Jak se máte? Vi Huyen Tranová

„Máme s kapelou teď dost napilno. Za nedlouho hrajeme v Hamburku na Reeperbahnu. Během pandemie jsem neměla moc co dělat, tak jsem obepisovala showcaseové festivaly. Najednou nás všude chtějí,” zamýšlí se Vi Huyen Tranová. Herečka a hudebnice je zakladatelkou kapely Viah - s níž nedávno vydaly Land of Tears, kompilaci přepracovaných tracků z debutové desky Tears of a Giant. Své remixy na ní mají třeba egyptský producent QOW, virtuální hudebnice NIVVA nebo česká skupina Tamara.

Prokletá třetí členka kapely: Napřed jsme ve Viah byly tři, s Rosou jsme pak dlouho hrály ve dvou a měly pocit, že to musí někdo ještě uzemnit a dát tomu klidnou energii. Což dělá Veronika, je to s ní strašně fajn, moc příjemný - teď je nicméně ve čtvrtém měsíci těhotenství. Trochu si začínám myslet, že máme prokletou třetí členku kapely. Zatím ale snad všechno zvládneme a věřím, že příští léto budeme zase hrát. Teď se snažíme dodělat novou desku i společný track s Ankim - ten nás sleduje už dlouho.

Kostýmy nakopávají: Hraju v divadle Komedie v představení Lazarus. I teď už hrajeme, jdeme holt trochu na dřeň, i když by v červenci a srpnu mohly být divadelní prázdniny. Máme o dost přívětivější reakce než před pandemií. Diváci se teď fakt smějou, jsou hrozně rádi a vděční - přitom to není úplně nejjednodušší představení. Asi jim divadlo chybělo a uvědomili si to. A mně taky - vizuální a performativní složku si přináším i na koncerty Viah. Zkoušely jsme hrát i v civilu, ale všechny jsme docela klidné a neumíme to tak úplně nakopnout, pokud se doslova nepřevlékneme do výrazného oblečení i do alter ega, které řádí na stagi. Kostýmy nás nakopávají.

Jak dlouho jsem čarodějnice: Od září nastupuju do ateliéru performance na brněnské FaVU k Julii Béna a Jakubu Jansovi. Těším se a bojím se. A to je vlastně hlavní téma, které v sobě dost řeším - je to sen, který si po několika letech plním, zároveň si nejsem jistá tím, jestli je teď pravý čas. Zjistila jsem ale, že mě baví třeba aromaterapie a že bych se jí chtěla věnovat i v rámci performance. Ráda vyrábím vůně. Měly jsme i parfémy jako kapelní merch, vůně jsem zapojila i do workshopu na akci se Společností Jindřicha Chalupeckého, kde jsme se před pár týdny věnovali tématu kulturních apropriací. Přicházeli jsme na to, kde je ta hrana ve výtvarném a uměleckém prostředí - kdy je to ještě v pohodě a kdy už je to vykořisťování některých kultur. Zajímalo mě, jaké emoce evokují určité orientální vůně. Chtěli jsme udělat trošku feel good atmosféru a každý si tam mohl namíchat i svůj parfém. Umělkyně z Itálie, která nám téma zadávala, se mě na konci ptala, jak dlouho už jsem čarodějnice.

Vyhnout se vojně: Moje sestra má kolem sebe mnohem větší partu mladých Vietnamců než já. Je jí dvacet, baví se s nimi takovým slangem, který je spíš mix češtiny a vietnamštiny. Je o pět let mladší a zažívá úplně jinou komunitu - já jsem byla na gymplu jediná Vietnamka v ročníku. Nás tehdy fakt bylo málo - první generace, která vyrostla v Česku. Oba moji rodiče jsou technici - studovali tady. Nedávno jsem si vybavila příběh mého táty, narodil se v odlehlé vietnamské vesnici. Když mu bylo asi osmnáct a nahlašoval vůbec poprvé datum narození, řekl, že je mladší, než ve skutečnosti byl - chtěl se vyhnout vojně, to se mu podařilo a odjel studovat do Československa.

Není to zatěžující: Radost mi dělají reportážní absyntovky - doma je čteme pořád. Za chvíli vyjde Země nomádů, podle které je i film o tom, jak se dá hořce probudit z amerického snu, a nedávno jsem četla Nebe patří nám o únosech ve Spojených státech během šedesátých let. Není to depresivní - obecně těžká témata zpracovávají spíš čtivě a ve výsledku to není tak zatěžující.