Domácí porno před lidovým soudem

Rumunský režisér Radu Jude se zapíše do dějin jako autor, který dostal do soutěže respektovaného mezinárodního festivalu v Berlíně porno. A dokonce s ním i vyhrál. Lehká lascivnost názvu jeho nejnovějšího filmu Smolný pich aneb Pitomý porno ale není ten důvod, proč si ho pamatovat a proč si ho pustit. Vtipně nemilosrdným portrétem současného Rumunska coby společnosti plné dogmat, v níž je zdravý rozum odsouzen k prohře, Jude potvrdil pozici jednoho z nejzajímavějších režisérů střední generace, svérázných pokračovatelů rumunské nové vlny. Smolný pich, který vznikl v české koprodukci, měl ve středu premiéru na Moje kino LIVE a do konce května je k vidění na Aerovodu.

Radu Jude rád ve svých filmech vášnivě debatuje. Jeho předchozí snímek „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ je vystavěn jako disputace nad národními rumunskými dějinami. Respektive nad konkrétní událostí, k níž odkazuje citát v názvu. Na podzim roku 1942 nechal rumunský vůdce Ion Antonescu po dobytí Oděsy po boku německé armády vyvraždit všechny Židy ve městě.

Antonescu je národním hrdinou oslavovaným za osvobození města komunistickou vládou a vraždění Židů je v tom hrdinském vyprávění nepodstatná kapitolka. Čin, který se prostě stal; vedlejší produkt dějin. Jude tu proti sobě staví mladou filmařku vybavenou všemi možnými zdroji, která chce oděský masakr inscenovat na náměstí a ukázat historická fakta. A na druhou stranu vojenské historiky, představitele vedení města nebo komparsisty, kteří v projektu vystupují. Druhá skupina trvá z rozdílných důvodů na hrdinské verzi dějin. Co na tom, že rumunský vůdce přispěl svojí trochou do mlýna ke „konečnému řešení židovské otázky“. Jsou přece věci důležitější než pravda.

„Tam, kde je důležitá pravda, dávám přednost fikci,“ zazní ve Smolném pichu, kde si Jude debatu nechává na samotné finále stylizované do sitkomu z rodičovské schůze na školním dvoře. V něm lidový soud rozhoduje o tom, jestli má výborná učitelka Emi učit jejich ratolesti na prestižní škole i poté, co na internet uniklo domácí „porno“ video, které si natočila pro potěšení se svým manželem. Rodičovská skladba je stylizovaným řezem rumunskou společností a identitu některých postav určují uniformy – vojenská, letecká, kněžská.

Do debaty tak symbolicky vstupují výrazné rumunské instituce jako armáda či pravoslavná církev, které se v minulosti nejednou spojily proti občanům, jež měly chránit. Doplňují je moralistní typy spořádaných matek, jež mají samy máslo na hlavě a o to více křičí, nekonfrontační liberálové přinášející kytici namísto podpory nebo dědové připravení učitelce nadávat „do kurev“, ale předtím si video pěkně musí pustit pro informaci jako předmět doličný.

Obscénní není porno

Finále je jednou ze tří kapitol filmu. Dvě předcházející k němu - každá po svém - připravují půdu. Ústřední video si snímek odbude hned v úvodu. A stejně jako nutil režisér diváka neuhýbat pohledem na oběšené Židy v Barbarech, nutí jej dívat se na celé video se všemi intimními detaily i zábavným přerušením radovánek rodičovskými starostmi.

V konfrontaci s tím, co následuje, nastoluje expozice otázku, nad čím se vlastně ve společnosti pohoršovat. Co je zvrhlé a co je obscénní. A je jasné, že pro Judeho to rozhodně není sex manželů v soukromí ložnice. „Obscénní jsou debaty, které vedou v televizi politici. Obscénní je nedostatek solidarity, třídní rozdělení a fašistické postoje, které se společností šíří. Obscénní je, jak nakládáme se slabšími jako s méněcennými,“ řekl to jasně v nedávném rozhovoru pro Respekt.

Následná půlhodinová cesta učitelky současnou Bukureští pak odhaluje mimo jiné pokrytectví a hluboce zakořeněný sexismus. Záznam manželského sexu může někoho stát místo. Sexistické billboardy se sloganem „Mám to ráda hluboko“ využívající ženské tělo k prodeji zboží jsou ale přijímanou součástí veřejného prostoru.

První kapitola je v podstatě observační dokument. Staví kameru do ulic jako bratři Lumiérové a snímá neinscenovanou skutečnost. Kolemjdoucí se někdy dívají do kamery, někteří do ní dokonce obscénně promluví nebo pro ni zatančí. Sleduje hlavní postavu procházející hektickými ulicemi, kde se na každém rohu potkává zrychlený kapitalismus a pozůstatky komunismu. Bukurešť je napůl staveniště. Paneláky s rozbitými skly ční nad rozkopanými ulicemi. Jedno představuje minulost, druhé příslib budoucnosti, která se ovšem nezdá být nijak zářná.

Kýčovité dětské atrakce před obchodním centrem kontrastují s chudým prodejcem před podchodem nebo s ženou, která nemá na zaplacení v obchodě. Hrdinka prochází kolem dějin vepsaných do fasád v podobě všudypřítomné reklamy, rozbořených štítů nebo historických fresek na sídlišti vzývajících „velké“ rumunské dějiny. Z pukliny v chodníku se dere stromek, ale život v puklinách město nespasí.

Jude se nijak netají tím, co jsou terče, do kterých se strefuje. Kromě zmíněného pokrytectví je to na hlavu postavená morálka, komerce, absence solidarity a zdivočelý neoliberalismus. Ve výkladních skříních vedle sebe koexistují Ježíš a Disney. Ostatně i porno, za socialismu tabu, je znakem nové doby. A jeho propojení s bohatou socialistickou tradicí lidových tribunálů pak dává filmu další osten. Bukurešť je v tomhle ohledu džungle, kde silnější – tedy bohatší – vítězí. Jedině peníze jsou argument. Město není pro lidi, ale pro auta a developery. Limuzíny a SUV parkují na chodnících a chodci se kolem nich musejí protahovat. „Rumunsko zachvátil vyhrocený neoliberalismus. Jsme obrovsky individualistická společnost, bují tu korupce, hlavní jsou peníze. Kdo jich má víc, tomu všechno projde,“ řekl režisér Respektu.

Kdo bojuje, už dávno prohrál

Hrdinka jde městem, které zná, stejně jako zná pravidla společnosti, v níž žije. Snaží si zachovat chladnou hlavu i pod rostoucím tlakem blížící se schůzky a zpráv o tom, že video žije na síti vlastním životem. V jednu chvíli se vzepře arogantnímu chlápkovi za volantem a Jude tak nenápadně předjímá povahu nadcházejícího boje. Ukazuje hrdinku v nenápadném šedém kostýmku jako silnou ženu, která se za sebe dokáže postavit. Ale i to, že jí to nemusí být nakonec nic platné.

Jedním z témat Smolného pichu je totiž boj. Střet dvou sil – dogmatismu a rozumu. První síle záleží jen na udržení vlastní moci, požitcích a ignoranci, druhá se snaží něco změnit. Jak ale ukazují všechny Judeho historické filmy, změna je těžká, ne-li nemožná. Oprávněná konfrontace s bezohlednými řidiči za volanty drahých aut končí buď vulgárními nadávkami nebo rovnou přejetím. Emi může mít všechny argumenty, může být sečtělá, ale o debatu v době kulturních válek nejde.

Lidstvo se točí v nekonečných cyklech násilí a ideologické fikce. Lidé se nemění. Sledování dějin vede možná až k opovržení lidstvem a i temnému vidění světa, jak zazní v prostřední části filmu. A Jude vidí lidstvo temně, nicméně zároveň se u toho dokáže královsky bavit. Jeho historické reflexe jsou jízlivě vtipné, plné absurdit a nečekaných významových spojnic, které odhalí trhliny v dominantních ideologiích.

Tady přichází ke slovu prostřední kapitola nazvaná Malý slovník anekdot, znamení a divů. Jude za sebou v rychlém sledu skládá „slovníková hesla“ od domorodců („lidé nevalné hodnoty překážející na objevené půdě“) přes pravdu, armádu (ochotně střílející do lidí, kdykoliv si systém žádá) a pravoslavnou církev po folklor a orální sex. Vytváří argumentační mapu kontrastů, metafor, patologií a rozporů mezi ideologií a skutečností.

Děti opěvované jako budoucnost národa střídá obraz na dětská záda posetá modřinami s vysvětlením, že šest rumunských dětí z deseti je obětí domácího násilí. Ženské tělo je komodita v pánských časopisech i nástroj ponížení v nadávkách. I opěvovaní národní lyrici měli sex. Oslavná freska historického bojovníka je střižená před záběr židovských dětí odcházejících do transportu.

Jude načrtává vše, co naplno rozehraje v poslední kapitole: sexismus, xenofobii, nacionalismus, klerofašismus… Zároveň zviditelňuje myšlenkové postupy, jimiž lze obhájit v podstatě všechny hrůzné činy: jako jsou prasata určená Bohem k tomu, aby je lidé snědli, jsou někteří lidé určeni k tomu, aby byli vyhlazeni. Je to přirozený běh dějin, věci mají „přirozený“ řád. A nakonec se zase nic tak strašného nestalo…

Historická paměť je Judeho dalším velkým tématem. To, co si historie pamatuje, jak je překrucovaná pro politické účely, budování státu, upevňování moci, vytváření umělých žebříčků toho, co je hodnotné. O čem se mlčí, o čem se mluví. Stejně jako jeho kolegové Christi Piui nebo Corneliu Porumboiu má i Radu Jude svérázný smysl pro humor. Ale nebrousí si jej tolik na reflexi komunistického režimu, kterou Rumuni zvládají nejlépe z celého bývalého Východního bloku – ale na nacionalismu překlopeném do fašismu, na současnosti nebo hlubší minulosti.

Režisér přitom nechává prostor na vlastní názor. Ve Smolném pichu jde dokonce tak daleko, že dává divákovi na výběr ze tří možných scénářů, jak může tribunál se „zvrhlou“ učitelkou skončit. Na své si svým způsobem přijdou všichni. V divákovi musí dohrát, na jaké straně vlastně stojí a proč - vtahuje ho do děje a nezbavuje odpovědnosti.

V první kapitole Smolného pichu se objeví dlouhý záběr na zdevastované průčelí bývalého bukurešťského kina. Jude tak do svého filmu vpravil i vlastní názor na neutěšený stav současné rumunské kinematografie, které chybí peníze i vzdělaní diváci. Autor sám se ocitl tak v centru dějinného paradoxu: viděno zvenčí a potvrzeno při sledování jeho nejnovějšího snímku je to totiž právě rumunský film, který nepřestává být tím nejzajímavějším v Evropě.