poklad, jaký se v žádné dosavadní verzi jejího příběhu nikdy neukazoval. Otázkou samozřejmě je, zda se dá v tomto konceptu pokračovat, ale fantazie má Kůrka očividně na rozdávání.

Ryzí skutečnosti se naopak drží Gabriela Slaninková. No i když ryzí: jestli jsem to správně pochopil, probírá se v počítači rodinnými fotografiemi a z nich vybírá detaily, které pak přenáší v monumentálním měřítku na plátno. Vznikají z toho zneklidňující kompozice, kdy najednou přestávají platit pravidla lineárního toku času a člověk neví, jestli se má nad obrazy spíš usmívat, nebo se bát.

Ještě víc to platí pro díla Evy Hérové. Možná že jde o čistě abstraktní plochy, já za nimi cítím příběh, jen jsem nepřišel na to jaký. Což vůbec nevadí, ba právě naopak: vždyť velmi podobný dráždivý pocit mám vždycky při pohledu na díla o několik generací staršího Jana Merty, mistra nad mistry. Oceňuji navíc schopnost autorky instalovat obrazy tak, aby komunikovaly s okolním prostředím, aniž to působí samoúčelně.

Velmi promyšlené jsou i artefakty Petry Skořepové, které jsem si zařadil někam mezi kresbu a sochu. Jde o odlitky a otisky půvabných přírodních struktur, k nimž autorka připojila svůj osobní vzkaz: „Všechny štvu křehkostí a krásou. Super. To je ten vysněný osten v umění, co všude hledáš. Nemůžeš to zničit, nemůžeš to zošklivit, je to křehké, citlivé a krásné, bude to tu a bude tě to štvát. Zabiješ to, umřeš. Křehké jako ekosystém. Nauč se dívat, po čem šlapeš a co umírá. S láskou Petra.“ Vyznání je tak trefným popisem jejího souboru, že k němu nemám co lepšího dodat.

Klasické sochařství se v posledních letech viditelně znovu vrací do hry a na diplomkách AVU je to znát. Slibnou postavou se jeví být třeba Petr Šťastný, který přiznaně navazuje na monumentální tvorbu Aleše Veselého. Sestavuje modely gigantických objektů, u nichž je stejně jako u jeho předchůdce klíčovým prvkem nestabilita a tíha. Šťastný se ale víc soustředí na její konfrontaci s člověkem: figurky u modelů neslouží jen jako měřítko, díky kterému si divák udělá představu, o jak velké rozměry by mělo v reálu jít – zjevně jsou neoddělitelnou součástí soch, které teprve přítomností člověka získávají svůj smysl. Jsou to modely jakýchsi drtičů našeho sebevědomí a psychiky, jež jim však odolávají, protože jsme na rozdíl od plastik mobilní a můžeme od nich kdykoli prchnout. Za sebe říkám, že já od Šťastného tvorby prchat nebudu, a naopak ji budu vyhledávat.

Podobně jako instalace Dominiky Hornerové. V místnosti, která slouží jako zázemí rektora AVU Tomáše Vaňka, vytvořila síť ze zdravotních škrtidel popsaných zdánlivě uklidňujícími vzkazy. Jak už to ale u podobných ujišťování bývá, člověk si kvůli nim naopak klade otázku, jestli ho něco nezačne bolet, když se mu tvrdí, že to bolet nebude. Je to dílo, které splňuje to nejlepší z tradice lidského napnelismu.

A ještě rychle dvě sochařky: Erika Velická mě zaujala schopností převést metaforu do trojrozměrných objektů, alespoň tedy já jsem její instalaci přečetl jako sochařskou báseň o smrti a jejím překonání, přičemž v ní zároveň skládá poklonu ruskému konstruktivismu. A Nikola Emma Ryšavá prostor ateliéru zaplnila figurami, v nichž po svém ohledává genderový terén, jejž střeží před nebezpečnými nájezdy tato vlasatá krasavice na válečném oři.

Tak to bychom měli AVU. Jako každý rok se i letos nabízí srovnání se souběžnými diplomkami na UMPRUM a já se ho ani letos nevyvaruji. Nicméně se vyvaruji alespoň opakování svých každoročních žehrání na strašidelnou úroveň formy prezentace závěrečných prací. A raději vypíchnu pozitiva. Tím je pro mě práce Lenky Juchelkové s názvem Tahle země není pro mladý.

Absolventka architektonického ateliéru ji věnovala sociálnímu bydlení, které navrhuje jako řešení současné bytové krize v hlavním městě. Za bydlení se běžně utrácí 40 procent rozpočtu, což je i pro střední třídu neúnosné. Autorka proto na Praze 3 vytipovala 32 lokalit, kde by se její sociální bydlení dalo realizovat. Navrhuje pro ně vzorové byty přidělované na pět let osobám v nouzi: byty jsou plné vestavěného nábytku, některé jsou pak řešené formou nástavby na už existující domy, a to i vícepatrové.

Podobně promyšlená je i práce Marie Štefanové Atlas Prázdna. Jde o knihu v podobě průvodce Libavskem, což je náhorní plošina v Oderských vrších. „Po staletí opečovávaná krajina polí, větrných mlýnů, břidlicových dolů, křížků a kapliček si prošla složitou historií, která vyústila v poválečný odsun drtivé většiny místních obyvatel. Místo nich sem přišli cizí lidé. Pro ně se tato krajina ale nikdy nestala skutečným domovem. Z Libavé se stal vojenský újezd, území okupované v minulosti sovětskou armádou,“ píše v úvodu Štefanová a zájemce postupně provádí problémy, které na Libavé i po opuštění armádou zůstávají: „Krajina jako by svým stavem odrážela i stav naší společnosti.“

Ať nekončíme pesimisticky: diplomovalo se také na CAS, čili Centru audiovizuálních studií FAMU. A i zde najdeme jednu skvělou diplomku. Vytvořila ji Alexandra Cihanská Machová, jmenuje se Psalms a jde o zvukovou instalaci v barevně nasvícené místnosti, která se proměňuje v závislosti na pohybu člověka s nasazenými sluchátky vybavenými GPS lokátorem. Jestli jste si někdy představovali, jak asi bude vypadat meditace v budoucnosti, tak snad třeba takhle. O budoucnost jmenovaných absolventů si každopádně žádný strach nedělám.